Petr Mikšíček - Krajina s odsunem

Otázkou, jak se podaří dosídlit pohraničí po vysídlení českých Němců, jak se změní jeho tvář, se zabývaly nejen kompetentní státní instituce, ale také vědci a potažmo celá společnost. Každý čtvrtý Čech se v poválečných letech přestěhoval do pohraničí. Je zřejmé, že alespoň uvažovat o přesídlení do domů „po Němcích“ musel téměř každý. V červnu roku 1945, napsal známý český krajinný architekt Ladislav Žák článek do deníku Mladá fronta, ve kterém se zabýval novou podobou pohraničí. Jeho reakce na oficiální plány Osidlovacího úřadu se stala prorockou pro budoucnost tohoto regionu. Oproti idealistickým plánům o 80% zalidnění pohraničí, hladkém začlenění do struktury zbylé země, využití všech polností, průmyslových objektů, jak to předkládal osidlovací úřad, upozornil Ladislav Žák již tehdy na možnost ponechat pohraničí poloprázdné a využít jej pro rekreační účely. Podle jeho plánu měl být v pohraničí redukován počet zemědělských podniků, průmyslu, dopravní infrastruktury, obytných budov a vše mělo být přizpůsobeno náhradní funkci tohoto prostoru. V plném rozsahu měly být zachovány pouze některé, velmi výhodné rekreační lokality, kde by vznikla centra oddechu. Ostatní horská území měla být opuštěna.

Vize krajinného architekta se naplnila a po roce 1945 tak vznikl na území Československa nový typ krajiny – sukcesní krajina zaniklých obcí a okolních polí, pastvin a cest. Vlastně úplně nový druh krajiny to nebyl. Během tisícileté lidské historie se vždy rozšiřovala jako důsledek krvavých válek, nenávisti a exodu obyvatelstva. Počet obyvatel českého státu kulminoval v první třetině 20. století. V bývalých Sudetech tehdy žilo v průměru o 30 % více obyvatel než v dnešní době. Lokálně samozřejmě tato výše dnes variuje mezi 0 % (Žatecko) až 100 %. (Doupovské hory). V důsledku odsunu Němců z Československa a získání nedostatečného počtu nových osídlenců zůstalo opuštěno na 500 obcí, 1000 částí obcí a 1500 samot.

Stavby v těchto oblastech zůstaly prázdné a velmi brzy podlehly nepříznivým klimatickým podmínkám. Český stát přišel nejen o domovní fond, ale také o vybavení domů. To se odváželo hromadně do obydlených obcí a také do vnitrozemí. Rozkrádalo se i cenné vybavení městských vil, zámků, hradů a továren. Stát nestihl zajistit a ohlídat většinu nově nabitého majetku. Později se dokonce jednotlivé domy z venkova a měst rozebíraly a vlakem posílaly např. na Slovensko, kde byly znovu sestaveny. Většina bohatství, které sudetští Němci vlastnili a nemohli si ho odnést s sebou, tak bylo rozkradeno ještě v roce 1945. Živili se tím tzv. Zlatokopové. Většina pocitových osídlenců se nedostala do svých nových domovů dříve než tito vykrádači.

Vyrabované a opuštěné domy zůstaly ale stát a velmi rychle se z nich stávaly ruiny, které hyzdily pohraniční krajinu. Koncem 50. let se skoro na každé stráni nacházely „kostry“ domů – obezdívka, kamenná kuchyně a komín.



(...)
V roce 2010 vyšel tento text v časopise Sedmá generace a zabýval se celkovým vývojem a vyzněním vysídlení a osídlení česko-německého pohraničí.
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10214609008090843&set=gm.529736351163231&type=3&theater&ifg=1