Keď som si predvčerom prvý krát prečítala tento príbeh, tak ma to veľmi zasiahlo. Nielen preto, že je to výpoveď ženy, ktorej sa narodilo mŕtve dieťa ale aj preto, že som si pred pár týždňami v českých médiách čítala na jej adresu nenávistné komentáre. Medializáciu aj verejné odsúdenie vyvolal status záchranára na FB, ktorý znel: „Lidi, vyserte se na domácí porody! Já fakt nechci jezdit na zbytečně mrtvé děti!!! Brečet až o samotě v sanitce,“

Nasledovali články v českých médiách o tom, ako sú domáce pôrody nebezpečné a aké sú ženy, ktoré ich volia, sebecké. Čo sa nachádzalo v komentároch pod článkami tu asi nemusím popisovať. Chápem, že povolanie zdravotníkov a pracovníkov záchrannej služby je psychicky náročné. Súčasťou etického kódexu (alebo ako to nazvať) by mala byť aj určitá profesionalita ohľadne vyjadrovania sa o pacientoch a pacientkách, prípadne ich hodnotenia. Možno úprimné presvedčenie o tom, že domáce pôrody sú zlo a teda snaha varovať pred týmto "zlom" ostatných ľudí spôsobili, že tento záchranár ublížil žene, ktorá si prechádzala veľmi ťažkým obdobím v živote a potrebovala skôr súkromie a podporu.

Odhliadnuc od toho, že systém zdravotnej starostlivosti v ČR oficiálne nijako neposkytuje podporu ženám, ktoré si zvolia miesto pôrodu doma, tento príbeh je iný. Dieťa zomrelo pred samotným začiatkom pôrodu (čo potvrdila pitva) a žena neplánovala porodiť doma bez odbornej asistencie. Napriek tomu, že v ČR aj na Slovensku pri pôrode zomrie niekoľko stoviek inak zdravých detí v nemocnici (niektoré zomrú ešte pred začiatkom pôrodu tak, ako to bolo v tomto prípade) ich rodičia sa okrem straty dieťaťa nemusia vyrovnávať ešte aj s neželanou medializáciou a nenávisťou. Tá bola dôvodom, pre ktorý o svojej skúsenosti prehovorila táto žena. Dávam to sem ako podnet na zamyslenie k tomu, ako môže takéto verejné odsudzovanie ublížiť.


Naše holčička se narodila doma před 7 týdny, mrtvá.

Byl 272. den těhotenství, nic nenasvědčovalo tomu, že by se porod blížil, moje porodní asistentka právě odletěla na 3 dny do zahraničí. Opouštěla mě s instrukcí, že kdyby se cokoliv dělo, mám jet do porodnice. Nemyslela jsem si, že k tomu dojde.

Ještě ten večer přišly kontrakce, slabounké, měla jsem radost, myslela jsem si, že jde o poslíčky, a že se konečně moje tělo začíná alespoň trochu chystat. Nemohla jsem se dočkat miminka...

Poznala jsem, že rodím až ve chvíli, kdy jsem dokázala nahmatat hlavičku. Odešla voda, zelená, nad tím jsem ale neměla čas přemýšlet, protože v tom okamžiku přišla další kontrakce a hlavička už byla venku. Tělíčko vyklouzlo samo, placenta hned za ním, snad o pár vteřin později. Pupeční šňůra byla úplně bílá. Nepotřebovala jsem studovat vysokou školu (jsem veterinární lékařka) na to, abych poznala, že Johanka je už nějakou dobu mrtvá. Sice jsem se pokusila ji oživit, ale to spíš proto, že tonoucí se i stébla chytá.

Nevím jak dlouho jsem si ji potom chovala, snad několik hodin. Byla nesmírně krásná a já prožívala jakýsi trans, nálož poporodních hormonů, blaženost, která nijak nekorespondovala s tím, co se právě stalo. Nejkrásnější a nejsmutněší okamžiky v mém životě.

Probrečené dni a noci, ty přišly teprve později.

Umyla jsem se, uklidila, zavolala jsem záchranku, už jen proto, aby záchranáři mohli konstatovat smrt. Se záchrankou dorazila i kriminální policie, a musím smeknout, že policisté se chovali velmi mile a profesionálně a že výslechy byly vlastně i docela příjemné.

Byla jsem hospitalizovaná, četla si lavinově šířící se zprávy na internetu a cítila vděčnost, že pitva potvrdila to, co jsem tušila - tedy že Johanka zemřela ještě před tím, než porod začal. Nešlo nic dělat.

Podle statistik, které jsem našla a nevím, jak jsou relevantní, v ČR ročně zemře 400 dětí v období těsně před/při/po porodu. Letos je mezi nimi i naše Johanka, vymodlené a dlouho očekávané miminko.

Píšu sem snad proto, že jsem unavená z různých spekulativních zpráv, že toužím potom napsat sled událostí tak, jak jsem je prožívala já, mýma očima.

Děkuji Bohu, že jsem nevěděla, že "rodím" mrtvé miminko. Cítím vděčnost, že jsem se mohla v klidu, v soukromí rozloučit. A cítím vděčnost za těch krásných 9 měsíců, během kterých jsem mohla prožívat ten zázrak, tu radost a ten strach, kdy jsem mohla prožívat, jaké to je, být máma.