Vnorovy - Strážnice - Tvarožná Lhota - Travničná - Šumárnik - Výzkum - Kobyla - Tři kameny - Vrbovce

Moji milí, čas utíká, práce volá. Raději bych teď ryla záhradku, vinohrad, vyjela s naší kravkou (jak se jmenuje?) nebo se strýcovými koňmi. Že by záda bolela a ruce ztvrdly? Co na tom? Horší je, když jsou na srdci mozoly, protože si musilo zvyknout na těžší lopatu, než jsou ty naše doma. A tak pozdravuji vlaštovky, včely, stromy a všecko, co patrí tam k nám. Nasadili jste kvítí do zahrádky?



A to byste museli znát Vrbovce (po odtrhnutí Slovenska: Javorník - státní hranice). Široké prostorné kopce jako pecny chleba. A v jejich zářezech sem tam zablikne okno chalupy v kopanicích. Já jsem se vůbec ráda dívala do našeho okna v tmavý večer, když svítilo do tmy jako lampička broučka. A i srdečnost jako "u broučků". Tam dále blikaly ještě další, ale bledší, jakoby ztracené. Ale přišla zima a jeden "z broučků" umřel. Vyroste chudobka celá bílá, mléčná, s krvavým okrajíčkem. Protože to byla beruška. No, a tak dále.



V neděli jsem domovu blíž než kdy jindy. Něžné a líbezné jsou obrazy, které vysíla. Mihne se v nich matčin úsměv a ruka vztažená k pohlazení, otcův pohled a dobré slovo, modré Bětuščiny oči a Jožinkova kudrnatá hlavička. Tetička hledá něco pod polštářem. Co to bude? Ať červené jablko nebo jiná dobrota, ale jistě velká láska. A staruška mně hrozí, co jsem provedla? "To je k tvému dobru," slyším a uznávám. A jako rámec k vašim červeným srdcím hned se mihne naše kuchyně malovaná, nádraží, slunko, obloha a vítr, který se prohání po loukách a nad lesem. A hned zase okna, jimiž se lilo měsiční světlo s vůní luk a písní lesa.



Tetička Sabotová, všichni z nádraží, Velká, škola a Strážnice. Také Gbely. To jsou tisíce spomínek a každá s jinými krásnějšími rysy. Knězdub, Lída a Šumárník. A potom dále do života, do jeho prvních kroku klouzají pole a Rybník, stáda strakatých krav, bujný a hojný vinohrad, smějí se červené třešně jak dětské radosti. Stezička vonící mezi zlatým obilím a jásavé skvrny rudých máku a chrp. Jak dlouho bych mohla takhle vzpomínat! A hlavně lidé, lidé, milí lidé! Slyším také muziku a vidím roztočené, rozvířené fěrtušky, vzpomínám na Bětu.



A já vám zase ukáži Slovácko. No, to je ale příliš krášné, než aby to bylo více než sen. Vy to jistě prožijete, a to je krásné! A mne opravdu nic nebolí. Muj život je krásný. Vroucí, živý, bojující a vítězícií. Co na tom, že časově krátky.



Nahého nervu duše se teple a jemně dotýkala poezie všednosti. Vůně vařených brambor, kouř, cinkot lžic, ptáci, obloha, život. Život každodenního tepu. Mějte jej rádi, mějte se rádi, učte lásce, hajte lásku, šiřte lásku. Abyste pocítili krásu jeho samozřejmých daru jako já, to si přeju. Abyste dovedli přijímat a rozdávat.



Vše ustalo, zmlklo, blíží se jen onen rozhodný okamžik. Jste doma? Vracíte se z vinohradu, ze zahrádky, od včeliček? Jsem s Vámi, cítíte? Chtěla bych položit své ruce jako štít na Vaše srdce, ztlumit ránu, kterou Vám zasadí má zpráva. Budu tak vždycky s Vámi, neopustím Vás.


Marie Kudeříková, Zlomky života - Listy z vězení.
7.12.1942 - 26.3.1943
Strafgefängnis Breslau