V textu se Immanuel Kant snaží bránit "nařčení z idealizmu" které by mohlo následovat po interpretaci jedné jeho minulé věty týkající se existence věcí samých o sobě a představ smyslovosti které v nás tyto věci vyvolávají. Dále Kant představuje jeho definici idealismu a ukazuje čtenáři v čem se jeho myšlenky od takto definovaného idealismu liší. Liší se zejména tím, že věci podle Kanta opravdu existují samy o sobě, avšak všechno co o nich víme my, jsou jenom naše představy smyslovosti.

Text začíná větou "Vše co nám má být dáno nám musí být dáno v názoru", dále je řečeno "veškeré naše nazírání však probíhá jen prostřednictvím smyslů, rozvažovací schopnost nic nenazírá, nýbrž pouze reflektuje". Tak se dostáváme ke klíčové větě celého textu: "pak musí být též všechna tělesa včetně prostoru v němž jsou situována, považována jen za pouhé naše představy a nemohou existovat nikde jinde než v našich myšlenkách", větě kterou se její autor snaží s časovým odstupem dodatečně vyložit aby se vyhnul typicky filosoficky hnidopišské otázce "není však tohle zjevný idealismus" která by po takovéto formulaci mohla následovat.

Druhý odstavec začíná Kantovou definicí idealismu: "idealismus spočívá v tvrzení že neexistují žádné jiné myslící substance a že ostatní věci, které se domníváme vnímat v názoru, jsou jednom představy v myslících bytostech, jimž fakticky neodpovídá žádný předmět, který je mimo ně". Do protikladu k takovémuto pohledu na svět staví autor svůj postoj: "Já naproti tomu říkám: věci jsou nám dány jako předměty našich smyslů ležící mimo nás, avšak o tom, čím jsou samy o sobě nevíme nic, nýbrž známe jen podob, ve které se nám jeví, tj. představy , které v nás vyvolávají tím, že se dotýkají našich smyslů (afikují je)." To jej vede k přiznání že "mimo nás existují tělesa" které známe jenom "prostřednictvím představ, které nám dává jejich působení na naší smyslovost", tyto věci pak nazýváme "tělesy" avšak míníme tím jenom to, že onen předmět se nám ukazuje "jako jev". Takovýto postoj je podle Kanta "přímým opakem idealismu".

V posledním odstavci blíže určuje které "predikáty vnější věci" se nám jeví: "teplo, barva, chu?", prípájí k nim však také "primární kvality, totiž rozprostraněnost, místo a vůbec prostor se vším, co k něm náleží (neprostupnost čili hmotnost, tvar". Po vyměnování některých vlastností Kant formuluje nejzásadnější tezi textu: "všechny vlastnosti tvořící dohromady názor nějakého tělesa patří pouze k jeho zjevu" a tedy že pomocí "smyslů nemůžeme věc rozhodně poznat tak, jak je sama o sobě".

Pro správné pochopení toho co Kant říká je dúležité uchopení termínu "názor". Nejedná se o "názor" v obecném slova smyslu, jedná se o "názor" pocházející z "nazírat" a toto nazírání probíha jen a jen prostřednictvím smyslů. Kantův termín "názor" se dá chápat jako suma, výslednice všech "představ smyslovosti" . "Představy smyslovosti" jsou vlastně něco co už není v externím empirickém světě věcí samých o sobě, nýbrž v našem niterném světě, náš smyslový aparát je původcem těchto "představ smyslovosti" na které nazíráme, a teto smyslový aparát je aktivován vnějším podnětem, "jevem". Je však nutno si uvědomit že ze všech možných způsobů kterými se věc světu "jeví" nazírá pozorovatel jen na úzce vymezené pásmo jevů pro které je jeho smyslový aparát ustrojen - nevidíme infračerveně a neslyšíme ultrazvuk - a to je ještě nutno si uvědomit že informaci o "jevu" deformuje nejen samotný smyslový aparát ale i jazyk ve kterém později o věci rozvažujeme. Kant říká že rozvažovací schopnost nic nenazírá, nýbrž reflektuje, zde je místo pro argument jestli i médium této "niterné reflexe" - jazyk - není svým způsobem "smyslovým aparátem" vytvářejícím v mysli podobné představy smyslovosti jako externí tělesa, v prípadě "rozvažování" však podobné představy smyslovosti vytvářejí jevy vnitřních idejí. V takovém případě - a kognitivní vědy dávají takovému uvažováni zapravdu - by rozlišení na nazírání a reflexi strácelo smysl, ostala by jenom funkce nazírání(médium, jev předmětu).

Pro Kanta těžiště idealizmu spočívá v tom že "neexistují žádné jiné než myslící substance" a to, že on idealista není - co je pro něj, zdá se, dosti podstatné - dokazuje tím, že on "naproti tomu" říká "věci jsou nám dány jako předměty našich smyslů". Zde se jedná o hlubokou logickou chybu - vždy? Kant idealizmus "vyvrací" vztáhnutím na lidskou zkušenost - důkazem jest slovíčko "nám". Jistě, v případě užití známenka totožnosti mezi pojmy "myslící substance" a "já" má kritika idealismu způsobem "věci existuji nezávisle od já" smysl, avšak stěží lze mluvit o idealizmu v Platónském smyslu pro kterou je i člověk s jeho já substanci myslící ale zároveň i myšlenou!!! myslící substancí vyššího rádu , živok múže být hezkým slovem pro její označení. A kdyby i tato myslící substance vyššího řádu byla zároveň substancí myšlenou, atd. atd. ad infinitum, až poté by se dalo mluvit o "idealismu" tak jak byl původně myšlen ve věčných slovech "co jest hoře je i dole", to vúči čemu se staví Kant by bylo lepší nazvat "ego-idealizmem". Zpátky však k věcem které pro Kanta i pro každou rozumně myslící bytost která nezblbla z filosofie existují "samy o sobě". Mají jisté vlastnosti a některými z nich se pozorovateli "jeví", tyto vlastnosti jsou vlastně "tykadla" uspůsobeny na to aby se dotýkali jistých smyslú a tak v nich vyvolávali "představy smyslovosti". To jak se věc človeku jeví se dá teda rozložit minimálně na dvě složky - na složku "vysílací" - tj. na vlastnost věci promítnutou v "jevu" - a na složku "přijímací" - na smyslový aparát který tento "jev" dále svými vlastními způsoby spracuvává a posílá ho jako "představu smyslovosti" až k nejniternějšímu pozorovateli kterého stav nás pro ůčel této interpretace nemusí zajímat.

Ze závěrečného odstavce je nejdůležitější poznatek že všechno co tvoří náš názor jistého tělesa patří jen k jeho zjevu. To je jistě věta moudrá, učená a pravdivá, jsme však po jejím pochopení o něco moudřejší než před ní? Víme jenom to, že kromě toho jak se nám věc jeví o ní nevíme nic, a nech? děláme co děláme, vždy si jenom rožšíříme poznatky o tom "jak se nám věc jeví". Kromě toho však můžou být ještě mnohé jiné "interní vlastnosti" věci, které se nijak neprojevují a nikdy projevovat nebudou. Když se však neprojevují a nikdy se projevovat nebudou, má vůbec smysl nad nimi rozvažovat a brát je v úvahu?

Ne, smysl to nemá, je to zabitý čas.

Smysl však má zamýšlet se podstatou jevů samotných, rozkládaním "představ smyslovosti" na to, co do nich přidal náš smyslový aparát, a to, čím "věc" projevila jistou svou vlastnost. Když ořežeme od představy smyslovosti to, co do ní přidal náš smyslový/myslící aparát - a s postupem času nám to jde lépe a lépe- zústane nám jen to čím se nám věc "dala", ryzí projev vlastnosti věci. A možná zjistíme že tato vlastnost opravdu není nic jiného než v nás projevená barevnost barvy.


autor je slovenskej národnosti preto sa ospravedlňuje za isté možné gramatické nezrovnalosti