"Je večer, jsem u taneční zábavy, ta, na kterou jsem čekal, přichází, je to Mančinka a za ní vlají fábory a pentle vpletené do vlasů, hudba hraje a já tančím jen a jen s Mančinkou a tančíme a svět se otáčí kolem mne jak kolotoč a já posunutým okem hledám místo mezi tanečníky, abych tam s Mančinkou vletěl v rytmu polky, vidím, jak kolem mne a Mančinky se táhnou napjaté fábory a pentle, jak vír tance je vznáší a unáší, že jsou skoro ve vodorovné poloze, když musím tanec zpomalit, tak pentle klesají zvolna, ale já tančím opět plnými kružnicemi a vidím, jak fábory a pentle opět stoupají, sem tam se dotknou mé ruky, mých prstů, které drží ručku Mančinky, která se navíc pevně drží bílého vyšívaného kapesníčku, poprvně jsem řekl Mančince, že ji mám rád, a Mančinka mi šeptá, že ona mě má ráda už ze školy, a tak se ke mně přitiskla a tak se ke mně vine, a tak jsme si najednou blízcí jako nikdy předtím, a pak mne Mančinka poprosila, abych při dámské volence byl ten její první tanečník, a já jsem vykřikl Ano!, a sotva začala dámská volenka, tak Mančinka zbledla a poprosila mne, že si jen odskočí, na maličkou jen chvíli, a když se vrátila, měla studené ruce a tančili jsme dál, já jsem ji roztočil, aby všichni viděli, jak dovedu tančit, jak nám to s Mančinkou sluší, jaký jsme pár k pohledání, a když polka dosáhla až k závrati a fábory a pentle Mančinky se zvedly a vlály vzduchem zrovna tak jako její slámový cop, najednou jsem viděl, jak tanečníci přestávají tančit, jak s odporem odstupují od nás, jak nakonec nikdo jiný netančí než já a Mančinka a všichni ostatní tanečníci dělají kolo, ale ne kolo obdivu, ale kolo, do kterého je odstředivou silou vystřelilo něco hrozného, na co jsem nepřišel včas ani já, ani Mančinka, až její maminka přiskočila a vzala Mančinku za ruku a se zděšením a hrůzou vybíhá z tanečního sálu na Dolní hospodě, aby už nikdy nepřišla, abych já nikdy Mančinku neviděl, až za pár let, protože Mančince od té doby začali říkat Posraná Manča, protože Mančinka, tak jak byla rozrušená z té dámské volenky, Mančinka dojatá tím, že jsem jí řekl, že ji mám rád, odběhla si na vesnický hospodský záchod s pyramidou fekálií skoro až po samý otvor v prkně, namočila si ty svoje fábory a pentle do obsahu té venkovské latríny a zase ze tmy přiběhla do rozsvíceného sálu, aby odstředivý pohyb jejích pentlí a fáborů postříkal a opleskal tanečníky, všechny tanečníky, kteří přišli na dosah fáborů a pentlí…


Presuji starý papír a zelený knoflík je pohyb stěny vpřed a červený knoflík je pohyb nazpátek, tak moje mašina vykonává základní pohyb světa, tak jako měchy helikónky, tak jako kružnice, která ať z kteréhokoliv místa vyšla, tam musí skončit. Mančinka, aniž by mohla podržeti svoji slávu, musela nésti jen svoji hanbu, za kterou nemohla, protože to, co se jí stalo, bylo lidské, příliš lidské, Goethe by to odpustil Ulrice von Lewetzow, Schelling jistě svojí Karolíně, jediný Leibniz by tu událost s fábory a pentlemi sotva odpustil své královské milence Charlottě Žofii zrovna tak jako citlivý Hölderlin pani Gontardové…

Když jsem za pět let vyhledal Mančinku, odstěhovala se celá rodina až někam na Moravu kvůli těm fáborům a pentlím, poprosil jsem ji, aby mi to všechno odpustila, protože já jsem se cítil vinen vším, cokoliv se kde stalo, o čemkoliv jsem kdy v novinách četl, vším jsem se cítil vinen já; tak Mančinka mi to odpustila a já jsem ji pozval na výlet, vyhrál jsem v třídní loterii pět tisíc korun, a že jsem neměl peníze rád, tak jsem je chtěl rychle sprovodit ze světa, abych neměl trápení se spořitelní knížkou. A tak jsme s Mančinkou jeli na hory, na Zlaté návrší, do hotelu Renner, drahého hotelu, abych byl dřív bez starosti a bez peněz, všichni mužští mi záviděli Mančinku, všichni se každý večer předháněli, aby mi ji přebrali, nejvíc po Mančince bažil sám pan továrník Jína, a já jsem byl šťastný, protože peníze jsem utrácel, nač jsme si s Mančinkou vzpomněli, všechno jsme měli, a Mančinka každý den jezdila na lyžích a slunce svítilo, byl pozdní únor, tak byla opálená a jezdila tak jako ostatní na třpytících se stráních jen tak v halence bez rukávů a s velikým výstřihem, a pořád kolem ní páni, zatímco já jsem seděl a popíjel koňak, ale před polednem všichni páni už seděli na terásce před hotelem, opalovali se v křeslech a lehátkách, padesát lehátek a židlí v jedné řadě u třiceti stolečků, na kterých se odkládaly posilující likéry a aperitivy, zatímco Mančinka vždycky lyžovala až do poslední chvíle, kdy přijela do hotelu k obědu.

A tak poslední, předposlední den, den pátý, když už mi zbylo jen pět set korun, sedím v řadě ostatních hotelových hostů, vidím, jak Mančinka přijíždí, opálená a krásná, z úbočí Zlatého návrší, sedím s panem továrníkem Jínou a ťukáme si sklenkou, že jsem utratil čtyři tisíce za pět dní, továrník Jína si myslel, že jsem továrník taky, a vidím, jak Man-činka zmizela za borovicemi a zakrslými smrčky, ale pak se objevila a rychlými pohyby přijela až k hotelu, a jako vždycky jela kolem hotelových hostí, ale že dnes bylo tak krásně, tak zářilo slunce, všechna křesla, všechna lehátka byla obsazena, že z hotelu museli podomci vynést další židle, a moje Mančinka jela, defilovala jako každý den kolem těch řad opalujících se hostí, a opravdu, měl pravdu pan továrník Jína, že Mančinka je dneska k zulíbání, ale jak Mančinka projela kolem prvních ctitelů slunce, viděl jsem, jak ženské se za ní otáčejí a pak se smějí do dlaní, a čím víc se blížila ke mně, tím víc jsem viděl, jak za Mančinkou se ženské dusí smíchy, zatímco mužští padají nazpátek, jak si dávají noviny na tvář, jak předstírají raději, že omdleli nebo že se sluní pod zavřenými víčky, a tak Mančinka dojíždí až ke mně, míjí mě a já vidím, jak na jedné lyži, za jejími botami, leží ohromné lejno, tak veliké lejno jako těžítko, jak o tom napsal krásnou báseň Jaroslav Vrchlický, a já jsem najednou věděl, že to je druhá kapitola ze života mé Mančinky, které je souzeno, aby podržela svoji hanu, aniž by znala svoji slávu.

A když se podíval pan továrník Jína na to, co Mančinka jako potřebu udělala na zadní část lyže tam někde za zakrslou borovicí na úpatí Zlatého návrší, pan továrník Jína omdlel, docela zchromený byl ještě i odpoledne, zatímco Mančince prokvetl ruměnec celou tváří až do vlasů … Nebesa nejsou humánní a člověk, kterýmu to myslí, tak také humánní ani nemůže být, presuji balík za balíkem, do srdce každého kladu otevřenou knihu s nejhezčím textem, presuji na lisu a v myšlenkách jsem u Mančinky, se kterou jsme ten večer utratili všechny peníze v šampaňském, ale ani koňak nestačil naší touze, aby Mančinka tu chvíli, kdy defilovala s vlastním lejnem před společností, aby Mančinka se stala obrazem, který sám sobě ujel.

Avšak z hotelu Renner druhý den ráno, když celý zbytek noci jsem ji prosil, aby mi to, co se stalo, odpustila, neodpustila a odejela hrdá a vztyčená, aby tak naplnila slova Lao-c’e, znáti svoji hanbu a uchovati svoji slávu, takový člověk je pod nebesy vzor… Rozevřel jsem Kanonickou knihu ctnosti, našel jsem stránku a jako kněz jsem otevřenou knížečku položil na obětní oltář, do samotného srdce koryta, mezi vystlaný hnusný papír z pečiváren a od cementových pytlů.

Stisknul jsem zelený knoflík, který hrnul před sebou tu makulaturu smíšenou se štampfem, a díval jsem se tak, jako když se v zoufalé modlitbě tisknou a zavírají do sebe prstama ruce, jak čela lisu stiskla Kanonickou knihu ctnosti, ze které se mi vyloupl vzdálenou asociací portrét jisté výseče ze života krasavice mé mladosti, Mančinky. Zatím jako hluboký podtext v hlubinách kloak a kanálů hučely v tunelech odpadové vody, ve kterých dva krysí klany vedou válku na smrt a na život. Dneska byl krásný den."