Deziluze z deziluze

Předminulý týden bylo zatmění Měsíce... Nešlo si toho nevšimnout, už jenom proto, že se u nás na hvězdárně v pondělí i v úterý střídali novináři jak na orloji. Ostatně i my se na podmanivý úkaz také připravovali... Přebrousili jsme čočky, v záloze byly ampliony a už v sedm hodin večer jsme pod umělou oblohou planetária nasadili představení Sedmý kontinent, ve kterém se režisér/moderátor Pavel Gabzdyl snaží představit našeho téměř věčného průvodce.
Nicméně, čas běžel neúprosně dál a nad obzorem se měl každou chvíli objevit pomalu se zatmívající Měsíc... Ruku na srdce, docela jsem si přál, aby zatažená obloha nijak dramaticky neměnila podobu... Celý den jsem pobíhal po instituci, odbavil výpravu deseti nevidomých, odpovídal novinářům a řešil další strasti běžného pracovního dne. Navíc, naposledy zatmění Měsíce nastalo vloni v říjnu a i to bylo dost hezký... Takže repete jsem si mohl nechat docela v klidu ujít. Z profesionálních důvodů jsem však i přesto zůstal na kopci.
Bylo půl deváté, venku stále deka a já v klidu něco sepisoval u PC... Najednou mi volá kamarádka Stáňa, že by se se svým přítelem Petrem ráda přišla podívat na zatmění...
"Proč ne, ale jelikož je zataženo, asi z toho moc nebude," odpověděl jsem.
"To je divný, my jsme teď v Kohoutovicích a vidíme, jak úplňkový Měsíc zrovna krásně vychází," odpověděla Stáňa.
Nevěřil jsem vlastním očím... Během pár desítek minut se udělala křiš?álově jasná obloha, stříbrný Měsíc se vznášel nízko nad stromy a na hvězdárnu přicházeli desítky laických pozorovatelů... Nakonec došla i Stáňa s Petrem, my se podívali na zatmění, u dvacítky jsem jim udělal malou soukromou demonstraci jednotlivých planet a nakonec si počkali, až Luna zcela zalezla do zemského stínu.
"No a co teď. Nezajdem na pivo?" otázal se Petr.
Jo, šel bych, ale přeci jenom, má ještě přijet štáb televize Nova, je krásně a já bych jako správný profesionál měl zůstat až do konce.
"Vlastně proč ne," odpověděl jsem přesto. "O televizi se postará někdo jiný, službu má Rudolf a mně to zatmění vlastně ani nijak moc žily nerve." Cestou pro batůžek jsem narazil na Páju, velkého lunatika, který prohlásil, že ho to už taky moc nebere a že si jede domů lehnout.
Korunu všemu nasadil můj kamarád z Malty. Když jsem se ho před několika dny optal, zda VIDĚL, řekl, že se mu moc nikam chodit nechtělo, ale že nakonec vyrazil na pláž, kde byly instalované dalekohledy místní hvězdářské společnosti. Byl tam prý také docela velký Meade se CCD kamerou. Vedle něj pak stál notebook a na jeho displej civěla řada pozorovatelů. O pohled vlastníma očima příliš veliký zájem nebyl...

Proboha, kde jsou ty časy, kdy jsem dostal v průběhu zatmění několik orgasmů?