Ve chvíli, kdy to dořekl, vypal osaměleji, než kterýkoli živý člověk, kterého jsem viděl. Nepotřeboval jídlo, bydlení ani peníze nebo slávu. Umíral potřebou říct, co věděl, a nikoho to nezajímalo.
Zamračil jsem se na něj, aby mi nevyhrkli slzy. „Řekl sis o to sám,“ řekl jsem. „Jestliže tvoje štěstí závisí na tom, co dělá někdo druhej, pak máš, myslím, problém.“