Když přijel Václav Houra (nyní 90) koncem léta 1959 za svojí ženou Marií (nyní 81) do porodnice v Kutné Hoře, čekalo ho překvapení. „Budeme mít asi trojčata,“ uslyšel od ní. „Kristepane,“ vypravil ze sebe. Ale to ještě nebyl konec.

„Víš, Václave, ony možná budou i čtyři,“ pokračovala jeho paní. „Kde bys to vzala,“ nechtěl věřit budoucí táta. Ale bylo to tak. K šestileté Marušce, která čekala doma, se vbrzku měli přidat čtyři sourozenci – dva kluci a dvě děvčátka. Letos jim bude 54 let.

To je nadělení

Až do šestého měsíce těhotenství se Marie Hourová cítila normálně.

„Ale pak jsem se začala strašně rychle zvětšovat a otékaly mi nohy. Termín jsem sice měla na 8. října, ale už od srpna jsem vypadala jako před porodem,“ vzpomíná.

A tak si budoucí maminku v okresní kutnohorské porodnici nechali – pro jistotu. Primář Miroslav Blažek nazítří při velké vizitě zjistil, že děťátek bude víc, a nařídil rentgen. „Jsou tam tři, ale možná i čtyři,“ oznámil pak paní Marii.
Vynikající péče

Drobná žena (vážila 72 kg a měřila 158 cm) sama cítila, že se s ní děje cosi nezvyklého. „Přibrala jsem 27 kilo, už jsem se ani nemohla unést,“ usmívá se. „A když jsem se chtěla podívat z okna, musela jsem se k němu postavit bokem, kvůli břichu bych ven neviděla.“

Měla strašnou chuť na čokoládu a snědla jí kila. V porodnici měla i zvláštní režim, stravu s přídavky. „Když ostatní maminky dostaly vajíčko, já měla tři. Jim dali misku kompotu, mně celou sklenici,“ vybavuje si a dodnes chválí tamní kuchařku.

Porod

Primář Blažek se rozhodl pro císařský řez. „Řekl mi, že nechce a nebude riskovat ani moje zdraví, ani děťátek, a já mu věřila. Však jsem mu to také řekla,“ vypráví paní Marie.

Všechno prý šlo jako po másle. Nejdřív se narodil Vašík, po něm Jana, pak Ivan a nakonec Mirka. Ta, protože šla na svět loktem, se trochu lékařům vzpříčila, ale i ta malá komplikace se hned vyřešila. „Děti vážily celkem 9 kilo, a kdybych je položila na délku za sebou, bylo by to 1,95 metru. Dodnes nechápu, jak se do mě vešly.“

Kočárek

Mimina potřebovala procházky na čerstvém vzduchu. Ale v čem je vozit? Vyřešili to v tehdejší Továrně dětských vozidel v Mělníce. „Dali nám čtyřsedadlový kočárek, aby byly děti spolu, a já se učila řídit,“ směje se paní Hourová.

Kočárek totiž vážil 35 kilo a rozchod kol měl 1,35 metru, jako osobní vůz. „Chodníky mi byly úzké, a tak jsem šla na tehdejší Veřejnou bezpečnost, co mám dělat. Dali mi potvrzení účastníka dopravního provozu a jezdila jsem po silnicích. Častokrát jsem ten provoz ale zastavila.“

A když bylo dětem deset, ředitel »dětivozové« továrny, který mezitím začal ředitelovat v Esce Cheb, jim všem poslal darem jízdní kola.


http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/198592/pribeh-matky-rekordmanky-z-roku-1959-jak-dnes-ziji-jeji-ctyrcata.html

one thing we all adore
something worth dying for
nothing but pain
stuck in this game
searching for fortune and fame