CXXXV

Nebudeš soudit podle součtu vlastností. "Od oněch lidí nelze nic čekat," říkáš. "Jsou hrubí, ziskuchtiví, sobečtí, bojácní, oškliví." Takto však můžeš mluvit o kamenech, ty jsou opravdu drsné, tvrdé, nemotorné a těžké, ale nemůžeš tak mluvit o tom, co z kamenů dobýváš: o soše nebo chrámu. Vím velmi dobře, že se člověk skoro nikdy neprojevuje tak, jak by se tomu zdály nasvědčovat jeho části. Když vezmeš v sousední zemi každého člověka zvlášť, zjistíš, že každý nenávidí válku a nijak netouží opustit svůj krb, protože má rád svou ženu a děti a sváteční stolování, ani netouží prolévat krev, protože je dobrý a krmí svého psa a hladí osla, a loupit jinde ho také neláká, protože s láskou pečuje o vlastní dům, leští každý kus dřeva, natírá zdi a naplňuje svou zahradu vůní květů --- a řekneš: "Ti lidé jsou ztělesněná mírumilovnost." A přesto je jejich říše jediná obrovská mísa, v níž to vře válkou. A jejich dobrota a mírnost, jejich soucit s poraněným zvířetem i láska ke květům jsou jenom kouzelné přísady, ze kterých vzejde třesk zbraní, tak jako se zrodí v tobě ze směsi sněhu, lakovaného dřeva a teplého vosku velké bušení srdce, přestože kořist jak tady, tak tam je zcela jiné podstaty než past. Hodláš strom soudit podle jeho hmoty? Chceš mluvit o pomeranči tak, že budeš soudit jeho kořeny, povahu jeho vlákna, lepkavou nebo vrásčitou kůru či rozložení větví? Nic se o tu stavební hmotu nestarej. Pomerančovník suď podle pomeranče.

Stejně když pronásleduješ ty a ty lidi. Neboť každý zvlášť jsou takoví a takoví. Mne to však nezajímá. Čas od času mi ten strom zplodí několik duší z ocele, jež budou ochotné, na rozdíl od zbabělé většiny, obětovat své tělo na mučidlech, a pár jasnozřivých, kteří dokážou zbavit pravdu zbytečných přívěsků a vyloupnout ji jako plod ze slupky a na rozdíl od sprostého vkusu většiny budou z okna podkrovního pokojíku hledět na hvězdy a budou živi z paprsku světla --- a to mi stačí. Neboť to, co pro tebe je rozpor, je pro mne podmínka. Strom je podmínkou ovoce, kámen podmínkou chrámu a lidé podmínkou duše, jež ozařuje národ. A tak jako na jedné straně dobrotu, snivou mírnost a lásku k domu klidně rozšlápnu, neboť to budou přes všechno zdání jen polévkové přísady, z nichž by mohl vzejít jen zločin, mor a hlad, tak zase nedostatek dobroty, snivosti či lásky k domu (možná že byli dlouho kočovníky) třeba odpustím, jestliže právě tyto přísady budou podmínkou k tomu, aby tu vyrostlo několik ušlechtilých. Budu-li vsak řadit slovo ke slovu, nic z toho všeho nedokážu předem odhadnout, neboť žádná logika člověku nepomůže přenést se z jedné roviny do druhé.