Pocta Descartovi a jeho Rozpravě o Metodě
referát by Daniel Hromada

Desátého listopadu 1619 měl třiadvacetiletý francouzský voják René Descartes (31.3. 1596 - 11.2.1650) , zimujíc se svým plukem na březích Dunaje sen, sen který měl na mladého Reného zásadní vlyv. Zda-li byl tento sen prvotním impulzem nebo završením dlouholeté snahy hledajícího mladíka je možno jen spekulovat, jisté však je že Descartes poté položil základy moderní vědy algebrizací geometrie v rámci souřadného systemu kterého byl také autorem i mnohými jinými objevy jak praktickými, tak teoretickými. Mnohé co bylo napsáno v jeho Meteorech, Dioptrii nebo Geometrii bylo překonáno (paradoxně právě díky Metodě díky které bylo těchto přechodných "pravd" dosaženo), mnohé je ještě stále pilířem západní civilizace ,pilířem který stojí na pevném základě Metody kterou Descartes předkládá v úvodu k těmto dílám a který je předkládán čtenáři pod názvem Rozprava o metodě.

Tento stručný návod "jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách" se skládá z šestí částí z nichž prvá je nazvána Úvahy týkající se věd. V ní definuje zdravý smysl nebo-li rozum jako "schopnost správně uvažovat a rozeznávat pravdivé od klamného" a několikrát přizvukuje že nestačí zdravý smysl mít, "nýbrž hlavní je správně ho užívat". A právě toto "správné užívání" rozumu je ona Metoda, dřívěj však než se Descartes pustí do jejího objasnění , podrobuje dobové vědy nadčasové kritice. Filosofie je pro něj "prostředek jak mluvit pravděpodobně o všech věcech a budit obdiv méně učených" jejíž studium mu v hlavě udělalo takový chaos že po všech rozpravách "považoval jsem takřka za klamné všechno, co bylo toliko pravděpodobné", studium historie díky kterému člověk múže cestovat do minulých staletí jej častokrát dělá neznalým stoletím vlastního a výmluvnost i poezie jsou "spíše dary ducha než ovocí studia". O teologii, o poznáváni Boha krásně říka že táto cesta je "stejně otevřena nejnevědomejším jako nejučenějším". Také zde opisuje svou životní cestu, celá rozprava má častečně autobiografické črty, dovídáme se že Descartes "velmi málo dbal slávy", cestoval světem a učil se z této "knihy světa" se zvrchovanou touhou "naučit se rozeznávat pravdivé od klamného, abych viděl jasně do svých činú a kráčel s jistotou tímto životem".

Descartes toužil po "osvobození od mnohých omylú jež mohou zatemnovat mysl" a podle mého mínění se mu tohoto osvobození dostalo právě díky Metodě kterou blíže představuje v části druhé - Základní pravidla metody . Descartes jenž měl mnohé učitele a viděl na svých cestách mnohé krajiny, spoznal že "stát je mnohem lépe řízen, má-li jen velmi málo zákonů, jež jsou velice přísně zachovávány" a dospěl k poznatku že k pravdě nejlépe dospěje když on sám se bude řídit co nejméně pravidly, avšak když už se pro ně rozhodne, ani jedinkrát se od nich neuchýlí.

Toto jsou v kostce ony pravidla, toto je ona Descartova Metoda jenž změnila, mění, a změní svět:

1) Nepřijímat žádnou věc za pravdivou, jež bych s evidencí jako pravdivou nebyl poznal.
2) Rozdělit každou z otázek,jež bych prozkoumával,na tolik částí,jak je jen možno a žádoucno
3) Vyvozovat v náležitém pořadí své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími.
4)Činit tak úplné výčty a tak obecné přehledy abych si byl bezpečen,že jsem nic neopominul.

Tyto 4 výsostně jednoduchá pravidla dovedli Descarta k artikulaci faktu že "nic nemúže být tak vzdáleno, aby se toho nakonec nedosáhlo, ani tak skrytého, aby to nebylo objeveno". Zde bych rád podrobil kritice poznámku J.Patočky který říká že "zde je s určitostí vyslovena idea matematismu", přičemž dle mého mínění se nejedná o nic jiného než parafrázi slavných slov Ježíše Krista který říká že "vše co bylo skryto bude odhaleno". Nejedná se o absenci ontologické problematiky jak tvrdí Patočka, v tomto výroku Descartes artikuluje povahu světa a hledajícího člověka v něm vůbec.

Svou výtku k Patočkovým poznámkám - které jinak tvoří velice kvalitný konceptuální rámec pro pochopení díla - mám i v případě částí třetí nazvané Několik pravidel morálky, vyvozených z metody ke které Patočka říká že je mu onen nadpis nejasný protože "právě morálka umožňuje život, věnovaný aplikaci metody". Zde se jedná o hluboké nepochopení smyslu toho co vlastně Descartes říká, protože i amorální člověk se múže věnovat aplikaci Metody (viz. některí vědci) a múže být v této aplikaci ve svém oboru úspěšný. Co se Descartes snaží řící, a co je možno pro starši osobu pro kterou je morálnost základní podmínkou její celistvosti tak těžko pochopitelné je, že i samotnou morálku podrobil Metodě (podobenství o strhnutí příbytku) a až tak dospěl k morálce kterou považuje za pravdivou!

K jakým poznatkům tedy Descartes dospěl když metodě podrobil i život spoločenský? Kromě jiných dnes v době úpadku už méně aktuálních, jako je "přidržování se náboženství", se jedná o mnohé nadčasové - že jest "nutné všímat si spíše toho, co lidé činí, než toho, co mluví", nebo že z rúzných názorú stejně přijímaných, je třeba volit ten nejumírněnější. Descartes musí jít s dobou a pokorně se sklánět před mocí cirkvi i státu, proto říká že "všechny výstřednosti bývají špatné" avšak už o několik řádek níž definuje výstřednosti jako závazky jimiž "nějak omezujeme svou svobodu" protože ví, že "nijaká věc nezústává stále v témž stavu". Proto Descartúv člověk má kdykoli možnost změnit názor, říci Ne, tomu co říkal v minulosti když už s tím nesouhlasí, a bylo by chybou proti zdravému rozumu kdyby tak nečinil. Kéž by tyto slova slyšeli dnešní média.

Další pravidla jednání ke kterým Descartes dospěl jsou "býti co nejpevnější ve svých činech a stejně vytrvale přidržovat se nejpochybnějších názorů, jakmile jsem se k tomu rozhodl, jako kdyby byly nejnepochybnější" (podobenství o pocestném v temném lese) a "netoužit po ničem co bych nezískal" (zde onen francouzský mladík mluví jak samotný Buddha).Tyto jeho pravidla odvozené z Metody ho dovádějí k zaměstnání jež jediné miluje, to jest "užít svého života k pěstování rozumu a pokračovat podle svých možností v poznání pravdy", toulat se světem, být "spíše divákem než hercem při všech komediích jež se ve světě hrají".Po skoro 4 staletích se dá říct jedině to, že Descartes nakonec neskončil jako pouhý divák v magickém teatro mundi, ale jako jeho architekt.

V části čtvrté Dúkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše neboli základy metafyziky je formulováno ono slavné Cogito ergo sum - Myslím tedy jsem - věta o níž bylo napsáno mnohé, věta tak jasná a krásná a přece díky mnohým interpretacím zdegradována na nepochopitelné. Descartes zde neklade myšlení před bytí jak se mnohí domnívají, sám dodává "k tomu abych myslil je nutno být", přičemž bytí jako takové vysvětluje dokonalou Bytostí - Bohem - pro kterou platí že má v sobě všechny dokonalosti, "její existence je v ní zahrnuta". Člověku je od Boha dána idea dokonalejší bytosti a právě díky tomuto múže člověk na řebříku pochybnosti stoupat vzhúru po příčkách ke stále dokonalejšímu "vědení". Přece však je mnohé v člověku nepravdivé a to proto že člověk není dokonalý, je "mixem" "dokonalosti" a "nicoty", přičemž nicota vyplývá právě z onoho faktu (a vice versa) že člověk není dokonalý. Búh dokonalý jest, v Bohu pro nicotu není místo, toto je to podstatné.Dúležitou roli v rozmýšlení nad těmito metafyzickými problémy má pro Descartesa i úloha snu přičemž se zde otevírá alternatíva že i bdění múže být snem, to však nezjistíme dokuď z tohto snu který zavádí (deceptor, mája) nevystoupíme. Jak, to už Descartes neříká, snad milostí Boží, říká však "nech? spíme anebo bdíme, nikdy se nemáme dát přesvědčit ničím jiným než evidencí svého rozumu".

V části páté - Řád otázek přírodních - je pozornost upřímena nikoliv na duši a její funkce ale zejména na hmotné tělo a otázky s tím spjaté. Otázky zde představené (o povstání řádu z chaosu, o kosmu, o zemi o neživých předmětech, rostlinách a zvířatech) jsou dále rozváděny v dílech pro něž je Rozprava úvodem, avšak i v tomto úvodu Descartes dává zvýšený dúraz na funkce srdce kterou řadí mezi tzv. "funkce těla". Pro Descarta je srdce pasivní! orgán zložen s pravé a lavé komory a k oběhu dochází díky rozepínání a vytláčení jednotlivých komor. Příčinou tohoto pohybu je vyšší teplota v srdci než v ostatních částech těla, a táto teplota je tam proto že Búh v srdci zapálil "oheň bez světla". Zde Descartes zjavně chybil to se mu však vzhledem k době a možnostem které měl dá snadno odpustit, zejména po přihlédnutí k spekulaci že s oným "ohněm bez světla" měl mystický, extatický zážitek. Analyzuje i jiné vlastnosti krevního oběhu (pojem krvinky jako životního ducha) svalové soustavy nebo nervové soustavy - za zmínku stojí poznámka o "hlavách které po tom co byly u?aty ještě hryžou zemi" avšak speciální dúraz klade na rozlišení medzi člověkem a zvířetem, které je pro Descarta jenom organickým automaton. Zvířata nemohou "užívat slov ani jiných znakú skládajíce je, jako činíme my" z čehož usuzuje že zvířata nemají vědomí. Říká, že představa "že duše zvířat je stejné podstaty jako duše naše" je blud který odvrací slabé duchy od pravé cesty a říká to na základě toho že kdyby zvířata měli duši, mohla by se dorozumět stejně s námi jako se sobě podobnými. Zde, dovolím si tvrdit své uvažováni nepodrobil Metodě z obou stran, protože možná problém v mezidruhové komunikaci nespočívá v tom, že by si zvířata nebyli vědomé naší existence jako bytostí, ale právě v tom, že člověk si není vědom jejích existence jako bytostí - minimálně Descartúv postoj k nim je toho jasným dúkazem. Druhá možnost vyplývající z Metody, že člověk je také jenom geneticko-memetickým (tolik k dualismu duše-hmota z hlediska univerzálního darwinismu) automaton by možná Descarta vyděsila tak, že by svá zdá se mi příliš pyšná slova pečlivě zvážil.

V posledné a nejdelší části - Věci žádoucí pro pokrok v přírodním bádání - se ještě jednou opakují motivy uvedené v prvních třech částích, tj. motivy autobiografické, morální a společenské ve kterých Descartes znovu kritizuje dobové vědy zejména filosofii s její snahou dělat i z nejjednodušších pravd problematiku které nerozumí ani filosof sám. Objasňuje že své dílo uvěřejňuje ne kvúli slávě kterou nenávidí protože "maří klid ducha jejž hledám" nýbrž kvúli tomu že se "nechce provinit vúči zákonu, zavazujícímu nás přispívat, pokud v nás nějaké dobro je, k obecnému dobru všech lidí". Svým dílem chce "podat věřejnosti všechno to málo, co bych našel a vyzvat schopné lidi, aby se snažili dojít dále" protože věří že "všichni dohromady dojdou mnohem dále, než by mohl dojít každý zvláš?". Závěrem se všem čtenářum omlouvá za to že některé jeho prvotní předpoklady zpočátku zavádějí, avšak říká, a toto je dúležité, že čtenář ma dílo dočist do konce k vytvoření obrazu o Celku "protože poslední jsou dokázány prvními, jež jsou jejich přícinami,a proto první jsou dokázány posledními jež jsou jejich následky". Dokonce říká že "příčiny jsou následky dokazovány" čím zásadně překročil rámec kauzálního myšlení o kterého nedostatečnosti nás dnes krásně ujiš?uje kvantová fyzika.

Descartova rozprava o Metodě je dílo přelomové a na rozdíl od mnohých jiných filosofických spisú té doby i velice čtivé. Mísí se v ní autorova pravá pokora před Bohem, strojená pokora před státem a morálkou doby - kdyby jí nebylo asi by autor neskončil na dvoře švédské královny ale jak ona "hlava jež hryže zemi" - se světlem pravého poznání kterého plamen hoří stále silněji i dnes, se světlem jež bylo zažehnuto jediným slovem.

To slovo zní: "Pochybuj!"