cwbe coordinatez:
101
63532
63569
63601
7078350

ABSOLUT
KYBERIA
permissions
you: r,
system: public
net: yes

neurons

stats|by_visit|by_K
source
tiamat
K|my_K|given_K
last
commanders
polls

total descendants::2
total children::1
show[ 2 | 3] flat
Ahojte, potrebovala by som pomerne súrne poviedku Předlidé v cz, a môj Zlatý muž sa mi niekde zapotrošil. Zatiaľ sa mi nedarí nájsť to niekde online.
Nevedel by niekto pomôcť? ď




000001010006353200063569000636010707835007078390
timko
 timko      02.03.2013 - 21:33:41 , level: 1, UP   NEW
PŘED-LIDÉ
ZA CYPŘIŠOVÝM HÁJEM uviděl Walter – hrál si na krále hory – bílý náklaďák. Věděl, k čemu slouží. To je potratový vůz, pomyslel si. Přijel, aby odvezl nějaké dítě dolů do potratového centra.
A pak si pomyslel, možná ho zavolali naši. Pro mě. Rozběhl se a schoval mezi ostružiny. Trny ho škrábaly a píchaly, ale pomyslel si, je to lepší, než si nechat vysát vzduch z plic. Přesně tak to dělají. Všem dětem, které tam mají, najednou. Mají na to velikánskou místnost. Na děti, které nikdo nechce.
Zavrtával se hlouběji a hlouběji do ostružin a zároveň poslouchal, jestli náklaďák zastavuje. Slyšel motor.
"Jsem neviditelný," řekl si pro sebe větu, kterou se naučil v páté třídě ve hře Sen noci svatojánské, větu, kterou řekl Oberon, jehož roli hrál. A nikdo ho potom nemohl uvidět. Možná to tak bylo i teď. Možná ta kouzelná věta fungovala i ve skutečném životě. A tak si znovu pro sebe opakoval: "Jsem neviditelný." Ale věděl, že není. Pořád viděl své ruce, nohy a boty a věděl, že oni – všichni, hlavně řidič toho potratového vozu a jeho máma a táta – oni by je viděli také. Kdyby se dívali.
Kdyby to byl on, na koho mají tentokrát spadeno.
Přál si být králem. Přál si být obklopen kouzelným prachem a mít zlatou korunu, která by se třpytila, a vládnout pohádkové zemi a mít Puka, kterému by se svěřoval a kterého by i žádal o radu, i když by byl sám král a hašteřil se s Titanií, svou ženou.
Zdá se, pomyslel si, že když něco řeknu, neznamená to ještě, že se to stane.
Slunce mu pražilo přímo do očí, a tak je přimhouřil, ale hlavně poslouchal motor potratového vozu. Nepřestával hučet a Walterovo srdce se začalo naplňovat nadějí. Na potratovou kliniku bude zřejmě předáno nějaké jiné dítě, ne on. Někdo nahoře u silnice.
S obtížemi vylezl z ostružiní, a pak se, roztřesený a na mnoha místech poškrábaný, krok za krokem vydal na cestu domů. A jak se tak plahočil, začal plakat. Bolestí ze škrábanců, ale také strachem a úlevou.
"Ach můj bože," vykřikla jeho matka, když ho uviděla. "Co jsi proboha dělal?"
Zajíkavě odpověděl: "Já – jsem – viděl – potratový – vůz."
"A ty sis myslel, že přijel pro tebe?"
Mlčky přikývl.
"Poslouchej, Waltře," Cynthie Bestová si klekla a chytla ho za roztřesené ruce. "Slibuji ti, já i táta ti oba slibujeme, že tebe do Pečovatelského ústavu nikdy neodvezou. I tak, jsi na to moc starý. Berou jen děti do dvanácti let."
"Ale Jeff Vogel–"
"Toho rodiče nechali naložit před tím, než byl vydán nový zákon. Teď už by ho odvézt nemohli, podle zákona. Teď už tě nemohou odvézt. Podívej – ty už máš duši. Zákon říká, že dvanáctiletý chlapec už má duši. Takže tě nemohou odvézt do Pečovatelského ústavu. Chápeš? Jsi v bezpečí. Kdykoliv uvidíš potratový vůz, pojede pro někoho jiného, ne pro tebe. Nikdy pro tebe. Je to jasné? Pojede pro nějaké jiné, mladší dítě, které ještě nemá duši, které je před-člověk."
Se skloněnou hlavou, aby se nesetkal s matčiným pohledem, vydechl: "Nemám pocit, že bych měl duši. Cítím se jako kdykoliv předtím."
"To je zákon," řekla jeho matka ostře. "Přesně podle věku. A ty jsi ten věk překročil. Kongres ten zákon přijal na podnět Církve Strážců. Ve skutečnosti chtěli, tedy ti věřící, mnohem nižší věk. Prohlašovali, že duše vstupuje do těla ve třech letech, ale nakonec byl prosazen kompromisní návrh. Pro tebe je důležité, že jsi podle zákona v bezpečí. Ať už se vnitřně cítíš jakkoliv. Chápeš to?"
"Tak dobře," přikývl.
"Věděl jsi to."
Vybuchl žalem a vztekem. "A jaké myslíš, že to je, čekat každý den, že někdo přijede, strčí tě do drátěné klece v náklaďáku a–"
"Tvůj strach je zcela nesmyslný."
"Viděl jsem tehdy, jak odvážejí Jeffa Vogela. Mohl se ukřičet a ten chlap prostě jen otevřel náklaďák, strčil ho dovnitř a zavřel náklaďák."
"To bylo před dvěma lety. Jsi slaboch." Matka ho propichovala očima. "Dědeček by ti nařezal, kdyby tě teď viděl a slyšel takhle mluvit: Tvůj otec ne. Ten by se jen zašklebil a řekl něco stupidního. Už je to dva roky a ty moc dobře víš, že jsi podle zákona překročil maximální věk! Jak–" Došla jí slova. "Chováš se jako blázen."
"A už se nikdy nevrátil."
"Možná, že někdo, kdo si chtěl pořídit dítě, přišel do Pečovatelského ústavu, našel ho a adoptoval. Možná má teď lepší rodiče, kteří se o něj opravdu starají. Nechávají je žít třicet dní, než je zničí." Rychle se opravila. "Uspí, chci říct."
To mu klid nevrátilo. Věděl, že "uspat ho" nebo "uspat je" je známé mafiánské heslo. Odtáhl se od matky. Už nestál o její utěšování. Zklamala. Alespoň pokud se jeho týkalo. Prozradila něco na sebe samotnou nebo v každém případě na jádro toho, čemu věřila, co si myslela, a co asi dělala. Co všichni dělali. Vím, že nejsem jiný, pomyslel si, než před dvěma roky, kdy jsem byl ještě malé dítě. Pokud mám duši nyní, jak tvrdí zákon, měl jsem ji i tehdy, nebo jinak nemáme vůbec žádné duše – a jediná skutečná věc je ten příšerný kovový náklaďák s mřížemi na oknech, který odváží děti od rodičů, co je už nechtějí, od rodičů, využívajících rozšíření starého zákona o potratu, který jim umožňoval zabít nechtěné dítě předtím, než se narodilo. Protože nemělo žádnou "duši" nebo "identitu", mohlo být vakuovým přístrojem vysáto za méně než dvě minuty. Doktor jich stihl udělat sto za jediný den. A bylo to legální, protože nenarozené dítě nebylo "člověk". Byl to před-člověk. Zrovna jako teď tenhle náklaďák. Prostě jen posunuli datum doby, kdy do těla vstupuje duše.
Kongres slavnostně vyhlásil jednoduchý test, který měl stanovit, kdy duše do těla vstupuje: schopnost formulovat vyšší matematiku, jako je algebra. Do té doby to bylo jen tělo. Zvířecí instinkty a tělo. Instinkty a reakce na podněty. Jako Pavlovovi psi, když uviděli prosakovat vodu pod dveřmi leningradské laboratoře. Oni "věděli", ale nebyli to lidé.
Hádám, že já jsem člověk, pomyslel si Walter a pohlédl vzhůru do šedivé a přísné tváře své matky, do jejích krutých, racionálních, přivřených očí. Hádám, že jsem jako ty, pomyslel si. Hej, je to ale šikovné, být člověkem. Nemusíš se bát, když přijede náklaďák.
"Zdá se, že už je ti líp," zaregistrovala matka. "Snížila jsem tvůj práh úzkosti."
"Nejsem žádný zbabělec," odpověděl Walter. Bylo po všem. Náklaďák odjel a jeho nechal tady.
Ale za pár dní bude zpátky. Neustále se vracel.
V každém případě měl několik dní. A až ho pak uvidí – kdybych alespoň nevěděl, pomyslel si, že dětem, které tam mají, vysají vzduch z plic. Likvidovat je takovým způsobem, proč? Je to levnější, řekl jeho táta. Ušetří to peníze daňových poplatníků.
Pak přemýšlel o daňových poplatnících a o tom, jak asi vypadají. Něco, co se na všechny děti mračí, pomyslel si. Co nikdy neodpoví dítěti na otázku. Hubený obličej, ustarané vrásky, oči, které pořád těkají. Nebo možná tlustý. Jedno nebo druhé. Jeho děsil ten hubený. Neradoval se ze života a ani nechtěl, aby nějaký život vůbec existoval. Na čele měl napsáno "umři, odejdi, zchromni, nebuď." A potratový vůz byl důkaz – nebo nástroj.
"Mami, jak by se dal zavřít Pečovatelský ústav? Víš, ta potratová klinika, kam odvážejí mimina a malé děti."
"Musel bys jít a podat petici na okresním úřadě," řekla jeho matka.
"Víš, co bych udělal já? Počkal bych, až by tam nebyly žádné děti, jenom zaměstnanci, a pak bych tam hodil zápalnou bombu."
"Takhle nemluv!" nařídila mu matka přísně a on na jejím obličeji spatřil ostré vrásky hubeného daňového poplatníka. Vyděsilo ho to. Jeho vlastní matka ho vyděsila. V jejích chladných, temných očích se nic neodráželo, žádná duše. Pomyslel si, to ty nemáš žádnou duši, ty a to tvé kostnaté poselství ne-být. Poselství pro nás.
A vyběhl ven znovu si hrát.

NÁKLAĎÁK VIDĚLA kupa dalších dětí. Postávaly v hloučku, občas promluvily, ale většinou jen mlčky kopaly do kamenů a odpadků a občas zašláply nějakého škodlivého brouka.
"Pro koho přijel ten náklaďák?" zeptal se Walter.
"Pro Fleischhackera. Earla Fleischhackera."
"Chytili ho?"
"Jasně, neslyšel jsi ten řev?"
"Byli jejich doma, když přijel?"
"Starou belu. Odjeli kvůli nějaký opravě na autě."
"To oni zavolali ten náklaďák?"
"Jasně, to je zákon. Musí to být rodiče. Ale byli moc podělaní na to, aby tu byli, když náklaďák přijel. Doprčic, ten ale řval. Byl jsi asi moc daleko na to, abys něco slyšel, ale řval opravdu hrozně."
Walter navrhl: "Víte, co bysme měli udělat? Vyhodit náklaďák do povětří a zlikvidovat řidiče."
Všechny děti na něj pohlédly s opovržením. "Když to uděláš, zavřou tě na doživotí do psychiatrický léčebny."
"Někdy na doživotí," opravil Pete Bride. "Jindy z tebe ‚vytvoří novou, sociálně vyhovující osobnost'."
"Tak co uděláme?"
"Tobě je dvanáct, ty jsi v bezpečí."
"Ale co když změní zákon." To, že je technicky v bezpečí, nijak nemírnilo jeho obavy. Náklaďák nepřestával jezdit pro druhé a nepřestával ho děsit. Myslel na mladší děti, které teď byly dole v Ústavu a hodinu po hodině, den po dni se dívaly skrz drátěnou ohradu, čekaly, počítaly své poslední dny a doufaly, že někdo přijde, aby je adoptoval.
"Už jsi tam někdy byl?" řekl Petovi Brideovi. "V Pečovatelském ústavu? Jako všechny ty malé děti, mimina asi jen rok stará, která dokonce ani neví, co je čeká."
"Mimina lidé adoptují," vysvětloval Zack Jablonski. "To ti starší nemají šanci. Jistě, dokážou tě chytit za srdce. Mluví na lidi, co tam přijdou, a hrají před nimi divadlo, že jsou jako žádoucí, ale lidi vědí, že by je tam nezavřeli, kdyby nebyly – to... nežádoucí."
"Vypustíme vzduch z pneumatik," Walterovi mozek pracoval na plné obrátky.
"U toho náklaďáku? Hele, a víte, že když hodíte kuličku naftalínu do nádrže, že se asi po týdnu rozbije motor? To bysme mohli udělat."
Ben Blaire namítl: "Ale pak po nás půjdou."
"Už teď po nás jdou."
"Myslím, že bysme do toho náklaďáku měli hodit zápalnou bombu," mínil Harry Gottlieb, "ale co když budou uvnitř nějaké děti. Spálí je to na popel. Náklaďák posbírá takových – doprčic, já nevím – pět dětí denně, v různých částech země."
"A víte, že sbírají i psy?" řekl Walter. "A. kočky. Pro ty jezdí náklaďák jen asi jednou za měsíc. Říká se mu útulkový vůz. Jinak je to úplně stejné. Zavřou je do velké místnosti, vysají jim vzduch z plic a oni zemřou. Dělají to dokonce i zvířatům! Malým zvířatům!"
"Tomu uvěřím, až ho uvidím," řekl pochybovačně Harry Gottlieb s posměchem ve tváři, "náklaďák, který odváží psy."

ALE ON VĚDĚL, že je to pravda. Walter viděl ten útulkový vůz už dvakrát. Kočky, psi, a hlavně my, pomyslel si zasmušile. Když už začali s námi, je přirozené, že se nezastaví ani před našimi zvířecími mazlíčky. Není mezi námi velký rozdíl. Ale kdo by byl schopen něco takového udělat, i když je to zákonné? "Některé zákony jsou od toho, aby se dodržovaly, jiné od toho, aby se porušovaly," četl kdysi v jedné knize. Nejdříve musíme podpálit ten náklaďák, pomyslel si. To je to nejhorší, ten náklaďák.
Jak to, hloubal dál, že čím je nějaká bytost bezbrannější, tím je pro některé lidi snadnější ji zlikvidovat. Jako třeba dítě v lůně. Původní potraty, "před-zrozenci" nebo "před-lidé", jak jim říkají nyní. Jak se mohli bránit? Kdo se za ně přimluvil? Všichni tihle tvorečkové, sto za jediný den... a všichni tak bezbranní a tiší – a pak už jen mrtví. Parchanti, pomyslel si. Proto to dělají. Vědí, že to mohou udělat. A tak toho drobečka, který chtěl vidět denní světlo, vysají za necelé dvě minuty. A doktor přejde k dalšímu kuřátku.
Měla by existovat nějaká organizace, pomyslel si, jako je mafie. Likvidace likvidátorů – nebo tak něco. Najatý muž přijde k jednomu z těch doktorů, vytáhne trubičku a nasaje ho dovnitř, kde se doktor scvrkne jako dítě v matčině břiše. Nenarozené dítě-doktor se stetoskopem velikým jako špendlíková hlavička... ta představa ho rozesmála.
Děti prý nic nevědí.
Ale děti vědí všechnu, vědí příliš mnoho. Potratový vůz jel dál a vyhrával starou dětskou říkanku:

Jack a Lili
pro vodu byli
na vysoké hoře.

Kazetová smyčka ve zvukovém zařízení náklaďáků, vyrobená speciálně firmou Ampex, tohle vyřvávala celou cestu, pokud se auto právě neblížilo ke své kořisti. To pak řidič zvukové zařízení vypnul a neslyšně se kradl kolem domů, dokud nenalezl ten správný. Ale jakmile měl nechtěné dítě vzadu ve voze a vyrážel zpátky k Pečovatelskému ústavu nebo se chystal na další lov, vrátil se znovu k těm veršíkům:

Jack a Lili
pro vodu byli
na vysoké hoře.

Sám pro sebe si Oskar Ferris, řidič vozu číslo tři, dokončil: "Jack zakop o kámen a už je s ním ámen, všude křiku moře." Proč vlastně lezli na tu horu? Aha, šli pro vodu, pomyslel si. A Jack zakop a sletěl dolů. "Máš kliku, Lili," řekl nahlas a zkušeně řídil svůj čtyři roky starý náklaďák ostrými zatáčkami kalifornské dálnice číslo jedna.
Přesně takové děti jsou, pomyslel si Ferris. Špinavé a obklopené špinavými věcmi, jako jsou sami.
Tato země byla dosud divoká a holá a v údolích a po polích se potloukala spousta toulavých dětí. Pozorně se rozhlédl a skutečně – napravo od něho pelášil nějaký prcek, asi šest let starý, a snažil se ztratit z dohledu. Ferris okamžitě zmáčkl tlačítko, které spustilo sirénu na střeše náklaďáku. Chlapec ztuhl, zůstal stát polomrtvý strachy a čekal, až náklaďák, dosud vyhrávající svoji říkanku, přistane vedle něj a zastaví.
"Ukaž mi svoji Z-kartu," nařídil Ferris, aniž by vystoupil z auta. Jen vystrčil loket z okna, aby mu ukázal hnědou uniformu a odznak – své symboly moci.
Chlapec vypadal vychrtle, jako většina tuláků, ale na druhé straně měl brýle. Vlasy jako koudel, džíny a tričko. Se strachem zíral nahoru na Ferrise, ale ani se nepohnul, aby vyndal své papíry.
"Máš Z-kartu nebo nemáš?" zeptal se Ferris.
"C-c-c-co je to Z-karta?"
Ferris vysvětlil chlapci úředním hlasem jeho zákonná práva. "Tvoji rodiče, nebo jeden z nich, popřípadě tvůj zákonný poručník, vyplní formulář 36-W, což je oficiální potvrzení o tvé žádoucnosti. To znamená, že tě oni, nebo on, či ona, považují za žádoucího. Ty ho nemáš? V tom případě jsi podle zákona tulák. I kdybys měl rodiče, kteří si tě chtějí nechat. Budou muset zaplatit pokutu pět set dolarů."
"Ach," vzdychl chlapec. "Víte, já jsem ho ztratil."
"V tom případě bude v kartotéce kopie. Všechny tyhle dokumenty a záznamy se mikrodotují. Vezmu tě s sebou–"
"Do Pečovatelského ústavu?" Jeho nožky, hubené jako sirky, se roztřásly strachy.
"Mají třicet dní na to, aby vyplnili formulář 36-W a vyzvedli si tě. Když to do té doby neudělají–"
"Moje máma a táta se nikdy neshodnou. Právě teď žiju s tátou."
"Nedal ti Z-kartu, aby ses s ní mohl prokázat." Napříč kabinou byla připevněná puška. Vždycky tu byla možnost, že při chytání tuláků vzniknou nějaké potíže. Bezděčně pohlédl vzhůru. Opakovačka tam v pořádku visela. Během své kariéry vykonavatele zákona ji použil zatím jen pětkrát. Dokázala roztrhat člověka na molekuly. "Musím tě vzít s sebou," řekl. Otevřel dveře kabiny a vyndal klíče. "Je tam vzadu ještě jeden kluk. Bude ti dělat společnost."
"Ne," řekl chlapec. "Já nepojedu." Zamhouřil oči a postavil se tváří v tvář Ferrisovi, neoblomný a pevný jako kámen.
"Víš, asi jsi o Pečovatelském ústavu slyšel spoustu historek. Věř mi, že uspáváme jen ty nejšerednější a nejodpornější. Každé hodné, normálně vypadající dítě někdo adoptuje – ostříhají ti vlasy a dají tě do pořádku, takže budeš vypadat naprosto vzorně. Chceme vám najít domov. To je celá myšlenka. Je jich jen pár, těch, co jsou – jak bych to řekl – mentálně nebo fyzicky nemocní, takže je nikdo nechce. Nějaký zámožný člověk po tobě v minutě skočí, uvidíš. Pak už tu nebudeš pobíhat takhle sám bez rodičů, kteří by tě doprovázeli. Budeš mít nové rodiče a poslouchej – zaplatí za tebe pěkně tučnou sumičku. Člověče, oni tě zaregistrují. Chápeš? Místo, kam tě odvezu, je spíš taková přechodná ubytovna, kde z tebe udělají dítě vhodné pro eventuální nové rodiče."
"Ale když mě nikdo do měsíce neadoptuje–"
"Doprčic! Taky bys mohl spadnout z útesu tady v Big Suru a zabít se. Neboj se. Kancelář v Ústavu zkontaktuje tvoje rodiče a ti s největší pravděpodobností přijdou s Prohlášením o žádoucnosti (15A) dokonce ještě dnes. A mezitím se hezky povozíš a potkáš spoustu nových dětí. A jak často–"
"Ne," řekl chlapec.
"Tak jen pro tvoji informaci," řekl Ferris úplně jiným hlasem, "já jsem okresní úředník." Otevřel dveře, seskočil a ukázal chlapci svůj lesklý, kovový odznak. "Jsem Strážce pořádku Ferris a nařizuji ti, abys nastoupil dozadu do vozu."
Ostražitou chůzí se k nim přiblížil vysoký muž. Měl na sobě džíny a tričko, jako chlapec, ale žádné brýle.
"Vy jste jeho otec?" zeptal se Ferris.
Muž vyhrkl: "Vezete ho na stanici?"
"My to považujeme za dětský ochranný úkryt," odpověděl Ferris. "Použití termínu ‚stanice' je ryze hippieovská nadávka, která překrucuje – záměrně – celkový obrázek o tom, co děláme."
S mávnutím ruky směrem k náklaďáku muž řekl: "Máte tam děti zamčené v klecích, je to tak?"
"Rád bych viděl vaše ID. A rád bych věděl, jestli jste už byl někdy zatčen."
"Zatčen a shledán vinným? Nebo zatčen a shledán nevinným?"
"Odpovězte na moji otázku, pane," přikázal Ferris a vytáhl svůj černý průkaz, kterým se prokazoval dospělým jako Okresní strážce pořádku. "Kdo jste? Nezdržujte a ukažte své ID."
"Jmenuji se Ed Gantro a záznam už mám. Když mi bylo osmnáct, ukradl jsem čtyři bedny coca-coly ze zaparkovaného náklaďáku."
"Byl jste zadržen při činu?"
"Ne. Když jsem vracel zálohované láhve. Tehdy mě chytili. Dostal jsem šest měsíců."
"Máte Kartu žádoucnosti tady pro vašeho chlapce?" zeptal se Ferris.
"Nemohli jsme si dovolit těch devadesát dolarů, které stála."
"No, tak teď vás bude stát pět set. Měl jste si ji pořídit na prvním místě. Doporučuji vám, abyste se poradil se svým právníkem." Ferris přistoupil k chlapci a pronesl úředním hlasem: "Přidej se prosím k ostatním mladistvým v zadní části vozu." Pak se znovu obrátil na muže: "Povězte mu, ať udělá, co jsem řekl."
Muž zaváhal a pak řekl: "Time, nastup do toho zatracenýho auta. Najmeme právníka, seženeme ti Z-kartu. Je zbytečné dělat problémy – technicky vzato jsi opravdu tulák."
"Tulák," chlapec hleděl upřeně na otce.
"Přesně tak. Máte třicet dní, jak víte, abyste–"
"Berete i kočky?" ptal se chlapec. "Jsou uvnitř nějaké kočky? Mám kočky moc rád, jsou prima."
"Mám na starost jen P-L případy, takové jako jsi ty." Odemkl klíčem zadní dveře vozu. "Pokus se neodlehčpvat si v autě. Je pak zatraceně těžký žhavit se toho smradu a fleků."
Chlapec viditelně nepochopil, o co jde. Zmateně zíral chvíli na Ferrise, chvíli na otce.
"Prostě v autě nechoď na záchod," vysvětloval mu otec. "Chtějí ho udržet hygienicky čisté, protože to snižuje náklady na údržbu." Hlas měl jedovatý a pevný.
"Toulavé kočky a psi," prohodil Ferris, "ty se na potkání střílejí, nebo se jim dává jedovatý žrádlo."
"No ano, tuhle techniku znám," řekl chlapcův otec. "Zvířata ho žerou něco málo přes týden a pak pojdou na vnitřní krvácení."
"Bez bolesti," zdůraznil Ferris.
"Není to lepší, než vysávat jim vzduch z plic?" zeptal se ironicky Ed Gantro. "Než je hromadně zadusit?"
"No, co se týká zvířat, okresní úřad–"
"Mám na mysli děti. Jako je Tim." Otec si stoupl vedle Ferrise a oba se dívali do zadní části náklaďáku. Matně tam rozeznávali dvě postavy, schoulené v nejzazším koutku. Obraz totálního zoufalství.
"Fleischhackere!" promluvil chlapec Tim. "Copak ty nemáš Z-kartu?"
"Kvůli energetickým a naftovým krizím," říkal Ferris, "musí být populace radikálně snížena. Nebo tu za deset let nebude pro nikoho žádné jídlo. Tohle je jedna fáze–"
"Měl jsem Z-kartu," odpověděl Earl Fleischhacker, "ale naši mi ji sebrali. Už mě nechtěli, tak mi ji vzali a zavolali potratový vůz." Přeskakoval mu hlas. Určitě předtím tajně plakal.
"A jaký je rozdíl mezi pětiměsíčním plodem a tím, co máme tady?" ptal se Ferris. "V obou případech je to nechtěné dítě. Prostě jen rozšířili zákon."
Timův otec se na něj upřeně zadíval: "Souhlasíte s takovými zákony?"
"No, myslím, že všechno záleží jen na Washingtonu a na jejich rozhodnutí, jak vyřešit problémy těchto krizových dní. Já jen vykonávám jejich vůli. Když se zákon změní – k čertu s ním. Budu vozit prázdné krabice od mléka na recyklaci a budu právě tak šťastný."
"Právě tak šťastný? Vás vaše práce baví?"
Ferris automaticky odpověděl: "Dává mi možnost hodně cestovat a setkávat se s lidmi."
Timův otec, Ed Gantro, se na něj podíval: "Jste duševně nemocný. Tenhle poporodní potratový program a ten potratový zákon před ním, kde nenarozené dítě nemělo žádná zákonná práva – celé se to rozlezlo jako nádor. Jen se podívejte, kam to až došlo. Když nenarozené dítě může být zabito bez řádného soudního řízení, proč ne i narozené? Co vidím společného na obou případech, je bezmocnost obětí. Organismus, který má být zabit, nemá žádnou šanci, žádnou možnost se bránit. Víte co? Chci, abyste mě také naložil. Dozadu do náklaďáku k těm třem dětem."
"Ale prezident a Kongres vyhlásili, že pokud je vám více než dvanáct let, tak máte duši," namítl Ferris. "Nemohu vás vzít s sebou. To by bylo nezákonné."
"Nemám žádnou duši. Bylo mi dvanáct a nic se nestalo. Vezměte mě s sebou. Pokud mi ovšem nemůžete najít moji duši."
"Doprčic."
"Pokud mi nemůžete ukázat moji duši, pokud mi nemůžete přesně ukázat, kde je, trvám na tom, že mezi mnou a těmito dětmi není žádný rozdíl."
Ferris řekl: "Budu se muset spojit vysílačkou s Pečovatelským ústavem, aby mi řekli, co mám dělat."
"Jen do toho." Timův otec se pracně vyškrábal dozadu do náklaďáku. Spolu se dvěma dalšími chlapci pak čekali, zatímco Strážce pořádku Ferris, po veškeré své oficiální identifikaci, rozmlouval s vysílačkou.

"MÁM TU BĚLOCHA, muže, asi třicet let starého, který trvá na tom, aby byl transportován do Pečovatelského ústavu spolu se svým malým synem," mluvil Ferris do mikrofonu. "Prohlašuje, že nemá žádnou duši, což ho, jak tvrdí, začleňuje do skupiny pod-dvanáctiletých. Nemám s sebou a ani neznám žádný test na zjišťování přítomnosti duše v těle, tedy alespoň žádný, který bych mohl provést v této pustině, a který by později uspokojil soud. Myslím, že pravděpodobně zná algebru a vyšší matematiku. Vypadá velice inteligentně. Ale–"
"Potvrzuje se přivézt ho sem," rozkázal hlas nadřízeného z vysílačky. "Vyřídíme to s ním tady."
"Vyřídíme to s vámi v Ústavu," tlumočil Ferris Timovu otci, který spolu se třemi menšími postavami seděl schoulený v temném zákoutí zadního prostoru náklaďáku. Ferris zabouchl dveře, zamkl je – nadbytečná opatrnost, protože chlapci už byli spoutáni elektronickými sítěmi – a nastartoval vůz.

Jack a Lili pro vodu byli
na vysoké hoře.
Jack zakop o kámen
a už je s ním ámen

Někdo se jistě postará o to, aby s nimi byl se všemi brzy ámen, pomyslel si Ferris, když vybíral další ostrou zatáčku, ale já to nebudu.

"NEUMÍM ALGEBRU," slyšel říkat Timova otce chlapcům. "Takže nemůžu mít duši."
Chlapec Fleischhacker namítl plačtivě: "Já ji umím, ale je mi teprve devět. Tak k čemu mi to je?"
"Přesně tohle chci použít při svém prohlášení v Ústavu," pokračoval Timův otec. "Dokonce obyčejné dělení mi dělá potíže. Nemám duši. Jsem jako vy tři, přátelé."
Ferris zavolal hlasitě dozadu: "Nechci, abyste mi zahnojili náklaďák, rozumíte? Stojí to–"
"Nic mi neříkejte,." přerušil ho Timův otec, "protože já tomu stejně nebudu rozumět. Takové fiskální termíny jako investice nebo inflace by pro mě byly moc složité."
Je to cvok, pomyslel si Ferris a byl rád, že má svou opakovačku tak blízko na dosah. "Víte přece, že na světě začíná všechno docházet," volal Ferris, "energie, džus, palivo, chleba. Musíme udržet populaci v malém množství–"
"Nikdo z nás nezná tahle složitá slova," znovu ho přerušil Timův otec.
Ferris, rozzlobený a vyvedený z konceptu, řekl: "Nulový populační vzrůst – to je odpověď na palivovou a potravinovou krizi. Je to jako – k sakru – je to jako, když přivezli králíky do Austrálie. Neměli žádné přirozené nepřátele, takže se jejich počet tak znásobil, dokud, podobně jako lidi–"
"Násobení rozumím," řekl Timův otec. "A taky sčítání a odčítání. Ale to je všechno."
Čtyři blázniví králíci, hopkající přes cestu, pomyslel si Ferris. Lidé znečišťují životní prostředí, přemýšlel dál. Jak tahle část země musela vypadat, než přišel člověk? No, pomyslel si, s Pečovatelským ústavem v každém okrese USA bychom se toho dne mohli dočkat – mohli bychom se zase jednou rozhlížet po panenské zemi.
My, pomyslel si. Hádám, že pak už nebude žádné my. To spíš, pomyslel si, obří počítače, schopné vnímat, budou svými automatickými videočidly pročesávat zemský povrch a shledají ho půvabným.
Tyhle myšlenky mu vrátily dobrou náladu.

"Co KDYBYCHOM si nechali udělat potrat!" prohlásila Cynthie vzrušeně, když vešla do domu s náručí syntetických potravin. "Nebylo by to skvělé? Nepřijde ti to senzační?"
Její manžel Ian Best suše odvětil: "Ale nejdříve musíš otěhotnět. Takže si domluv schůzku s doktorem Guidem – to by mě mělo stát jen padesát nebo šedesát dolarů — a nech si vyndat DANU."
"Myslím, že mi stejně nějak sklouzává. Možná, že–" Radostně pohodila čipernou hlavou s tmavými kučeravými vlasy. "Nefunguje pořádně asi už od minulého roku. Takže bych mohla být těhotná."
Ian sarkasticky podotkl: "Mohla bys dát inzerát do Svobodného Listu: Hledá se muž, který by vytáhl DANU ramínkem na šaty."
"Ale víš," řekla Cynthie a následovala ho do jeho pracovny, kam si šel pověsit svoji kastovní vázanku a sako, "mít potrat, to teď hrozně frčí. Podívej, co vlastně máme? Dítě. Máme Waltera. Pokaždé, když k nám někdo přijde na návštěvu a uvidí Waltera, vím, že si říká, kde se stala chyba? Je to trapné." A pak dodala: "A ty potraty, co se teď dělají pro ženy v prvních měsících – ty stojí jen sto dolarů... jako deset galonů benzínu! A prakticky s každým, kdo tě přijde navštívit, si o tom můžeš vykládat celé hodiny."
Ian se k ní obrátil a řekl chladným hlasem: "A můžeš si nechat embryo? Přinést ho domů v láhvi nebo nastříkané speciální fosforeskující barvou, takže září ve tmě jako světluška?"
"V jakékoliv barvě!"
"To embryo?"
"Ne, tu láhev. A barvu roztoku. Je to konzervační roztok, takže je to opravdu akvizice na celý život. Myslím, že to má dokonce i záruční list."
Ian založil ruce na prsou, aby zůstal klidný: alfa a omega všeho.
"Víš o tom, že existují lidé, kteří si přejí mít dítě? Třeba i obyčejného hlupáčka? Kteří chodí do Pečovatelského ústavu a hledají malé, zrovna narozené dítě? Tyhle představy — tahle světová panika s přelidněním. Devět trilionů lidí naskládaných jako dříví v každé čtvrti, v každém městě. O.K., kdyby k tomu mělo dojít–" Udělal odmítavé gesto. "Ale zatím došlo k tomu, že nemáme dost dětí. Nebo ty se nedíváš na televizi a nečteš Timesy?"
"To je otrava," zamračila se Cynthie. "Například, dneska přišel Walter domů vystrašený, protože kolem projel potratový vůz. Je to otrava, pořád se o něj starat. Ty to máš lehký, ty jsi v práci. Ale já–"
"Chceš vědět, co bych s tím gestapáckým potratovým pekáčem nejraději udělal? Postavil bych svý dva kámoše z hospody s tyčí v ruce každého na jednu stranu silnice. A až by ten pekáč jel kolem–"
"Je to automatizovaný vůz se vzduchovou ventilací, žádný pekáč."
Propíchl ji pohledem a pak odešel k baru do kuchyně, aby si namíchal drink. Dám si skotskou, rozhodl se. Skotská s mlékem, výborný drink před ‚večeří'.
Když si míchal drink, vešel Walter. Měl nepřirozeně bledý obličej.
"Dnes jel kolem potratový vůz, viď?" pohlédl na něj Ian.
"Myslel jsem, že možná–"
"Nesmysl. I kdybychom, tvá matka a já, zašli za právníkem a sepsali právní dokument, formulář NE-Z, jsi příliš starý. Tak se uklidni."
"To já vím, ale–"
"Nepátrej po tom, komu zvoní hrana. Zvoní tobě," citoval Ian (nepřesně). "Poslouchej, Waltře, něco ti řeknu." Pořádně se napil skotské s mlékem. "Název tohodle všeho je zabij mě. Zabijte je, dokud nejsou větší než nehet, nebo míč na basket, nebo později, pokud jste to dosud neudělali, vysajte vzduch z plic desetiletému chlapci a nechtě ho umřít. Existuje jistý druh žen, které tohle propagují. Dříve jim říkali ‚ženy kastrátorky'. Možná to bylo kdysi vhodné označení, kdyby tyhle ženy, tyhle tvrdé, chladnokrevné ženy, chtěly jen – tedy, ony to chtějí udělat s celým chlapcem nebo mužem, ne jen s částí těla, která z nich muže dělá. Rozumíš tomu?"
"Ne," vzhlédl Walter, ale v jistém smyslu, ve velmi mlhavém a hrozném smyslu, tomu rozuměl.
Když si znovu lokl drinku, pokračoval Ian: "A jednu máme přímo tady, Waltře. Přímo v našem domě."
"Co máme přímo tady?"
"To, čemu švýcarští psychiatři říkají kindermörder," řekl Ian. Úmyslně vybral termín, o kterém si byl jistý, že mu chlapec nebude rozumět. "Víš co? Nasedneme, ty a já, na autobus Amtrak a vydáme se na sever. A pojedeme tak dlouho, dokud nedorazíme do Vancouveru v Britské Kolumbii. Pak se necháme trajektem převézt na Vancouver Island a už nikdy nespatříme nikoho odsud."
"Ale co máma?"
"Posílal bych jí peněžní šeky. Každý měsíc. Určitě by byla ráda."
"Ale tam nahoře je zima, ne? Chci říct, že nemají dost paliva a nosí na sobě–"
"Asi jako v San Francisku. Proč? Bojíš se, že budeš muset nosit spoustu svetrů a sedět blízko u krbu? Co to bylo dneska venku, co tě poděsilo po čertech víc?"
"Ach, jistě." Zamračeně přikývl.
"Žili bychom na malém ostrůvku kousek od Vancouver Islandu a pěstovali si svou vlastní potravu. Tam nahoře můžeš zasadit cokoliv a ono to vyroste. A nejezdí tam ten náklaďák. Ten už nikdy neuvidíš. A ženy tam nahoře jsou jiné. Potkal jsem tam kdysi jednu dívku, když jsem tam chvíli pobýval. Měla dlouhé, černé vlasy, kouřila pořád cigarety Players, nikdy nic nejedla a nikdy nezavřela pusu. Tady dole teď máme civilizaci, ve které touha žen zabít své vlastní–" Ian se odmlčel, protože do kuchyně vstoupila jeho žena.
"Jestli toho vypiješ jen o trochu víc," vyjela na něj, "tak budeš zase zvracet."
"O.K.," souhlasil Ian podrážděně. "O.K.!" –
"A nerozčiluj se," řekla Cynthie. "Myslela jsem, že by bylo pěkné, kdybys nás dneska vzal na večeři. Dal Rey říkal v televizi, že pro ty, kdo přijdou brzy, mají steaky."
Walter pokrčil nos: "Leda tak syrový ústřice."
"Modré zvonky," nadchla se Cynthie. "Na lastuře s ledem. Zbožňuju je. Takže, Iane? Jde se?"
Ian řekl Walterovi: "Syrová ústřice á la Modrý zvonek se ze všeho na Zemi nejvíce podobá tomu, co chirurg—" Zarazil se. Cynthie ho propichovala očima a jeho syn byl celý zmatený. "Tak jo," řekl, "ale já si dám steak."
"Já taky," pospíšil si Walter.
Ian dopil drink a pravil mnohem tišeji: "Jak je to dávno, kdy jsi naposledy udělala večeři tady doma? Pro nás tři?"
"V pátek jsem vám přece udělala prasečí uši s rýží. A většinu jsem pak musela vyhodit, protože to bylo něco nového a z nepovinného seznamu. Pamatuješ, drahý?"
Aniž by si jí všímal, otočil se Ian k synovi: "Samozřejmě, že tenhle druh žen se někdy, dokonce často, objeví i tam nahoře. Existovaly ve všech dobách, ve všech kulturách. Ale protože Kanada nemá žádný zákon, který by dovoloval poporodní–" Zarazil se. "To mluví jen krabice mlíka," vysvětloval Cynthii. "Poslední dobou je pančují sírou. Buď si toho nevšímej, nebo někoho zažaluj. To záleží na tobě."
Cynthie na něj upřela své pichlavé oči a řekla: "Už sis zase vzal do hlavy, že odejdeš?"
"Já taky," vložil se Walter. "Táta mě bere s sebou."
"Kam," optala se Cynthie s ledovým klidem.
Ian odpověděl: "Kamkoliv nás Amtrak doveze."
"Pojedeme na Vancouver Island v Kanadě," upřesnil Walter.
"Ale, opravdu?"
Po krátké pauze Ian řekl: "Opravdu."
"A co mám doprčic dělat já, když budete pryč? Nabízet svůj zadek dole v baru? Jak uhradím všechny ty různý–"
"Budu ti pravidelně posílat šeky. Kryté v největších bankách."
"Jasně. To si piš. Jo. Správně."
"Mohla bys jet s námi," navrhl Ian, "a chytat ryby. Skočila bys do Anglického zálivu a svými ostrými zuby bys je trhala na kusy. Za jedinou noc bys mohla Britskou Kolumbii zbavit celé její rybí populace. Všech těch hlubinných ryb, dumajících, co se asi děje, plovoucích si klidně sem a tam a najednou před nimi – obluda, ryby likvidující monstrum s jediným luminiscenčním okem uprostřed čela, které se na ně vrhne a rozemele je na písek. Brzy o tom vznikne celá legenda. Takové zprávy se šíří rychle. Přinejmenším o poslední žijící rybě."
"Ale tati, co když nepřežije žádná ryba."
"Pak to bylo všechno nadarmo. Až na osobní potěšení tvé matky z toho, že způsobila vyhynutí celého jednoho druhu v Britské Kolumbii, kde rybolov představuje největší průmysl, takže spousta dalších druhů je na něm životně závislá."
"Ale to pak všichni v Britské Kolumbii přijdou o práci," řekl Walter.
"Kdepak. Budou cpát mrtvé ryby do konzerv a prodávat je Američanům. Víš, Waltře, v dřívějších dobách, předtím, než tvoje matka roztrhala zuby všechny ryby v Britské Kolumbii, postávali prostí lidé s tyčí v ruce na břehu, a když kolem plula ryba, praštili ji přes hlavu. Tohle dá naopak vzniknout pracovním příležitostem, místo aby je to zlikvidovalo. Miliony konzerv, označených jako–"
"Uvědomuješ si," vložila se Cynthie rychle, "že věří všemu, co tady říkáš?"
Ian odvětil:
"Co říkám, je pravda." I když, pomyslel si, ne v přesném slova smyslu. Své ženě pak řekl: "Vezmu vás na tu večeři. Najdi naše potravinový lístky a vezmi si na sebe tu modrou pletenou blůzu, ve který máš tak pěkný cecky. Vzbudíš spoustu pozornosti a možná od nás zapomenou vybrat lístky."
"Co je to cecek?" zeptal se Walter.
"Něco, co v dnešní době rychle zastarává, asi jako Pontiac GTO. Je to už jen okrasa, pro obdiv a na hraní. Jeho funkce vymírá." Tak jako naše rasa, pomyslel si, od té doby, co jsme dali plnou moc těm, kdo zabíjejí nenarozené – jinými slovy – nejbezbrannější žijící tvorečky. "Cecek," vysvětlila Cynthie přísně synovi, "je mléčná žláza, kterou mají samice, a která produkuje mléko pro jejich mláďata."
"Obyčejně jsou dva," doplnil Ian. "Pracovní cecek a rezervní cecek, pro případ, že by na tom pracovním byla nějaká porucha. Navrhuji eliminaci jednoho kroku v celé téhle před-člověčí potratové mánii. Pošleme všechny cecky z celého světa do Pečovatelského ústavu. Mléko, pokud v nich vůbec nějaké bude, z nich vysajeme. Mechanickou cestou, samozřejmě. Budou prázdné a bez užitku a mláďata budou umírat přirozenou cestou, připravena o hlavní a jediný zdroj potravy."
"Existují náhrady," zavrčela Cynthie.. "Třeba Sunar. Jdu se převléknout, abychom už mohli jít." Otočila se a odkráčela do ložnice.
"Víš," pronesl za ní Ian, "kdyby existoval nějaký způsob, jak bys mě mohla označit jako před-člověka, poslala bys mě tam. Do toho Pečovatelského ústavu s tou nejlepší péčí." A vsadím se, pomyslel si, že bych nebyl jediný manžel v Kalifornii, který by tam šel. Byla by spousta jiných. Každou chvíli někdo, stejný případ jako já.
"To zní jako plán," dolehl k němu Cynthiin hlas. Slyšela ho.
"Není to jen nenávist k bezbranným," pokračoval Ian Best. "Ve hře je toho víc. Nenávist k čemu? Ke všemu, co roste?" Ničíte je už v zárodku, pomyslel si, dříve, než jsou velcí natolik, aby měli sílu, taktiku a schopnost se bránit – velcí, jako jsem já v porovnání s tebou, s mým plně vyvinutým svalstvem a váhou. Je to o mnoho snadnější, když se člověk – měl bych říci spíš před-člověk – vznáší a sní v plodové vodě a neví nic o tom, jak nebo proč oplácet rány.
Kam zmizel mateřský cit? ptal se sám sebe. Kam se poděla doba, kdy matky bránily především to, co bylo malé, slabé a bezbranné?
Naše soutěživá společnost, rozhodl. Kde přežijí jen silní. Ne ti správní, pomyslel si. Jen ti, kdo mají moc. Nemají v úmyslu vzdát se nastupující generaci. Je to boj mocného a ďábelského starého proti bezmocnému a mírumilovnému novému.
"Tati," zaprosil Walter, "opravdu pojedeme na Vancouver Island a budeme pěstovat opravdové jídlo a už se nebudeme mít čeho bát?"
Napůl pro sebe Ian zamumlal: "Jakmile seženu peníze."
"Já vím, co tím chceš říct. To znamená ‚uvidíme', nic víc. My tam nepojedeme, viď?" Pozorně sledoval otcovu tvář. "Ona to nedovolí. Jako to, abys mě vodil ze školy a tak. Ona to vždycky zarazí... že jo?"
"Leží to někde před námi," řekl Ian tvrdošíjně. "Možná ne tenhle měsíc, ale jednou, jednoho dne. Slibuji."
"A opravdu tam není žádný potratový vůz?"
"Ne, žádný. V Kanadě je jiný zákon."
"Udělej, ať už je to brzy, tati. Prosím."
Otec si namíchal druhou skotskou s mlékem, ale neodpověděl. Tvářil se zachmuřeně a nešťastně, skoro jako by chtěl začít plakat.

V ZADNÍ ČÁSTI potratového vozu se tísnili tři děti a jeden dospělý. Zatáčky náklaďáku jimi smýkaly ze strany na stranu. Padali na ochranné pletivo, které je oddělovalo, a otec Tima Gantra pociťoval hluboké zoufalství nad tím, že je takto mechanicky odříznut od svého chlapce. Noční můra ve dne, pomyslel si. V klecích jako zvířata. Jeho ušlechtilé gesto mu přineslo pouze ještě větší trápení.
"Proč jsi mu řekl, že neznáš algebru?" zeptal se tiše Tim. "Vím, že umíš dokonce i kalkulus a trigo-něco. Chodil jsi přece na Stanfordskou univerzitu."
"Chci jim ukázat, že buď nás musí zabít všechny, nebo žádného. Ale nerozdělovat nás nějakými byrokratickými, despotickými čarami. ‚Kdy vstupuje do těla duše?' Copak tohle je v dnešní době nějaká rozumná otázka? To je středověk." Vždyť je to, pomyslel si, koneckonců jen výmluva – záminka pro lov na bezbranné. A on nebyl bezbranný. Potratový vůz sebral plně vyspělého muže, se všemi jeho znalostmi, se vší jeho mazaností. Co se mnou asi budou dělat? ptal se sám sebe. Mám očividně všechno, co mají i ostatní muži. Pokud mají duši, pak ji mám i já. Pokud ne, pak ani já ne, ale na jakém reálném podkladě mě mohou dát "uspat"? Nejsem malý a slabý, nejsem hloupoučké děcko, které se jen bezmocně krčí. Mohl bych se o téhle sofistice přít s nejlepšími právníky země, dokonce i se samotným N.S., kdyby to bylo nutné.
Pokud mě zlikvidují, budou muset zlikvidovat i všechny ostatní, včetně jich samotných. A o tom tahle hra není. Tohle je švindl, při kterém vyvolení, ti, kdo zastávají skutečně klíčové ekonomické a politické posty, drží mládí pěkně zpátky – a když je to nezbytné, tak je likvidují. Panuje tu, pomyslel si, v celé této zemi, nenávist stáří k mládí, nenávist a strach. Tak co se mnou udělají? Jsem v jejich věkové skupině a jsem zavřený v kleci v potratovém vozu. Představuji, pomyslel si, jiný druh hrozby. Jsem jeden z nich, ale na druhé straně barikády, s toulavými psy, kočkami, miminy a malými dětmi. Jen ať si lámou hlavu. Jen ať povstane nový svatý Tomáš Akvinský, který to všechno rozmotá.
"Všechno, co umím," řekl nahlas, "je dělení, násobení a odčítání. Nemám jasno dokonce ani ve zlomcích."
"Ale znal jsi to!" zvolal Tim.
"Legrační, jak po škole všechno rychle zapomeneš," řekl Ed Gantro. "Vy děti to určitě ovládáte mnohem lépe než já."
"Tati, ale oni tě zlikvidují. Tebe nikdo neadoptuje. V tvém věku ne. Jsi příliš starý."
"Takže," řekl Ed Gantro. "Dvojčlenka. Jak to je? Nemůžu to vůbec dát dohromady. Něco s A a B."
Vypařilo se mi to z hlavy stejně jako moje nesmrtelná duše... zasmál se pro sebe. Nemohu projít testem na duši, pomyslel si. Ne, když budu mluvit takhle. Jsem pouhý pes v kanálu, zvíře ve stoce.
Základní chyba, kterou ti pro-potratovci udělali, pomyslel si, byla ta, že nakreslili onu despotickou přímku.
Embryo není chráněno žádnými americkými ústavními právy a může být doktorem legálně usmrceno. Ale plod už byl "člověk" s právy, alespoň na chvilku. Pak pro-potratový dav rozhodl, že dokonce ani sedmiměsíční plod ještě není "člověk" a mohl být legálně usmrcen specializovaným lékařem. A, jednoho dne, novorozeně – pouhá zelenina. Neumí zaostřit oči, nic nechápe, nemluví... pro-potratová skupina vedla soudní proces a vyhrála se svým tvrzením, že novorozeně není nic víc, než pouhý plod vypuzený náhlými organickými procesy z dělohy. Ale kde se – tedy má nakreslit konečná čára? Když se dítě poprvé usměje? Když řekne své první slovo nebo dosáhne věku pro určitou hračku? Zákonná čára byla vytrvale posouvána vzad. A teď ta nejprimitivnější a nejdespotičtější definice ze všech: když dokáže provádět "vyšší matematiku".
To ovšem dělá ze starověkých Římanů Platónovy doby nelidi, protože těm byla aritmetika neznámá. Znali jen geometrii. A algebru vynalezli Arabové o mnoho let později. Despocie. A nebyla to vůbec náboženská despocie. Byla zcela zákonná. Církev už dlouho před tím – vlastně od samého začátku – trvala na tom, že dokonce i zygota a embryo, které následuje, jsou nedotknutelné životní formy, jako kterékoliv jiné na Zemi. Viděli, co se chystá za těmi despotickými definicemi jako "Nyní vstupuje duše do těla," nebo v moderním jazyce "Nyní je to člověk, který má právo na plnou ochranu zákonem jako kdokoliv jiný." Co bylo smutné, byl pohled na malé dítě, jak si den co den statečně hraje doma na dvorku a pokouší se doufat, pokouší se předstírat ochranu, kterou nemá.
No, pomyslel si, uvidíme, co se mnou udělají. Je mi třicet pět let a mám hodnost magistra ze Stanfordu. Copak mě strčí na třicet dní do klece s plastikovou miskou na jídlo, vodovodním kohoutkem a místem – kde si budu zřejmě ulehčovat – a pokud mě nikdo neadoptuje, odešlou mě na automatickou smrt spolu s ostatními?
Hodně riskuji, pomyslel si. Ale oni dnes sebrali mého syna, a to byl začátek celého toho risku – když ho dostali, ne když jsem vystoupil a stal se sám obětí.
Pohlédl kolem sebe na tři vystrašené chlapce a pokusil se vymyslet něco, co by jim řekl, nejen svému synovi, ale všem třem.
"Podívejte," vzpomněl si na jeden citát. "Povím vám svaté tajemství. Až zemřeme, tak nebudeme spát. My–" Ale na zbytek si nemohl vzpomenout. Propadák, pomyslel si smutně. "My se probudíme," dělal, co mohl. "Jako bleskem. V mžiku oka."
"Ticho tam," zavrčel řidič auta zpoza své drátěné sítě. "Nemůžu se soustředit na tuhle podělanou cestu." Pak doplnil. "Upozorňuju vás, že vám tam dozadu můžu stříknout trochu plynu, abyste se zklidnili. Je to pro neukázněné P-L, které sebereme. Takže toho necháte, nebo mám cvrnknout do plynové páky?"
"Už budeme zticha," řekl .Tim rychle a podíval se na otce očima plnýma tiché, zoufalé prosby, aby se přizpůsobil.
Otec neřekl ani slovo. Ten rychlý pohled naléhavé prosby ho zcela odzbrojil, a tak kapituloval. To, co se stane v tomhle voze, uvažoval, není vůbec rozhodující. To bude, až dorazí do Pečovatelského ústavu – kde se při první známce potíží objeví novináři a televizní reportéři.
A tak jeli v tichosti, každý se svými vlastními obavami, se svými vlastními představami. Ed Gantro se ponořil do sebe a v duchu dokončoval plán toho, co udělá — co musel udělat. A ne jen pro Tima, ale pro všechny P-L kandidáty. Promýšlel všechny možné následky a náklaďák se zatím kolébal a rachotil po cestě.

JAKMILE NÁKLAĎÁK zastavil na vyhrazeném parkovišti Pečovatelského ústavu a jeho zadní dveře se otevřely, přišel Sam B. Carpenter, který řídil celou tu zatracenou operaci, podíval se dovnitř a řekl: "Máte tam dospělého muže, Ferrisi. Chápete vůbec, co jste chytil? Rebela, rozumíte tomu?"
"Ale on trval na tom, že neumí nic než sčítat."
Carpenter se obrátil na Eda Gantra: "Dejte mi vaši náprsní tašku. Chci znát vaše skutečné jméno. Vaše číslo pojistky, trvalé bydliště – no tak, chci vědět, kdo skutečně jste."
"Je to jen venkovský buran," vysvětloval Ferris, když viděl, jak Gantro odevzdává svoji sežmoulanou peněženku.
"A nechtě ověřit jeho otisky," štěkl Carpenter. "Plný soubor. Okamžitě – priorita A." Moc rád mluvil tímhle způsobem.
O hodinu později dostal zprávy z džungle vzájemně propojených počítačů Státní bezpečnosti s centrálou v pseudovenkovském utajovaném místě ve Virginii. "Tento jedinec graduoval z matematiky na Stanfordské univerzitě. Potom obdržel doktorát z psychologie, které nás, zcela nepochybně, podrobil. Musíme ho odsud dostat."
"Já jsem měl duši," řekl Gantro, "ale ztratil jsem ji."
"Jak," zeptal se Carpenter, protože nic takového . z Gantrovy úřední zprávy nevyčetl.
"Embolie. Část mozkové kůry, kde sídlila moje duše, se poškodila, když jsem nešťastnou náhodou vdechl výpary spreje proti hmyzu. To je také důvod, proč žiju venku v přírodě a živím se kořeny a housenkami, spolu s mým synem Timem."
"Uděláme vám EEG," prohlásil Carpenter. "Co je to? Nějaký z těch mozkových testů?" Carpenter se obrátil na Ferrise: "Zákon říká, že duše vstupuje ve dvanácti letech. A ty jsi přivezl dospělého muže, kterému je pořádně přes čtyřicet. Mohli by nás obvinit z vraždy. Musíme se ho zbavit. Odvezeš ho zpátky přesně na to místo, kde jsi ho našel, a vysypeš ho ven. Když neopustí vůz dobrovolně, dej mu nalokat plynu a vyhoď ho. Je to rozkaz v zájmu bezpečnosti státu. Závisí na tom tvé místo a tvé postavení v trestním zákoníku této země."
"Patřím sem," řekl Ed Gantro. "Jsem jen atrapa."
"I to jeho dítě," přikázal Carpenter. "Je to pravděpodobně jeden z těch matematických mentálních mutantů, které ukazují v televizi. Napálili tě. Určité už zalarmovali média. Vem je zpátky všechny, nakrm je plynem a vysyp je tam, kde jsi je našel, nebo koneckonců kdekoliv, kde nebudou na očích."
"Začínáte být hysterický," rozhněval se Ferris. "Udělejte Gantrovi EEG a pravděpodobně ho budeme muset pustit, ale ti tři mladiství—"
"Všechno je geniální," vyjel na něj Carpenter, "všechny části projektu, to jenom ty jsi takový hlupák, který nic nechápe. Vykopneš je z auta a z našich pozemků a zapřeš – rozumíš tomu? – zapřeš, že jsi někdy někoho z těch tří viděl. A na tom budeš trvat."
"Ven z auta," rozkázal Ferris a zmáčkl tlačítko, které zvedlo drátěné klece.
Všichni tři chlapci se vyškrábali ven. Ale Ed Gantro zůstal.
"On asi dobrovolně nevystoupí," řekl Carpenter. "O.K. Gantro, tak my vás dostaneme ven jinak." Kývl na Ferrise a oba vstoupili do zadní části náklaďáku. O chvíli později usadili Eda Gantra na chodník u parkoviště.
"Teď jste jen obyčejný obyvatel města," oddechl si Carpenter s úlevou. "Můžete prohlašovat, co chcete, ale nemáte žádný důkaz."
"Tati," zeptal se Tim, "jak se dostaneme domů?"
Všichni tři chlapci se shromáždili kolem Eda Gantra.
"Mohl byste zavolat někomu od nás," řekl chlapec Fleischhacker. "Vsadím se, že táta Waltera Besta má dost benzínu, aby pro nás přijel. Jezdí často na dlouhé cesty. Má speciální průkaz."
"On a jeho žena, paní Bestová, se hodně hádají," pronesl Tim. "Takže rád jezdí po nocích sám. Myslím, bez ní."
Ed Gantro řekl: "Zůstávám tady. Chci být zamčen do klece."
"Ale vždyť můžeme jít," protestoval Tim. Naléhavě zaškubal tátu za rukáv. "O to přece šlo, ne? Nechali nás jít, když tě uviděli. Dokázali jsme to!"
Ed Gantro se obrátil na Carpentera: "Trvám na tom, abych byl zavřen s ostatními P-L, které tam máte." Ukázal na impozantní, zeleně natřenou budovu Ústavu.
Tim se obrátil na pana Sama B. Carpentera a řekl mu: "Zavolejte panu Bestovi, že jsme tady na poloostrově. Je to předčíslí 669. Řekněte mu, ať pro nás přijede. Udělá to. Slibuji. Prosím."
Chlapec Fleischhacker dodal:
"V telefonním seznamu je jen jeden pan Best s předčíslím 669. Prosím, pane."
Carpenter odešel dovnitř k jednomu z mnoha ústavních telefonů a zalistoval v seznamu. Ian Best. Vymačkal číslo.
"Dovolali jste se na polo-pracující, polo-flákající se číslo," odpověděl hlas nějakého muže, znatelně opilého. V pozadí uslyšel Carpenter ostrý hlas rozzuřené ženy, která Iana Besta právě peskovala.
"Pane Běste," řekl Carpenter, "několik osob, které znáte, zůstalo trčet dole na křižovatce Čtvrté a Bílé ulice ve Verde Gabrielu. Jakýsi Ed Gantro a jeho syn Tim, chlapec identifikovaný jako Ronald nebo Donald Fleischhacker a další neidentifikovatelný malý chlapec. Gantrův syn říká, že neodmítnete přijet sem dolů, naložit je a odvézt domů."
"Křižovatka Čtvrté a Bílé," zarazil se Ian Best. Pauza. "Tam je ta likvidační stanice, ne?"
"Pečovatelský ústav," řekl Carpenter.
"Do prdele," zaklel Best. "Jasně, že pro ně přijedu. Očekávejte mě do dvaceti minut. Vy tam máte Eda Gantra jako P-L? Víte, že graduoval na Stanfordské univerzitě?"
"Jsme si toho vědomi," odpověděl Carpenter kamenně. "Ale oni nejsou zadrženi. Jsou pouze – tady. Nikoliv – opakuji nikoliv – ve vazbě."
Ian Best, se značně opileckou výslovností, prohlásil:
"Než se tam dostanu, budou tam reportéři ze všech novin." Cvak. Zavěsil.
Když přišel Carpenter zpátky, řekl Timovi: "No, vypadá to, že jsem díky tobě informoval o vaší přítomnosti tady vášnivého antipotratového aktivistu. Chytré, opravdu moc chytré."
Za několik okamžiků se ke vchodu do Ústavu přihnala jasně červená mazda. Vystoupil muž se světlým plnovousem, zapojil kameru a zvukové zařízení a vydal se volnou chůzí ke Carpenterovi. "Dozvěděl jsem se, že tady v Ústavu máte stanfordského absolventa matematiky," řekl neutrálním, nevzrušeným hlasem. "Mohl bych s ním mluvit?"
Carpenter odpověděl: "Nikoho takového jsme nepřijali. Můžete si prohlédnout naše záznamy." Ale reportér už soustředil pozornost na tři chlapce, shromážděné kolem Eda Gantra.
Reportér nahlas zavolal: "Pan Gantro?"
"Ano, pane," odpověděl Ed Gantro.
Prokrista, pomyslel si Carpenter. Vždyť my jsme ho opravdu zamkli v jednom z našich úředních vozů a přivezli sem. Bude to ve všech novinách. Modrá dodávka s označením TV už zahýbala na parkoviště. A za ní další dvě auta.

POTRATOVÝ ÚSTAV LIKVIDUJE
ABSOLVENTA STANFORDU

Právě to se teď dalo číst v Carpenterových myšlenkách. Nebo:

OKRESNÍ POTRATOVÝ ÚSTAV
PŘISTIŽEN PŘI ILEGÁLNÍM POKUSU...

A tak dále. Šot ve večerních televizních novinách. Gantro a, až se ukáže, Ian Best, který byl pravděpodobně jeho právním zástupcem, obklopeni kazeťáky, mikrofony a videokamerami.
Obrovsky jsme to zmrvili, pomyslel si. Obrovsky zmrvili. V Sacramentu nám zatrhnou povolení. Budeme zase sesazeni na lovce toulavých psů a koček, jako předtím. Posranej život.

KDYŽ IAN BEST přijel ve svém černém mercedesu, byl ještě trochu opilý. Edu Gantrovi řekl: "Vadilo by vám, kdybychom si po cestě zpět udělali malou okružní jízdu po okolí?"
"Kudy?" zeptal se Ed Gantro. Byl unavený a chtěl co nejdříve odjet. Nevelký příliv lidí od médií ho vyzpovídal a zmizel. Dosáhl svého a teď se cítil vyčerpaný a chtěl jet domů.
Ian Best řekl: "Vancouver Island, Britská Kolumbie."
Ed Gantro se usmál: "Tyhle děti by měly jít co nejdřív do postele. Moje dítě i tyhle dvě. Ksakru, neměli dokonce ani večeři."
"Zastavíme u McDonalda," řekl Ian Best. "A potom můžeme odstartovat do Kanady, kde jsou ryby a spousta hor, na kterých je pořád sníh, dokonce i v téhle části roku."
"Jasně," Gantro se znovu usmál. "Můžeme tam odjet."
"Ty chceš?" prohlížel si ho bedlivě Ian Best. "Ty opravdu chceš?"
"Zařídím si pár věcí, a pak, no jasně, můžeme vyrazit společně."
"Do prdele," vydechl Best. "Ty to myslíš vážně."
"Ano. Myslím. Musím samozřejmě získat souhlas svojí ženy. Nemůžeš odejít do Kanady, dokud tvoje žena nepodepíše dokument, že tě nebude následovat. Staneš se tím, čemu se říká ‚ilegální přistěhovalec'."
"Takže musím získat Cynthiino písemné svolení."
"Dá ti ho. Musíš přistoupit na to, že jí budeš posílat peníze."
"Myslíš, že dá? Nechá mě jít?"
"Samozřejmě."
"Ty si skutečně myslíš, že nás naše ženy nechají jít," zapochyboval Ian Best, když spolu s Gantrem nahnali děti do mercedesu. "Vsadím se, že máš pravdu. Cynthie se mě ráda zbaví. Víš, jak mi říká, přímo před Walterem? ‚Agresivní zbabělec'. I hůř. Nemá ke mně žádný respekt."
"Naše ženy," řekl pevně Gantro, "nás nechají jít." Ale věděl své.
Podíval se za sebe na vedoucího Ústavu, pana Sama B. Carpentera, a řidiče náklaďáku Ferrise, který, jak řekl Carpenter tisku a TV, měl ode dneška padáka, a který byl, podle jeho slov, novým a nezkušeným zaměstnancem Ústavu.
"Ne. Nenechají nás jít. Nikdo z nich." Ian Best se neohrabaně potýkal se složitým mechanismem, kterým se ovládal motor vozu. "Jasně, že nechají. Podívej, jak tam stojí. Co mohou udělat po tom, co jsi řekl do televize a tomu reportérovi, který z toho udělá článek na první stránku?"
"Nemyslím je," řekl Gantro bezbarvě. "Mohli bychom prostě utéct."
"Jsme v pasti. V pasti a nemůžeme ven. Ale přece jen se Cynthie zeptej. Za pokus to stojí."
"Nikdy neuvidíme Vancouver Island a velký transoceánský trajekt vynořující se z mlhy, je to tak?"
"Jasně, že ano, nakonec." Ale věděl, že je to lež, absolutní lež. Jako když člověk řekne něco, o čem ví, že je to pravda, ale naprosto neví proč.
Vyjeli z parkoviště na veřejnou silnici.
"Je to dobrý pocit," řekl Ian Best, "být volný... co?" Všichni tři chlapci přikývli, ale Ed Gantro neřekl nic. Volní, pomyslel si. Volní, abychom mohli jet domů. Aby nás chytili do ještě větší sítě a strčili do ještě většího náklaďáku, než je ta automatická kovová bedna z Pečovatelského ústavu.
"Tohle je velký den," podotkl Ian Best.
"Ano," souhlasil Ed Gantro. "Velký den, ve kterém byla vypálena ušlechtilá a účinná rána za všechny bezmocné, za všechny, o kterých můžeš říci: ‚žijí'."
Ian Best se na něj upřeně zadíval. "Nechci jet domů. Chci vyrazit do Kanady, teď hned."
"Musíme jet domů," připomněl mu Ed Gantro. "Dočasně, pochopitelně. Zařídit různé věci. Právní záležitosti. Vzít si všechno, co budeme potřebovat."
Ian Best, s očima upřenýma na silnici před sebou, vzdychl: "Nikdy se tam nedostaneme. Do Britské Kolumbie a na Vancouver Island, do Stanley Parku, do Anglického zálivu a tam, kde pěstují obilí a chovají koně a kde mají transoceánské trajekty."
"Ne, nedostaneme," řekl Ed Gantro.
"Ani teď, ani později?"
"Nikdy."
"Toho jsem se bál," pravil Best rozechvělým hlasem a sevřel křečovitě volant. "Myslel jsem si to od začátku."
Pak jeli v naprosté tichosti a nikdo nic neříkal. Už nebylo co.

00000101000635320006356900063601070783500707839007078579
femme
 femme      03.03.2013 - 00:49:42 , level: 2, UP   NEW
ďak!