miloval ji tak moc, ze byl ve svem bolestnem citu schopen vyzvracet vsechny hrichy sveta a zhynuot pod rouskem nemilosrdne noci, jejiz tok skrz cerne myslenky naseho ubaozacka bodal silou zvonu katedraly. utonul v zhoubne vasni vlastnit jeli telo, jeji myslenky, jeji dusi? vedel ji dat lasku ve sve opravdove cistote, kdyz jeji mozna smesne klopytnuti sa jako rakovina rozlilo pred jeho zraky jimiz vzhledal k nebesum pln nehy a odhodlani ji milovat? vedel, ze ji muze verit, protoze mu nelhala, jen mu mozna nerekla par ulomku, aby ho nezranila jeste vic a prave ty pobizeli jeho dosud skrytou zarlivost az za hranice silenstvi. nepoznaval sam sebe a jen tezce mohl byt vdecny za poznani sve slabosti. snad zitra...