V mojom svete existuju 3 typy koncertnych kapiel. Prvy typ ok, fajn koncert a na druhy den zabudnem, ze som niekde bola. Druhy typ - poviem si stalo to za tie prachy, ficim si na kapele pozbytok vecera a kazdemu rada poviem, aky dobry koncert som videla. Treti typ je kapela, ktora ma uplne rozseka na milion kuskov. A ten pocit nezmizne ani na druhy den rano... a v podstate je zbytocne znamym hovorit na akom dobrom koncerte som bola...lebo to sa neda opisat a treba to zazit!

Mono je ta tretia kategoria. Poznala som ich, ale nevnimala som ich ako nieco extra, co by sa vymykalo klasickemu post-rocku. Po tom, ako som ich teraz videla po prvykrat nazivo, som zmenila nazor. "Dlouhé a gradující skladby Mono oscilují něžnými a křehkými tóny, které se vzápětí rozmáchnou do gigantické zvukové exploze, aby se opět zádumčivě ponořily pod mořskou hladinu. Mono jsou jako neklidný živel."

Bolo to neskutocne...Keby si to chcel niekto predstavit, tak toto http://www.youtube.com/watch?v=h7ofue5LKu4 a dobre sluchatka k tomu!