Pro detekci imunokomplexů je vypracována celá řada metod, které jsou většinou nákladné a technicky náročné. V rutinní praxi imunologické laboratoře se osvědčilo spektrofotometrické stanovení CIK pomocí precipitace polyetylenglykolem. Detekují se poměrně větší CIK, jež se vytvářejí v nadbytku protilátky. O aktivitě chorobného procesu nerozhoduje přítomnost imunokomplexů cirkulujících, ale imunokomplexů, které pronikly do cévní stěny, deponovaly se a umožnily rozvoj tkáňového poškození. Proto by diagnóza imunokomplexového onemocnění neměla být stanovena na základě jediného vyšetření CIK. Pozitivní výsledek je vhodné několikrát opakovat. Doporučuje se současně s CIK sledovat hladiny C3 a C4. Pokles C3 a C4 může svědčit pro ukládání CIK. Pozitivita CIK bývá často přítomna u SLE, glomerulonefritid různého typu, systémových IK vaskulitid, revmatoidní artritidy. CIK mohou být přítomny rovněž v případě chronických infekčních onemocnění, hlavně bakteriálního původu.
Antiendotelové protilátky (AECA)
Společným jmenovatelem pro všechny situace s výskytem AECA je zánětlivé poškození endotelu, většinou autoagresívního charakteru, kdy dlouhodobá aktivace imunitního systému (autoprotilátky, imunokomplexy, cytokiny, mononukleární krevní elementy) vede k aktivace endotélií s následným poškozením větších či menších částí cévního řečiště. AECA jsou většinou dávány do souvislosti s výskytem vaskulitid u autoimunitních chorob, zvláště u SLE, systémové sklerosy, revmatoidní artritidy i jiných autoimunitních onemocnění.
