Starám se o sebe už 23 roků, s podnikáním jsem začal ještě před listopadem a přestože určitě nepatřím mezi boháče, stačí mi můj příjem na slušný život a navíc - což je v dnešní době obzvlášť důležité - nemám dluhy. Při troše skromnosti mohu říci, že mě netíží žádné akutní existenční starosti. Samozřejmě, mohl bych mluvit o tom, že osmihodinová pracovní doba je dávno zapomenutá věc, že nesmyslné předpisy a administrativa, kterou na nás, drobné podnikatele, rukou společnou a nerozdílnou navalily předchozí vlády pravicové i levicové, nás nutí vzpomínat na dobu krátce před listopadem jako na nejsvobodnější z hlediska člověka, pracujícího sám na sebe - ale to bych zabíhal příliš do detailů. Chci říci něco jiného.
Z mého osobního pohledu se slušně uživím, mám na to, abych mohl vyjet do zahraničí, v podstatě jsem si s novým režimem polepšil. Jenomže lze všechno hodnotit jen úzce takto sám za sebe?
Domnívám se, že nikoliv. Zdaleka ne každý má možnost postavit se na vlastní nohy, je zde velká skupina důchodců, kteří celý život dřeli a dnes jim až příliš často hrozí život v chudobě, půl miliónu nezaměstaných, jenž převážně nejsou flákači ani lůza, ale bohužel přišli o práci vinou někoho úplně jiného a pak nemálo obyčejných zaměstanců, pracujících za mizerný plat v podmínkách na hranici lidské důstojnosti - to vše dvacet tři roků od startu režimu, co měl přinést prospěch všem poctivým lidem. Jenomže nepřinesl - a to mi vadí. Nemohu být spokojený se svou životní úrovní a zároveň nevidět jiné, jimž nová doba byla nakloněna podstatně méně. Kdybych to udělal, cítil bych se jako obyčejný lump.
Vadí mi trestuhodně promarněná šance, kterou jsme v roce 1989 měli. Potýkáme se nyní s třemi bilióny dluhu, ale přitom minimálně stejně, ne-li více, bylo za dvacet roků rozkradeno, zničeno, zašmeleno či prodáno do zahraničí, přičemž peníze z toho utržené kdesi zmizely. V rukou příslušníků novodobé zbohatlické šlechty, z nichž jen hrstka (pokud vůbec někdo) odvedla za své enormní majetky společnosti odpovídající protihodnotu, je 95% veškerého dnes existujícího původně státního majetku a prakticky všechen výnos z něj jde na jejich bankovní konta. K běžným lidem se dostane jen to, co potřebují k holému přežití - a to mi vadí.
Není pravda, že lidé se dnes nebojí. Právě naopak, bojí se více než dřív. Zatíženi dluhy a nejistou budoucností v zaměstnání mají strach jakkoli projevit svůj názor, natož vstoupit do odborů či organizovat stávku, byť by byla sebeoprávněnější. Před listopadem nám na náměstích hrozilo maximálně to, že nás pokropí - no, tak zase uschneme. Jenomže dnes může následovat vyhazov z práce, výpověď z bytu, jehož nájem člověk poté nebude schopen platit, exekuce a nakonec život pod mostem. Tohle je ona tolik vychvalovaná svoboda? Není - a to mi vadí.
Komunistický systém nebyl dobrý, což ovšem neznamená, že ten aktuální dobrý je. Za minulého režimu nebylo vše špatné a zároveň dnes ani zdaleka není vše dobré. Někdo si polepšíl, ale mnoho jiných je na tom daleko hůř, než tenkrát - a nejsou to zdaleka jen povaleči a lidé, štítící se poctivé práce. Naopak až příliš mnoho lumpů dnes žije doslova královsky na účet nás všech, aniž by proti tomu systém cokoli účinným způsobem dělal. Jednu nespravedlnost vystřídala druhá, jedna idelologie byla vyměněna za jinou, podobně hloupou a špatnou - a to mi vadí.
Řešením je samozřejmě nová politická strana s novými slušnými lidmi - ale nehrajeme si zároveň s myšlenkou na hranici utopie? Zkuste dnes založit stranu bez asistence miliónů za propagaci, volební kampaň a veškeré zázemí, které je k tomu nutné. A když už seženete bohatého sponzora, budete skákat, jak on bude pískat. Myšlenku zařídit spravedlivější rozdělování výsledků ekonomiky vám rychle vyžene z hlavy, vždyť by byl sám proti sobě. Najednou zjistíte, že založit stranu, hájící zájmy bohatých, je relativně snadné, ale opačně to prakticky nelze. Systém to jednoduše nepřipustí. Je tohle skutečná svoboda? Není - a to mi vadí.
Ještě moc jiných věcí mi na dnešním režimu vadí, ale nechci zatěžovat dlouhým povídáním. Jedno je však jisté - ocitli jsme se v marasmu podobném, jako v roce 1989, jenom se značně horší startovací pozicí. Stát i občané jsou prodlužení až hrůza, ekonomika v hluboké krizi, zlepšení v nedohlednu. Lidé unavení, apatičtí, agresívní jeden na druhého, nedůvěřiví, znechucení. Jen těžko dokáží vidět jinou alternativu, než stávající systém, anebo návrat k bolševismu. Není divu, že mnozí volí druhou možnost. Tomu nelze zabránit vychvalováním současného údajného blahobytu, oni potřebují skutečné zlepšení. Dalším bohatnutím malé skupinky těch, co si po listopadu nakradli, toho ovšem nedosáhneme.
Myslím, že dokud budou ti, co si v dnešním systému žijí lépe než v tom minulém, hledět na ostatní jen jako na lůzu či nechopné nemakačenky, nehneme se z místa. Právě na nás by mělo být, abychom se postarali o zlepšení situace těch druhých, abychom si uvědomili, že i oni mají právo slušně žít. Za 23 roků jsme se k tomuto dobrat bohužel nedokázali.
A to mi asi nejvíce vadí...