Jasně vidět

V přímém styku se životem jsme jenom tehdy, když v nás nejsou předsudky a když si o něm nevytváříme představy. Všechny naše běžné vztahy jsou pouze pomyslné: jsou postavené na obrazech, které vytvořilo myšlení. Mám-li o vás jistou představu a vy zase o mně, přirozeně se nevidíme takoví, jací skutečně jsme. Vidíme jenom je, což nám brání, abychom se k sobě přiblížili - a proto naše vzájemné vztahy nefungují.
Když řeknu, že vás znám, myslím tím, že jsem vás znal včera, ale neznám vás teď. Znám pouze svoji představu, obraz složený z toho, co jste řekl v můj prospěch nebo neprospěch a co jste mi udělal - obraz sestavený ze vzpomínek, které na vás mám. A váš obraz o mně je vytvořen stejným způsobem a do vzájemného poměru pak vstupují pouze tyto obrazy, které nedovolují, abychom spolu něco sdíleli. Máte v sobě jen samé představy, které vytvářejí věčný odstup mezi vámi a tím, s čím se dostáváte do kontaktu. K opravdové vzájemnosti tak nelze dospět.
Proto teď budeme společně zkoumat, zda je možné se tohoto odstupu, existujícího uvnitř i navenek, zbavit, jelikož nás navzájem odděluje. Energií k vyřešení tohoto problému je pozornost, kterou mu věnujeme. Když něčemu dáte celou svou pozornost - všechno, co ve vás je -, neexistuje pozorovatel. Je pouze bdělost, která je veškerou energií a výsostnou inteligencí. Mysl ovšem musí být v naprostém tichu, které není výsledkem nacvičeného zklidňování, nýbrž dílem pozornosti. Naprosté ticho, v němž není pozorovatel ani pozorované, je nejvyšší výraz náboženské mysli. Co se v ní odehrává, nelze pojmenovat, protože slova jsou něco jiného než skutečnost. Abyste pochopili, musíte jím sami projít.

Už jsme viděli, že problémy existují jenom v čase, tj. tehdy, když nějakou záležitost neřešíme v jejím celku. Takže si musíme uvědomit nejen povahu a složení problému a vidět jej celý, nýbrž jít mu vstříc, jakmile se objeví, a vyřešit ho, než zapustí v mysli kořeny. Jestliže člověk dovolí, aby nějaký problém trval měsíc anebo jen den, ba i několik minut, pak to nutně naruší jeho mysl. Bylo by tedy možné postavit se každému problému bezprostředně a okamžitě, aby nás nenahlodal a nezůstal v mysli jako připomínka?
Takovéto připomínky jsou představy, které s sebou neustále vláčíme a které se pak setkávají s tou zvláštní věcí nazývanou život. Kvůli nim jsou v nás všechny rozpory, způsobující vnější i vnitřní konflikty. Život není nic abstraktního, je naopak velmi skutečný! Jdeme-li mu vstříc obtíženi představami, máme problémy na každém kroku.

Bylo by možné, abychom se každé záležitosti postavili bez časoprostorového intervalu, bez odstupu mezi sebou a tím, čeho se člověk například obává? Lze to jen tehdy, nemá-li pozorovatel v našem nitru trvání: pozorovatel, který je tvůrcem vnitřních obrazů, sbírkou vzpomínek, idejí a snůškou nejrůznějších abstrakcí.
Když v noci pozorujete jasnou oblohu a nebe je rozzářené, vzduch chladný, jste při tom coby pozorovatel a myslitel, který to všechno zakouší: vy, se svým bolavým srdcem, vy, coby střed vytvářející prostor mezi vámi a hvězdami na obloze. V roli pozorovatele tento prostor nikdy nepochopíte a neporozumíte proto ani prostoru mezi vámi a vaší ženou nebo mužem, přítelem či sousedem. Nikdy jste se totiž nepodívali jinak nežli sítem svých představ, a proto nevíte, co je to krása a láska. Mluvíte sice o nich, píšete o tom všem, ale nepoznali jste to jinak nežli ve zřídkavých okamžicích sebezapomnění. Dokud ve vás bude existovat střed, vytvářející kolem sebe prostor, nepoznáte z toho nic. Láska je pouze tam, kde neexistuje střed ani obvod. Když milujete, jste sami krásou.
Pohled od středu - když se například díváte na něčí obličej (ale i na něco ve vás) - vytváří mezi lidmi odstup, a proto jsou jejich životy pusté a prázdné. Lásku ani krásu nelze vypěstovat, tak jako si nelze vymyslet pravdu. Ale když jste si neustále vědomi toho, co děláte, zrodí se ve vás bdělost, ze které začnete vidět: podstatu potěchy, žádosti a utrpení, povahu svého osamění a nudy. A zároveň začnete nahlížet i to, co tu nazýváme "odstup". Když existuje, nedostává se lásky, a bez ní se můžete jakkoliv pokoušet měnit svět a společenské uspořádání, anebo donekonečna mluvit o nejrůznějších zlepšeních: nevzejde z toho nic než nové utrpení. Takže záleží na vás. Není vůdce ani učitele, není tu nikdo, kdo by vám řekl, co máte dělat. Jste sami v úděsném, šíleném světě.