„Znáš tu písničku „Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes?“ No a tím bych –“
„Ale to je ,Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes,“ odpověděla Phoebulka. „A je to básnička. Od Roberta Burnse.“
„Já vím, že to je básnička od Roberta Burnse.“
Ale stejně měla pravdu. Ono to je „Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes“. Ale to jsem tehda nevěděl.

„Já myslel, že to je ,Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes,“ povídám. „Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí na něco hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo – jako nikdo dospělej – kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout – já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se já odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím, že to je šílenství, ale je to jediný, co bych dělal doopravdy rád. Já vím, že to je šílenství.
http://www.youtube.com/watch?v=wy2vyx_ZZn0