Jamka
Pari Passu
Sub Rosa 2011

Slovenské duo Jamka, působící od počátku tisíciletí, je především zvukem své doby. Nové album zní tak povědomě. Ani se nechce věřit, že k zařazení této minimalistické hudby je třeba tolik žánrových určení: přinejmenším industrial, minimal techno, noise. Jamka spojuje hned několik klíčových momentů subkulturního experimentu minulých desetiletí. Přitom nejde o žádné násobení, prostě je nechává znít dohromady. Dosud živá radikalita se stává nostalgickou, původně ostentativní syrovost ruchů, repetic a zvukového odpadu získává křehkost zvukomalby. Oba hudebníci svou tvorbu rádi popisují jako hru. Monika: „Nehrajeme žádný konkrétní styl, jen si hrajeme.“ Daniel: „Vždy se nacházíme v určité hře.“ Tato hra je svým založením, navzdory poněkud izolacionistickému názvu uskupení, spíše civilizační než soukromá, jakkoli se ti dva rádi představují v domácí kuchyňce u sporáku – zajíčci ve své jamce.
Přináležitost k bratislavské hudební, vydavatelské a organizační platformě Ubrsounds, fakt, že se duo etablovalo ve velkoměstském prostředí londýnské experimentální elektronické scény, a především samotná hudba, která je utopií industrie, však ukazují k širšímu rámci. Fenomén urbánního zde představuje pevný kvalitativní základ estetického výrazu. V tomto smyslu je „hra“ skrze svá pravidla protějškem „ovládnutí“. Ovládá nás však spíše hraní, v němž sepostindustriální město ukazuje jako pocitově působivý, strukturně bohatý kosmos, nebo nostalgie po dobách, kdy výrazem města nebylo vakuum?

Ondřej Klimeš
A2, 2/2012