komunismus - postkomunismus, morálka - svoboda nově nabyvaná


Pane rektore,
dámy a pánové,

vzpomínám si na dobu, kdy se mi někteří přátelé a známí na ulici vyhýbali. Aniž jsem to od nich vyžadoval, vnímali mne totiž jako určitou výčitku svědomí a dobře věděli, že kdyby se se mnou zastavili, neubránili by se nutkání se mi omlouvat za to, že také nevzdorují režimu, anebo mi vysvětlovat, proč oni to dělat nemohou, anebo se obhajovat tvrzením, že disidentství beztak nemá žádný smysl. Takový typ rozhovoru byl ovšem pro obě strany obvykle dost trapný, a tak bylo nejlepší zůstat ho ušetřen. Druhým důvodem jejich počínání byla obava, že mne sleduje policie a že jim styk se mnou způsobí komplikace. A tak pro ně bylo snazší se mi vyhnout. Vyhnuli se tím nepříjemnému rozhovoru spojenému navíc s možností, že budou pronásledováni. Znamenal jsem pro tyto přátele zkrátka obtíž. A obtížím je třeba se vyhýbat.

Po dlouhá desítiletí byl hlavním postrachem demokratického světa komunismus. Dnes - tři roky poté, co se začal lavinovitě hroutit - jako by ho začínal střídat postrach jiný: postkomunismus. A mnozí, nejen na Západě, ale dokonce i na Východě, kteří se po léta těšili na pád komunismu jako na okamžik, kdy dějiny dostanou konečně rozum, se dnes začínají vážně obávat důsledků tohoto pádu a možná si leckdos z nich i vnitřně pozasteskne, že předtím byl svět přece jen o něco přehlednější a srozumitelnější.

Nesdílím tento druh pocitů. Nemyslím si, že postkomunismus - jako důsledek porážky komunismu - smíme chápat jako pouhou obtíž světa. Nechápal jsem tak ostatně ani komunismus. I ten byl přece především výzvou. Výzvou k přemýšlení a k činům. Tím spíš je takovou výzvou postkomunismus.

Kdo chápe určitý historický fenomén jako pouhou obtíž, chápe tak posléze i mnoho dalších věcí, od varování ekologů až po veřejné mínění, od rozmaru voličů až po morálku. Chápat svět a dějiny jako pouhou obtíž je snadné, a proto svůdné. Je to však zároveň velmi nebezpečné. Obtížím a překážkám se totiž vyhýbáme - tak, jak se mi vyhýbali někteří mí známí v éře komunismu. Postoj založený na pocitu, že svět či dějiny jsou pouhou hromadou obtíží, vede tedy nevyhnutelně k uhýbání před skutečností a posléze k rezignaci na ni. Vede k appeasementu. Případně až ke kolaboraci. Je to postoj, který může být ve svých důsledcích sebevražedný.

Co se vlastně rozumí pojmem postkomunismus? V podstatě je to souhrnné označení pro poměry ve všech zemích, které se zbavily komunismu. Už v tomto házení všech do jednoho pytle je nebezpečné zjednodušení. Je sice pravda, že se všechny vyrovnávají v podstatě s týmž úkolem: zbavit se neblahého dědictví komunismu, odstranit všechny škody, které napáchal, a vybudovat nebo obnovit demokracii. Zároveň jsou však mezi nimi z mnoha důvodů veliké rozdíly.

Nebudu líčit všechny problémy, s nimiž se postkomunistické země utkávají, odborníci o tom zajisté už píší celé knihy. Zmíním se jen o některých základních příčinách oněch jevů, kterými některé postkomunistické země asi nejvíc zneklidňují demokratický Západ. Mezi takové jevy patří nacionalismus, xenofobie a vůbec nedobré mravní a duchovní klima, které - někde víc a někde méně - provází tvorbu nového politického a hospodářského systému.

První z těchto příčin spatřuji v tom, že komunismus zdaleka nebyl pouhou diktaturou jedněch nad druhými. Byl to systém vskutku totalitní, který pronikal do všeho a všechno deformoval, včetně všech přirozených způsobů lidského soužití, a který hluboce poznamenal veškeré lidské chování. Po léta byla budována ve vědomí společnosti určitá specifická struktura životních hodnot a modelů chování. Byla to struktura sice zvrácená, odporující všem přirozeným intencím života, ale přesto si ji společnost osvojila, respektive byla donucena osvojit. S pádem komunistické moci a její ideologie se celá tato struktura pochopitelně zhroutila. Lidé si však nebyli schopni okamžitě osvojit a zažít strukturu novou, takovou, která by odpovídala elementárním principům občanské společnosti a demokracie. Lidská mysl a lidské návyky se ze dne na den nezmění, vybudovat úplně nový systém životních hodnot a vskutku se s ním ztotožnit chce prostě svůj čas. V situaci, kdy se něco zhroutilo a něco nového dosud neexistuje, se ovšem mnoho lidí ocitá ve stavu určitého vnitřní prázdnoty, ba až frustrace. Což je stav, který je živnou půdou takových úkazů, jako je hledání zástupných viníků, radikalismus všeho druhu, potřeba skrýt se v anonymitě kolektivu, a? už skupinového nebo etnického, nenávist ke světu, potřeba sebepotvrzení za každou cenu, pocit, že nastala doba, která dovoluje vše, a s tím související nebývalý rozkvět sobectví, hledání kolektivního a snadno označitelného nepřítele, politický extremismus, nejprimitivnější kult konzumu, grunderská morálka, stimulovaná historicky bezprecedentní přestavbou vlastnických vztahů, atd. atd. Česká republika, tento nejzápadnější postkomunistický stát, je na tom po této stránce - dík svým dřívějším demokratickým tradicím a vůbec svému osobitému duchovnímu klimatu - ve srovnání s některými jinými zeměmi relativně dobře, nicméně i my procházíme touž velkou transformací, kterou procházejí všechny postkomunistické země, a můžeme tudíž o ní vypovídat na základě znalosti zevnitř.

Další skutečnost, kterou je při analýze různých jevů postkomunistického světa třeba vzít v potaz, je bytostná tendence komunismu všechno zestejnit. Největším nepřítelem komunismu byla vždycky svébytnost, různost, odlišnost, prostě svoboda. Od Berlína až po Vladivostok byly ulice a budovy vyzdobeny týmiž rudými hvězdami, všude byly pořádány analogické slavnostní průvody, všude byla analogicky budována státní správa a vůbec celý systém centrálního řízení společenského a hospodářského života. Tento velký příkrov zestejnění, potlačující všechny národní, duchovní, sociální, obecně civilizační či náboženské odlišnosti, zakryl veškerou jinakost a vytvářel obludný klam, že jsme všichni stejní. Pád komunismu rozbil tento příkrov stejnosti a svět byl zaskočen explozí netušeného množství jinakostí, které se pod ním skrývaly. Každá z nich přitom - po dlouhodobém pobytu v příšeří - pocítila přirozenou potřebu ukazovat na sebe, zdůrazňovat svou nezaměnitelnost a svou odlišnost od ostatních. Odtud ona erupce různých druhů staromódního vlastenectví, obrozeneckého mesianismu, konzervativismu a leckdy i nenávisti ke každému, kdo se zdá zpronevěřovat svým kořenům nebo kdo se hlásí ke kořenům jiným. Touha obnovit a zdůraznit svou identitu a jinakost je i v pozadí vzniku četných nových států. Národy, které nikdy neměly vlastní státy, poci?ují docela pochopitelnou potřebu zakusit vlastní samostatnost. A není jejich vinou, že k tomu dostávají příležitost o desítiletí či staletí později než národy jiné.

S tím souvisí i další věc: komunismus zastavil na dlouhou dobu dějiny a s nimi i všechen přirozený vývoj. Zatímco západní demokracie měly dlouhá desítiletí na to, aby budovaly občanskou společnost a mezinárodní integrační struktury a aby se učily mírovému soužití a spolupráci různých národů, země, které ovládal komunismus, nemohly tímto tvořivým procesem projít. Jinakost národů a kultur byla zahnána kamsi do sklepení společenského života a tam zakonzervována, čímž jí byla odňata možnost svobodně se rozvíjet, získávat na čerstvém vzduchu svou moderní podobu a postupně vytvářet svobodný prostor jednoty v různosti. Přičemž mnohé národy, potlačené komunismem, se ani před jeho nástupem nemohly těšit ze svobody a neměly dořešeny mnohé základní otázky svého státního bytí. A tak dnes najednou překotně tryskají na denní světlo tisíce nedořešených problémů, které nastřádala předchozí historie a o nichž jsme si neprávem mysleli, že jsou dávno zapomenuty. Je vskutku překvapivé, jak ani po desítiletích falšování historie a ideologických masáží nic nezůstává zapomenuto: národy se rozpomínají na své dávné úspěchy i svá dávná utrpení, na své dávné utlačovatele i spojence, na své dávné státní útvary a jejich někdejší hranice, na své tradiční animozity i afinity, prostě na své donedávna pečlivě utajované či falšované dějiny.

A tak mnohé končiny takzvaného postkomunistického světa dnes neopravují jen pořádek, kterému se říká jaltský, ale pokoušejí se opravit i různé chyby pořádku versailleského, ba snaží se jít ještě hlouběji do historie a využít největší svobody, jakou kdy měly, k její kompletní nápravě. Je to přání samozřejmě neuskutečnitelné, ale zároveň srozumitelné.

Chceme-li porozumět problémům postkomunistického světa, nebo aspoň některým z nich, pak si musíme znovu a znovu uvědomovat ještě jednu věc: je snadné popřít všechny latentní problémy, ambice i zvláštnosti národů, násilím všechno zestejnit, rozbít složitou a křehkou stavbu po staletí se vyvíjejících společenských, kulturních a hospodářských vztahů a institucí a všemu vnutit jediný primitivní model centrálního řízení v duchu jakési pyšné utopie. Je to stejně snadné jako jedním úderem kladiva rozbít kus starého intarzovaného nábytku. Obnovit to všechno, nebo to přímo vytvořit, je však nekonečně těžší. Tak, jako je nepoměrně těžší starožitný kus nábytku restaurovat poté, co byl rozbit.

Pád komunistického impéria je zkrátka událostí podobně světodějného významu, jako byl kdysi pád říše římské. A má i podobné důsledky, dobré i velmi zneklidňující. Znamená významnou změnu celé tváře dnešního světa. Tato změna se rodí bolestně a vyžádá si dlouhý čas. Vybudovat na troskách komunismu nový svět bude úkolem možná stejně obtížným a dlouhodobým, jakým byla kdysi - po stěhování národů - tvorba křes?anské Evropy.

Co máme dělat, nechceme-li chápat postkomunismus jen jako novou obtíž, před níž je nejlepší strčit hlavu do písku a věnovat se svým věcem?

Myslím, že nejdůležitější je nespokojit se s pouhou registrací vnějších a víceméně měřitelných jevů, jako je například vývoj hrubého národního produktu, postup privatizace, stabilita politického systému a zjistitelná míra dodržování lidských práv. To všechno je samozřejmě důležité, ale je třeba čehosi víc: snažit se pochopit všechny hlubinné děje, které probíhají v lůně postkomunistických společností, vnímat jejich historický význam a všechny jejich globální souvislosti. Je třeba pochopit, že nejde o nějaké kuriózní starosti vzdálené a ohraničené části světa, ale že jde o události týkající se všech a celé dnešní civilizace. Je třeba se ubránit pokušení přezíravého a lehce udiveného postoje, opřeného o podvědomý pocit nadřazenosti těch, kteří jsou na tom lépe. Tak, jako by se Češi neměli dívat pohrdlivě na starosti Tádžikistánu, neměl by se nikdo dívat pohrdlivě na starosti České republiky. Východiskem by tedy měl být hluboký vhled a hluboký pocit spoluodpovědnosti. Teprve na tomto pozadí lze hledat smysluplné způsoby pomoci.

Zdá se mi, že výzva postkomunistického světa k tomuto přístupu je jen aktuální podobou výzvy hlubší a širší, totiž výzvy k novému typu sebepochopení člověka a z toho vyrůstajícího nového typu politiky. Dnešní planetární civilizace je, jak všichni víme, vážně ohrožována: pýcha novověkého člověka, který se cítí být vrcholem a pánem stvoření, nikoli tedy jen jeho pouhou součástí, s neuvěřitelnou rychlostí ničí jeho naděje na přežití. Neopřen o pokorný respekt k řádu bytí, nechá se dnešní člověk hnát svými partikulárními zájmy a není už schopen regulovat své chování způsobem, který by bral v úvahu zájmy obecné. Náš rozum je schopen barvitě líčit všechna nebezpečí, která ohrožují dnešní svět, od prohlubující se propasti mezi chudými a bohatými končinami světa, přes populační explozi, možnost dramatické konfrontace různých rasových, kulturních a civilizačních okruhů, jejichž vyzbrojování nikdo nedokáže zabránit, přes nukleární hrozby až po drancování přírodních zdrojů, ničení druhové rozmanitosti přírody, tvorbu ozónových děr a nezastavitelné ohřívání zeměkoule. A je zneklidňující, že čím lépe o těchto nebezpečích víme, tím hůř jsme schopni jim čelit.

Vidím jedinou cestu z této krize: člověk by měl nově začít chápat sám sebe, své limity i své postavení ve světě, měl by nově pochopit svou odpovědnost, měl by opět nalézt svůj vztah k tomu, co ho přesahuje. Je třeba rehabilitovat lidskou subjektivitu, vysvobodit ji ze zajetí pouze racionálního způsobu vnímání světa, je třeba skrze tuto subjektivitu a její individuální svědomí nalézt nový vztah k bližním i k univerzu a k jeho metafyzickému řádu, který je zdrojem řádu mravního.

Žijeme ve světě, v němž jsou naše osudy spolu svázány víc, než kdykoli dosud, ve světě jediné planetární civilizace. Zároveň je to ale svět mnoha kultur, které se stále energičtěji vzpírají své civilizační unifikaci a které se stále zřetelněji brání vzájemnému pochopení a koexistují dnes vlastně už v latentní konfrontaci. Tento veskrze nebezpečný stav je třeba změnit. Prvním krokem v tomto směru nemůže být nic jiného, než obsáhlý pokus těchto kultur navzájem se pochopit a pochopit vzájemně své právo na existenci. Na pozadí takového pochopení se může teprve utvářet jakási pluralitní metakultura dnešního světa jako ono sebezáchovné minimum, na němž se mohou všichni shodnout. V prostředí této metakultury se jedině může rodit nová politická odpovědnost jako odpovědnost globální. A teprve z této nově se rodící odpovědnosti může vyrůstat systém nástrojů, jimiž bude lidstvo schopno čelit všem hrozbám, které samo proti sobě vytváří.

Nové politické sebepochopení, o němž tu hovořím, znamená, jak patrno, definitivně se rozejít s chápáním světa, dějin, cizích kultur, cizích národů a posléze i všech, kteří varují, jako se souborem obtíží, které se pletou pod nohy našemu poklidnému životu.

Poklidný život na vrcholu sopky je stejně iluzorní, jako představa, o níž jsem hovořil na počátku: že když se vyhneme na ulici známému disidentovi, vyhneme se tím problému komunismu a otázce, jak mu čelit.

To, co se rozumí postkomunismem, chápu tedy vposledku jako jeden z mnoha apelů na soudobého člověka - bez ohledu na to, kde žije - aby se vzpamatoval do své globální odpovědnosti. Aby se do ní vzpamatoval dřív, než bude pozdě.

Dámy a pánové,
vážení přátelé,
dnes dopoledne jsem měl tu čest účastnit se otevření muzea holocaustu.
Při té příležitosti jsem si znovu - jako už tolikrát v životě - kladl otázku: jak se to mohlo stát? Jak mohli lidé dvacátého století, znalí teorie relativity, kvantové mechaniky, pronikající do jádra atomu a zkoumající vzdálený vesmír, napáchat hrůzy, které nazvat zvířecími by znamenalo neuvěřitelně ukřivdit všem tvorům, kteří nejsou lidmi? Jak mohli dopustit, aby se to stalo?

V souvislostech, o nichž tu dnes mluvím, mne napadá jeden aspekt tohoto tématu. Totiž selhání demokracií. Politika appeasementu. Ustupování zlu. To, čemu u nás říkáme mnichovanství. Neschopnost Evropy a světa včas rozpoznat rodící se zlo a včas mu zabránit, aby se rozvinulo do těch obludných rozměrů, do nichž se rozvinulo, je jen jinou podobou toho, co tu nazývám chápáním světa jako souboru obtíží. Jde o absenci širší odpovědnosti za svět.

Češi mají v dobré paměti výrok jednoho demokratického státníka, který pronesl krátce předtím, než podepsal mnichovskou dohodu, tento skutečný začátek všech hrůz druhé světové války. Řekl tehdy, že jeho země nebude bránit stát, o němž mnozí ani nevědí, že existuje a kde leží. Je to typický příklad toho, jak sebevražedné je vyhýbat se obtížím. Nacismus vnímal tento politik jako obtíž, před kterou je třeba strčit hlavu do písku. Přejít tak říkajíc na druhou stranu ulice.

A tak byl vyvolený národ vyvolen dějinami k tomu, aby přinesl obě? za nás všechny. Obě?, jejímž smyslem je varovat nás před lhostejností k věcem, o nichž se bláhově domníváme, že se nás netýkají.

V dnešním světě se všechno týká všech. Komunismus se také týkal všech. A všech se rovněž týká, zda a jak se podaří vybudovat na jeho ruinách novou zónu demokracie, svobody a prosperity.

Každá duchovní i materiální investice do postkomunistického světa, která nebude nahodilá, ale která bude založena na hlubokém porozumění dějům, jež v něm probíhají, se mnohonásobně vrátí celému světu.

Ale nejen to: bude zároveň dalším krokem na trnité cestě lidského rodu k novému pochopení své odpovědnosti za svůj vlastní osud.

Děkuji vám za pozornost.