"Čestný slovo, zvolal děkabrista, "jak je to nádherné, že jsme tu všichni takoví na úrovni. Tady je to přímo jak u Turgeněva. Všichni sedí a diskutují o lásce. POslouchejte, já vám něco budu vyprávět. Bude to o neopakovatelné lásce a o tom, jak nezbytnéí jsou protivné ženské. Víte co, uděláme to jako u Turgeněva. Každý bude něco vyprávět."
"To je ono! Jako u Turgeněva!" Dokonce i starý Mitrič volal! !To je ono!"

Šedesátý první kilometr - Šedesátý pátý kilometr

Začal děkabrista.
"Měl jsem jednoho přítele, na toho nikdy nezapomenu. Ani jindy nebyl zvláš? zdrženlivý, ale jednou se prostě rozběsnil. Zbláznil se do Olgy Erdelli, slavné sovětské harfenistky. Věra Dulová je taky slavná harfenistka, ale on se zbláznil zrovna do Erdelli. A to ji nikdy neviděl, jenom v rádiu slyšel jak brnká a tak se do ní zbláznil. Zamiloval se a leží. Nepracuje, neučí se, nekouří, nepije, z postele nevstává, za holkama nechodí, z okénka nevyhlédá... 'Sežeňte mi Olgu Erdelli a hotovo! Užiju si Olgy Erdelli a pak se teprve vzpamatuju - vstanu z postele, budu pracovat, učit se, kouřit, chlastat a vyvalovat se v okně!'

Povídáme mu: 'Ale proč potřebuješ zrovna Olgu Erdelli? Zkus místo ní Věru Dulovou, ta hraje taky krásně.'

A on na to: 'Jděte někam s vaší Věrou Dulovou. Vidím ji v rakvi! Na Věru Dulovou vám seru!'
No, koukáme, že se chlapec dobře smaží. Za dva tři dny jsme zase u něj. 'Tak co, pořád máš v hlavě Olgu Erdelli? Víš co, našli jsme lék; jestli chceš, zítra ti přitáhneme Věru Dulovou.'
'Samozřejmě,'povídá,'jestli chcete, abych tu vaši Věru Dulovou zaškrtil strunou z harfy, tak si ji klidně přitáhněte. Já ji zaškrtím'

Co dělat. Kluk je už úplně v koncích, ja třeba mu pomoct. Chtětl jsem zajít za Olgou Erdelli a všechno jí vysvětlit, ale nakonec jsem si netroufnul. Chtěl jsem dokonce zajít za Věrou Dulovou, ale pak jsen si to rozmyslel. Ne, nestojí to zato; zašlápne ji jako pomněnku. A tak jdu po Moskvě a je mi smutno. Ony si tam sedí, brnkají na harfy, tloustnou a otékají u těch harf a z kluka je už úplná ruina a spáleniště.
A najednou proti mně jde taková poběhlice, ani ne moc strará, ale úplně namol. 'Dej mi r-rubl,'povídá, 'r-rubl mi dej.' V tom se mi rozsvítilo. Ona se ta coura ukázala chápavější než Erdelli a pro větší přesvědčivost jsem ji jěště přinutil vzít sebou balalajku.

Tak jsem jí přitáhnul k našemu kamarádovi. Ješte pořád ležel a tesknil. Nejdřív jsem po něm, hned z prahu, hodil balalajku, potom jsem mu do náruče strčil Erdelli Olgu, já mu to Olgu ořímo vecpal. 'Hele - Olga Erdelli. Zeptej se, jestli nevěříš.'
A ráno koukám, okénko se ptevřelo, v něm se vyložil kamarád a pomalounku si zapálil. A pak - pomalounku se dal do práce, do učení, do pití... A zase z něho byl normální člověk. Tak vidíte."