Mircae Eliade (1907 - 1986), rumunský historik náboženství silně ovplyvněn Indickou tradicí,se v jeho díle Mýtus o věčném návratu - Archetypy a opakování pokusil o objasnění jeho koncepce vzniku dějinnosti člověka obzvlástě na poli archaických společenství. Tvrdí, že archaická ontologie kterou západní tradice považuje za "primitivní" by nám mohla pomoci v objasnění základných problémů metafyziky. Pomocí zavedení nového pojetí času, nazvime ho transcendentální pojetí času, vysvětluje mnohé společné rysy prvotních loveckosběračských společností a z nich vycházejících archaických společenství a zvláště v posledních částech knihy je dává do kontrastu k dnešné společnosti západní civilizace která má lineárné pojetí času a vysvětluje tak

"strach z dějin".



V první kapitole nazvané Archetypy a opakování říká o pohledu archaického člověka na svět: "předměty nebo úkony nabývají hodnoty, a tím se stávají reálnými, jestliže se tím či oním způsobem podílejí na realité, která je přesahuje". V kontextu díla je dúležité to, že se toto "transcendování reality" netýká jenom předmětú ("kámen bude posvátný, nebo? v něm sídlí duše předkú") ale i lidských úkonú "jejichž význam nevyplývá z jejich bezprostředního fyzického projevu , ale z toho že reprodukují určitý úkon, opakují mytický příklad... gesto nabývá reality jedině a výlučně tehdy, když reprodukuje prvotní úkon". Archaický člověk prostě opakuje akty, stanovené nebo vykonané v počátečním čase bohy, hrdiny nebo předky.



Archaické společnosti mají mnoho společných rysú týkající se tyto "transcendující reality". Geografické útvary mají v mnoha kulturách svúj archetyp na nebesích , v hvězd podobě (Tigris - hvězda Anuit, Eufrat - Vlaštovka) nebo souhvězdí (Ninive - Velký medvěd). Města (Nový Jeruzalém),chrámy (Šalamounúv chrám), svatyně jsou také nejprve ustaveny bohem na nebesích nebo v prvotním čase - v Zlatém věku - in illo tempore -a člověk vytváří jejich obraz na pozemské rovině a snaží se tak obnovit Zlatý věk. Mnoho kultur má také symboliku Středu - vo formě posvátné hory (Meru,Sumeru,Elborz, Bifrost,Batu-Ribn), posvátného města či chrámu kde se setkává Nebe, Země a Peklo, nebo je dokonce každý chrám či sídlo považováno za Střed. Střed je místo kde započalo stvoření, kde Búh začal tvořit, nebo dokonce podle ještě abstraktnejšího pojetí -velice blízkého moderní vědě- se Vesmír začal rozšiřovat (Rgvéd). Protože každý akt stvoření u archaického člověka opakuje kosmogonický akt, všechno co je založeno, je založeno ve Středu.



Také rituál je vlastně opakováním přesné činnosti boha, hrdiny nebo předka na počátku dob, což neplatí jenom pro archaické společnosti ale i pro dnešní náboženství. - vždy? i sabbat, neděle, je opakováním odpočinku Boha po Stvoření. Velký význam mají i rituály svatební nebo sexuální, kde každé spojení dvou lidí nachází svúj vzor v prvotním spojení dvou bohú (tantra - Shiva / Shakti), hrdinú (Demeter/Iason), nebo principú (tao - jin/jang). Nejenom rituály jsou však opakováním prvotní předlohy ale i běžné profánní činnosti, jako plavba na moři u kmenú Nové Guineje kdy rybář napodobuje mytického hrdinu Aoriho , má jeho šaty, tvář, rozprahuje stejně ruce, rybář se pri plavbě mořem s Aorim stotožňuje, on ním JE.



V poslední části první kapitoly Eliade ilustruje vznik mýtu v společnosti pomocí všeobecně rozšířeného mýtu o boji s drakem a několika jiných balkánskych mýtech a cituje "mýtus je poslední - ne první - stadium ve vytváření hrdiny". Lidová pamě? nesnadno uchovává individuální události a autentické postavy, lépe se jí pracuje s kategoriemi místo událostí a archetypy místo historických postav.



Druhá kapitola nazvaná Regenerace času začíná tvrzením "všude existuje koncepce konce a začátku určitého časového období založená na pozorování biokosmických rytmú a tvořící součást rozsáhlejšího systému periodických purifikací a periodické regenerace života". Avšak co je ještě dúležitější je, že regenerace času předpokládá nové Stvoření, opakování kosmogonického aktu. Ilustruje to na příkladě babylonského nového roku počas kterého se reaktualizoval Mardukův zápas s Tiamat - Chaosem, zápas ke kterému došlo in illo tempore a v kterém boh nakonec nad Chaosem vitězí. Obřad se tedy každý rok skládá z návratu do mýtické doby před Stvořením, nastává chaos (motiv Potopy) , poté nastává výhra řádu a znovuzrození světa a člověka. Člověk je tedy periodicky spasen a očistěn od hříchú a mrtvý můžou být vzkříšeni. Eliade také poukazuje na to že u mnoha kultur první dny v roku jsou vlastně prefigurací nasledujících měsícú, určují osud (např.

svátek Osudů probíhající v rámci horeuvedeného babylonského nového roku).



Čas je třeba u archaických společností regenerovat kosmogonickým aktem. Postavení domu je opakováním kosmogonického aktu, začíná "nová éra", stavba představuje absolutní počátek bez stopy dějin. Brahmanská obě? nebo nastolení krále také značí stvoření světa, začátek nové éry, ale tou je v primitivním pojetí každá svatba, každé narození dítětě. Kosmický život se regeneruje znovuvytvořením, nikoli obnovením , tuto rozšířenou představu dokazují mnohé léčebné rituály kterých součástí je např. recitování kosmogonických mýtú.



V kapitole Neštěstí a dějiny Eliade předkládá svou koncpeci toho jak archaický člověk, který se všemi možnými prostředky snaží vzdorovat dějinám snáší kosmické pohromy, porážky, nepravosti, prostě jak snáší bolest která plyne z chodu věcí. Tvrdí, že archaický člověk, na rozdíl od člověka moderního utrpení chápe jako něco co má smysl, něco k čemu nedochází náhodně ale je projevem zlovolné vúle kouzelníkú nebo démonú nebo trestající vůle Nejvyšší Bytosti. Utrpení má smysl, protože je nutné k regeneraci času která lidstvo vrací do nového zlatého věku, který už se však v prípadě mesianismu nenachází jen na začátku věků, ale na konci věků ke kterému nedochází pravidelně cyklicky každý rok ale až v mesiášském illud tempus. Proto by se dalo říci že s nástupem prorokú a jejich vizí o příchodě Spasitele je odhalen čas který plyne lineárně. Mnohé kultury a tradice

kombinují dve koncepce času - lineární a cyklickou - do koncepce kosmických cyklú, (kali yuga - železný věk po kterém nasleduje prvotní satya yuga - illud tempus - zlatý věk) které se pravidelně opakují přičemž je každý věk ukončen katastrofou (potopa, požár) a jsou součástí ještě větších časových (mahayuga - kalpa - manvantaram) cyklú ve kterých Kosmos periodicky zaniká a potom opět vzniká. Díky těmto kosmickým cyklúm člověk snáší dějiny, protože události jsou v jádru nezbytné a ukladají mu jistý historický osud v rámci osudu lidstva.



V poslední kapitole Hrůza z dějin je konfrontován moderní , historický člověk který vědomě a z vlastní vúle tvoří dějiny, s člověkem tradičních civilizací který měl k dějinám záporní postoj. Moderní člověk na rozdíl od člověka tradicčních kultur nenacházi ospravedlnění minulých tragédií ve vúli boží nebo v astrálním předurčení, nenachází za nimi žádné znamení nebo transhistorický smysl, vidí jen výsledek spoločenských nebo politických sil. Zatímco milióny lidí v minulosti byly schopny snášet historické tlaky bez zoufalství,

moderní historický člověk trpí "hrůzou z dějin" . Archaický člověk má také dějiny, ale jenom dějiny odehrávající se v prvotní době, které neustále opakuje, archaický člověk se považuje za tvúrčího protože on nejenom opakuje archetyp, on ho pravidelně regeneruje , účastní se kosmogonie. Na rozdíl od něj moderní člověk svou tvořivost spatřuje jen vzhledem k dějinám zjiš?uje, že možnost tvořit dějiny má jenom pár jednotlivcú, že on sám múže tvořit dějiny tím, že tvoří sám sebe, zjiš?uje že vzhledem k dějinám je méně a méně svobodný. Neni ani tvúrcem dějín, ani svobodnou bytostí, je jen malou součástí mnohem silnějšího toku dějin, co je pro moderního člověka situace opravdu zoufalá.



A co tedy Eliade modernímu historickému člověku radí, aby se této "hrůzy z dějin" , této beznadějnosti zbavil? Nic krásnějšího a jednoduchšího než obrat k víře, jedině postulací Univerzálního Ducha , jedině tak že je vnímáme ako řadu situací díky kterým Člověk "mohl poznat rovinu reality jinak pro něho nedosažitelnou" múžou být dějiny ve své hrúzné podobě ospravedlněny. Navíc opravdová víra dává človéku opravdovou tvúrčí slobodu, protože pro člověka jež věrí je možné cokoli v co věří, je to tedy svoboda par excellance.



Touto myšlenkou ukončuje Eliade svou krásnou a inspirativní esej o moderním "padlém" člověku jež svou dějinností opustil ráj archetypú a opakování,illud tempus, do kterého se já osobně navracím pri každém tanci nebo kontaktu s mou milovanou.