1. Přednosti a nedostatky používání rukou při boji.
Aby člověk mohl účinně používat v boji své ruce, musí vědět nejen o jejich přednostech ale musí si uvědomit také jejich nedostatky a to z důvodu jejich postupného odstraňování a omezování.

a) Přednosti rukou.
Ruce nemusí neustále nést váhu celého těla a proto jsou u netrénovaného jedince zcela jistě výhodnější útočnou částí těla než nohy. Když bojovník zaútočí rukou na kteroukoliv část těla a úder najde svůj cíl, následek tohoto útoku bude jistě menší a méně důrazný než při zasažení nohou, ale bude jistě rychlejší, pohotovější a také přesnější. V případě, že soupeř dokáže úder blokovat, může neprodleně následovat jiný úder či jiná útočná technika rukou a to i v několika rychle za sebou jdoucích sériích. Tato skutečnost se u nohou většinou nedá praktikovat.
Nohy jsou podstatně delší než ruce a tedy i útok či obrana nohama je účinnější, ale jen na delší bojovou vzdálenost. V případě kdy soupeři jsou již v bojové vzdálenosti která nedovoluje použití nohou musí příjít ke slovu opět ruce. Tudíž na bližší bojovou vzdálenost je třeba provést útočnou techniku rukou.
Ruce dokážou útočit na všechny části soupeřova těla a to od hlavy až po paty. U nohy se zpravidla vede útok jen na pásmo od pasu níže.
Díky své síle, tvrdosti a rychlosti dokáže ruka přerazit i tvrdé a těžké cíle, čímž může způsobit velmi bolestivé následky.
Jelikož u většiny lidí je ruka velmi silným a hlavně rychlým prostředkem k odražení útoku je proto vhodné použití i u slabších jedinců a to zejména u žen, kde rychlost a dynamika nohou není tak důrazná jako u mužů.
Po důslednějším tréninku rukou, člověk získá velmi účinnou kontrolu nad obrannou ( útočnou) zónou a má také zlepšený pohyb a koordinaci při boji.
Naše ruce jsou na rozdíl od zvířat osvobozené od nošení váhy těla a proto s nimi člověk dokáže lépe pracovat a jinak je využívat. V běžném životě ruce mimo chození musejí ovládat skoro všechny ostatní činnosti. Ruce mají vyvinutou přesnost, citlivost a také jakousi šikovnost. Nohy jsou méně šikovné, přesné a také méně citlivé než ruce. Tyto fakta velmi ovlivňují průběh a výsledek boje.

b) Nedostatky rukou.
Naše ruce jsou na rozdíl od nohou zcela jistě slabší a méně průrazné. Dále jsou také kratší než nohy a umožňují tak boj pouze na vzdálenost, která je již bližší k tělu. Nohy naopak umožňují udržet v boji dostatečnou vzdálenost.
Ruce dále umožňují vést útok převážně na horní část těla. Kdežto nohy prakticky umožňují útok jak na horní tak i na spodní části těla. Toto je například důležité při různých porazech, či útocích na spodní končetiny.
Další mírnou nevýhodou rukou v boji je fakt, že úder je slabší než kop nohou. Kop nohou dokáže být velice silný a může tak soupeře vychýlit ze své bojové osy a nebo ho také silně oslabit. Toto vše zvládne také ruka , ale již v menší míře než noha.
Rukame se také při obraně provádějí bloky a jiné kryty. Tato skutečnost také mírně znevýhodňuje útočné techniky rukou. Pakliže jsou ruce využité ke krytí těla, nohy mají větší možnost útočit a to například z důvodu menší viditelnosti. Ruce jsou přeci jen více vidět než nohy a to platí také u útočných technik.

2. Útok.
Útok na rozdíl od protiútoku je když jeden ze soupeřů svým prvním úderem začíná jeden minisouboj v celkovém zápase. Je několik druhů útoku a každý útok má jiný cíl., např. : útok na zastrašení soupeře, útok na získání převahy, útok na likvidaci soupeře atd. Aby byl útok účinný, musí být nečekaný, rychlý, silný a ve vzdálenosti nad kterou má útočník dobrou kontrolu získanou v tréninkovém procesu.
Nečekaný útok dává soupeřovi málo času na svoji obranu. Aby byl útok překvapující, musí útočník umět omezit vedlejší pohyby , které prozrazují směr útoku. Např. : snížení těžiště, záklon hlavy, napnutí očí, ztuhnutí tváře, zkrácení vzdálenosti, atd. Zbavení těchto zlozvyků vyžaduje všímavost a trpělivost v tréninkovém procesu. Je třeba se vyhnout zbytečným pohybům a část těla která se neúčastní útoku by měla být uvolněná.
Vhodný okamžik útoku také překvapující faktor, který může ovlivnit průběh zápasu. Například když se útočník chystá k útoku, vnímá méně protivníka. Jeho těžiště se posune vpřed čímž je snížena schopnost dostatečně rychle couvat. Dobrý okamžik pro útok je tehdy, když se soupeř pohybuje či když dělá krok. V této chvíli je jeho těžiště v pohybu a tudíž má ztíženou kontrolu nad svým pohybem. Jiný způsob na překvapení soupeře je provádění falešného útoku před útokem opravdovým. Dostatečná rychlost znemožní soupeřovu obrannou reakci a následný protiútok.
Síla a přesnost útoku způsobí poškození ( při soutěžní formě boje se může jednat o platný bod) soupeřova těla a jeho psychiky. V případě, že soupeř dokáže útok blokovat , pod vlivem síly útoku ztratí na moment koordinaci a stabilitu svého těla. Tím pádem není schopen okamžitého protiútoku a naopak útočník má možnost na další rychlý útok. Aby byl útok rychlý musí být vykonaný dostatečně silně, což je známo z fyzikálního vzorce a=F/m.

Vzdálenost útoku je také velice důležitý faktor. Jestliže útočíme tehdy , když je soupeř daleko od dosahu našeho útoku, ztratí tak svou účinnost a není tedy překvapující, rychlý a ani silný. Když je soupeř blízko, může také on zaútočit a je zde možnost, že bude rychlejší než původní útočník. Jestliže je útok proveden z naprosté blízkosti, není možno provést techniku důrazně a výsledný efekt není dostačující.
Při tréninku si musí cvičenec Taekwon-do tyto faktory uvědomit a musí je umět v boji podvědomě využívat. Musí se soustředit ,aby nedělal zbytečné pohyby a aby neopakoval stále anebo vícekrát stejný útok. Musí se naučit neútočit jestliže jeho útok nemá všechny výše uvedené faktory, protože takový útok nemusí mít úspěch a on sám se vystavuje nebezpečí v podob soupeřova protiútoku.

3. Individuální trénink útočných technik rukou.
Pod pojmem individuální trénink se rozumí ta skutečnost, že cvičenec cvičí sám podle vlastního programu. Tento trénink je důležitou součástí celého tréninkového procesu, bez kterého by cvičenec nevyhověl požadavkům které jsou na něj kladeny v hlavním tréninku.Například když je nová technika ukázána na tréninku, cvičenec má čas jen na její procvičení a pochopení, ale nemá čas jí důkladně natrénovat. Taekwondo obsahuje velmi mnoho technik a kombinací. Cvičenec si je potřebuje nejen osvojit ale také je natrénovat až k celkové rutině. Tyto aspekty nutí cvičence k individuálnímu tréninku.
Individuální trénink je proces ve kterém cvičenec trénuje sám bez porovnání s druhými a bez dozoru, rady nebo povzbuzení. Toto má své výhody, ale i nevýhody.

a) výhody:
Čas na cvičení je variabilní. Cvičenec cvičí tehdy když má chuť a čas.
Cvičenec se může lépe soustředit, není ovlivněný tak jako na řádném tréninku.Tam musí poslouchat trenéra a musí si všímat spolužáků.
Cvičenec si může přizpůsobit obsah tréninku podle vlastní potřeby. Díky individuálnímu tréninku může cvičenec dosáhnout požadované rutiny.

b) nevýhody:
Individuální trénink je bez dozoru a tudíž cvičenec může dělat chyby v technice.
Individuální trénink je bez partnera a není flexibilní.
Individuální trénink potřebuje pevnou vůli, jelikož se při něm cvičenec začne dříve nudit a ztrácí chuť do cvičení.

Z praxe vyplynuli takovéto zkušenosti na překonání nevýhod individuálního tréninku:
Když cvičenec cvičí základní techniku, musí s jí představovat v myšlenkách. Ale když cvičí rutinně, musí si představovat soupeře. Například, když cvičí blok, představuje si jak ho cvičil trenér a podle toho cvičí. Ve druhé etapě cvičení si představuje útočícího soupeře a blokuje. Tímto cvičením překoná nevýhodu nepřítomnosti partnera.
Není účelné do jednoho cvičení zapojovat vícero technik. Je lepší méně technik, ale více opakování. I v individuálním tréninku je třeba se řádně rozcvičit a po cvičení provést uvolnění. Novou techniku je nejlepší cvičit před zrcadlem a není účelné cvičit s velkou rychlostí a sílou.
Proti ztrátě motivace je účelné si klást dopředu číselně tréninkový objem, například: 100 úderů, 100 bloků atd. Intenzitu tréninku je nejlépe postupně zrychlovat a potom postupně zpomalovat podle pyramidy. Náhlá změna intenzity cvičení nepůsobí dobře na organismus a převážně na srdce.

4. Taekwon-do a jeho tréninkový proces.
Taekwon-do obsahuje velmi mnoho technik a kombinací rukou, na ovládání kterých potřebuje cvičenec mnoho let cvičení. Proces jeho učení se dá rozdělit do následujících částí:

a) Cvičení základních technik:
Tato etapa tvoří základ celého učení. Cvičenec v této etapě musí cvičit strojově a velmi trpělivě, aby si přesně osvojil techniky. Stereotypní a strojové tréninky můžou cvičence nudit, ale toto období musí být překonáno, protože bez pochopení a osvojení základních technik není možné žádné další učení.

b) Zdokonalení technik a jejich aplikace v boji:
V této etapě si cvičenec zlepšuje pružnost a šikovnost svých rukou, zdokonaluje si techniky, známe kombinace a aplikuje je do boje a sebeobrany.

c) Zvýšení rychlosti, síly a přesnosti rukou:
Tato etapa je pro cvičence s vyššími technickými stupni a nikoli pro začátečníky . Zde začíná výběr za účelem vyvíjení osobního nadání. Cvičenec trénuje podle osobitého a náročnějšího programu s vyšším požadavkem na rychlost a šikovnost rukou. Cvičenec se zde učí technické a taktické kombinace, kterými dokáže přinutit soupeře k pasivitě a k následné porážce. Tato etapa má velice vysokou účinnost a je vhodná pro cvičence sebeobranného zaměření.

d) Flexibilní a tvořivé použití rukou v boji podle situace:
Tato poslední etapa je pro cvičence na vyšší cvičební úrovni. Tréninkový proces v této etapě sleduje princip: duch pohání dýchání, dýchání pohání tělo. Všechna bojová umění v nejvyšší úrovni se scházejí v tomto principu, kde cvičení ducha je hlavním cílem. Cvičenec bojuje proti soupeřovi duchem, přitom své ruce používá pouze jako nástroj.
Podle zkušeností první tři etapy trvají přibližně jeden rok, poslední etapa trvá přibližně tři roky. Toto platí zřejmě relativně a vše závisí na osobním nadání, vůli, tréninkových podmínkách, trenérovi atd. Tréninkové metody pro první dvě etapy jsou všeobecné a společné pro všechny cvičence. Pro poslední dvě etapy trenér musí sestavit osobní tréninkovou metodu a tréninkový program, které jsou vhodné pro tělesné a psychické vlastnosti konkrétního cvičence.

5. Vybrané útočné techniky rukou.
Útočné techniky rukou se provádějí a nacvičují v základních postojích a každý úder má výchozí bod u pasu cvičence. Cílové plochy se však u většiny úderů mění a jsou závislé na druhu prováděné techniky. Konečná fáze úderu je vždy doprovázena dynamickým výkřikem ( Kihap ). Tento výkřik je velice důležitý a to zejména z důvodu zpevnění celého těla a ve využití potřebné energie k účinnému úderu.

Agum son - část ruky mezi palcem a ukazovákem.
Tato technika je využívána převážně jako úder na krk či ohryzek soupeře. Jde o velice silný a nebezpečný úder. Jelikož úderová plocha je v této technice zcela specifická k jejímu zvládnutí je již třeba jistý stupeň tréniku.
Bam jumok - pěst s vysunutým 3 prstem
Tento úder by měl být veden na měkké části těla jako například na krční jamku,ohryzek, solar plexus, oči atp. Také tato technika je již složitější a cvičenec již musí mít zvládnuty základní techniky rukou.

Batang son - vnitřní spodní část dlaně
Dlaň je na ruce největší plocha a je tudíž také vhodná k úderu. Tato technika je vhodná jak pro začátečníky tak i pro ženy při praktické sebeobraně. Úder je veden na nos či na spodní část brady.
Dung jumok - hřbet pěsti
Úder je veden klouby ukazováku a prostředníku a je proveden švihově. Cíl je v tomto případě nos či spánek. Úder může být veden jak z boku ( spánek ) tak i z vrchu ( nos ).
Jirugi - pěst
Zde se jedná o samotnou pěst. Úderová plocha jsou v tomto případě opět první dva klouby. Úder je však veden po přímé ose a nikoli obloukem. Cílem jsou v tomto případě měkčí části těla. Jedná se především o solar plexus, břicho, prakticky celá hlava atd. Pro tvrdý úder musí být pěst již řádně vytrénována. V případě malého tréniku hrozí cvičenci nepříjemné zranění.
Me jumok - malíková část pěsti
Tato úderová plocha je vedena malíkovou částí zavřené pěsti. Samotný úder je veden obloukově a směřuje na klíční kost nebo nos.
Palgup - loket
V tomto případě se jedná o úder loktem. Tento úder je velice variabilní a přesto, že se jedná o malou úderovou plochu je to úder silný, dynamický a velice průrazný. Úder může být veden přímo, bokem či obloukem. Techniky vedené loktem jsou velmi nebezpečné a účinné.
Pyon jumok - polozavřená pěst
Úder je prováděn druhými klouby prstů polozavřené pěsti. Cílovou plochou jsou opět měkké části těla jako např. : krk, solar plexus atd.
Pyonson kut - konce prstů otevřené ruky
Zde se jedná o jeden z nejtěžších úderů. Jedná spíše o vpich než o úder. Úderovou plochou jsou v tomto případě konečky prstů otevřené dlaně. Při této technice musí být celá dlaň silně zpevněná a proto tuto techniku provádějí pouze velmi vyspělí cvičenci. Technika je vedena přímo a směřuje na zranitelná místa těla jako např. : krční jamka, ohryzek, oči, ploška pod nosem, solar plexus, atd.