Má duše bázní třásla se před žhavým zajetím tvých němých pohledů, když potkaly se s mými, a vír, v němž okamžiky svítí staletím, když za mnou zavřel se vlnami tajemnými. A zrak tvůj stále hloub se tměl, má slunce hasla v něm, i jitra příštích dní, jež jarem voněla mi, a odlesk noci před mým nejprvnějším dnem do slzí zlomený z něj sálal hlubinami. Tu pohled ze všech nejtěžší jsem hodil do tvých vln, až vstříc mi vystřikly svůj pramen nejtajnější, a hle! v tvém zraku teskný úsměv chvěl se touhy pln a v jeho paprscích hrál jiný, ještě záhadnější: hvězd bílá světla šeptala o hloubce soumraků, snů slunce magická do nocí vycházela a v duši unavenou množstvím zázraků květ prvních, nejskrytějších růží naházela.