Moja oblubena pasaz: (Bukowski, Postovy urad)

V ložnici byla postel oddělená policemi. Stálo na nich plno květináčů s pelargoniemi. Když jsem šel s Joyce poprvé do postele a začali jsme šoustat, všiml jsem si, že se police houpají a kymácejí.
Pak najednou buch. „Au, au!" řekl jsem.
„Co se děje?" zeptala se Joyce. „Nepřestávej! Nepřestávej!" „Miláčku, to mně jenom spadl na prdel květináč s pelargonií." „Nepřestávej ! Pokračuj !"
„Fajn, fajn!"
Znova jsem přirazil, docela dobře jsem se rozjel, když vtom...
„Do hajzlu!"
„Co se děje? Co je?"
„Další květináč s pelargonií mě, miláčku, praštil do kříže, skutálel se mi na prdel a pak spadl."
„Di do prdele s těma muškátama! Pokračuj! Jeď!" „Tak dobře..."
Během celé šoustačky na mě pořád padaly další a další květináče. Bylo to jako snažit se šoustat za leteckého náletu. Nakonec se mi to povedlo. Později povídám: „Hele, miláčku, budeme muset s těma pelargoniema něco udělat."
„Necháš je pěkně tam!" „Proč, miláčku, proč?" „Patří to k tomu." „Patří to k tomu?" „Ano.
Zachichotala se. A ty květináče zůstaly na místě. Většinu času.