kurna dneska jsem zaspal vyjasneni oblohy... doufam ze to aspon dneska vydrzi do noci... uz bych konecne chtel polapit tu C/2002 T7...

btw

Sivá brada





Už je to strašně dávno. Tak strašně dávno, že si tu cestu vybavuji jenom stěží. V létě roku 1991 vymyslela společnost Amatérská prohlídka oblohy poněkud bizardní pozorovací akci -- vydali jsme se za tmavou oblohou do Roztok, do zapadlé vesnice nedaleko zapadlého Svidníku, poblíž dnes už zapomenutého Dukelského průsmyku. Ba co víc, abychom si s sebou mohli vzít dalekohledy -- počínaje triedry, přes Somety binary až po cassegrain o průměru zrcadla 25 centimetrů, vyrazili jsme na cestu ve skříňové Avii kolegy Jeníka Hollana.

Už nevím, kolik nás tenkrát v té modré laminátové krychli sedělo. Určitě já, pak Leoš Ondra, Tomáš Rezek, Lucie Bulíčková, Martin Konečný, David Farinič, Danka Korčáková a snad i další, na jejichž jména už v mlze zapomnění nevidím. Samotný pobyt pod výjimečně tmavou oblohou, kde se mi poprvé před očima zjevily temné i zářivé mlhoviny a kdy jsem ochutnával sametově černou oblohu, byl výjimečný, avšak neméně pozoruhodná byla i samotná cesta do Roztok.

Ti, kteří znají našeho tehdejšího řidiče a pozorovacího gurua Jeníka Hollana, určitě nic nepřekvapí. Vy ostatní vězte, že jsme se každých deset kilometrů zastavovali u kde jaké studánky s minerální vodou... Výsledkem byla celá řada PET lahví a malých kanystrů s nejrůznějšími vzorky lahodných, bublavých, ale i pekelně smradlavých tekutin.

Však se hodily! A jak! Avie samozřejmě nebyla vybavena klimatizací, takže se v průběhu letního dne proměnila v pojízdnou kremační pec... Cestovní rychlost třicet kilometrů v hodině, teplá minerálka nám byla brzo k ničemu, takže jsme polehávali na volně poházených matracích, v trenýrkách a kalhotkách se potili, jak zákon káže, a v zoufalství dokonce na šňůrce otevírali za jízdy dveře a snažili se alespoň trochu vyvětrat.

Vrcholem naší dvoudenní jízdy napříč polovinou Československa byla noc na Sivé bradě -- termálním prameni, kde občas tryská do výše až deset metrů ohromující gejzír... Právě tady jsme se tenkrát rozhodli přenocovat. Leželi jsme na nánosech travertinu, jenž se zde ukládal po tisíciletí, kolem nás bublala jezírka s dusivým oxidem uhličitým a nad námi zářily hvězdy. Spát moc nešlo, pod námi dýchalo samotné srdce naší planety, nad námi se vznášel nekonečný vesmír... Cítil jsem se lapen do neviditelné pavučiny, která mne táhla někam tam vysoko, snad až k horizontu událostí a možná ještě dál. Stálice, planety, přelétající družice i prchavé meteory se mi prodíraly sítnicí a zaplavovaly neurony v mém křehkém mozku. Nadšením z té nádhery, i obavy z možné otravy všudypřítomným otravným plynem mi nedali spát... A mí spolukosmoplavci na tom byli úplně stejně.

Nakonec jsme přeci jenom usnuli, aby nás nad ránem zcela nečekaně probudil gejzír tryskající deset, patnáct metrů vysoko... Krásná předehra k ještě krásnější hře. Někdy jsou nezapomenutelné nejen noci s dalekohledem, ale také cesty za černou oblohou, až někam k Velkému třesku.