Hory a lidský strach mají mnohé společné.
Stanout na vrchol hory totiž neznačí, že jsi horu ovládl či snad pokořil. Hora nepadne na kolena v úslužném poklonu, čekajíc příkazů tebe, jakož to bojovníka, člověka.
Neznačí to ani, že by snad hora v tomto okamžiku menší byla a obava z pádu dolů by zcela vymizela.
Dokonce ani síla větru na vrcholu neustane, ba právě naopak, daleko více než-li kdy před tím do tváří Tvých bude Tě bičovat.

Přesto, staneš-li na samém vrcholu, obdařen budeš nesmírným nadhledem ...
... v tom okamžiku, ačkoli menší než hora, slabší než hora, bojácnější než hora, jedním budeš přeci jen nad ní ...
... pokud stojíš na vrcholu hory Tvé oči budou vždy výše než ten nejvyšší bod teto hory a stejně tak je to i se strachem.

Nikdy nemůžeš být silnější než strach, nemůžeš sebe ani jiné učinit většími než je strach a stojíce před strachem nemůžeš ani zavřít oči a předstírat, že jej není ...
... přesto uděláš-li krok, za ním další a ještě jeden -vytrváš-li v chůzi, časem vstaneš na vrcholu a tam přesto, že Ty stále budeš tím kým jsi a Tvůj strach stejně tak, přesto budeš to Ty, kdo svou myslí bude výše a kdo odměněn nadhledem a štěstím zjistí, že zvítězil jsi především nad sám sebou. A tento pocit již navždy si v sobě uchováš.