Rano jsem chystala snidani, skoro petilety synek na podlaze popojizdel s vysokozdviznym vozikem. Vypadal tim zcela zaujaty, nakladal, vykladal, otacel... proste hluboce ponoren do cinnosti, pripravy ke snidani vcetne nekolika poznamek na svou osobu (jako ze by se mohl zapojit) evidentne vubec nebral na vedomi. Jak snadno se rodic myli!

Zpivala jsem si zrovna "Hvezdu" od Nohavici, a kdyz jsem dosla ke treti sloce "Proc jste mi do oci lhali, kosmicti loupeznici..." tak aniz by vzhledl, natoz prerusil manevry, jen suse prohodil:
"Loupeznici vzdycky lhali."

Tak ony ty deti nejen ze nas poslouchaji, ony i o tom, co rikame, premysleji. Zlate okamziky, kdy se s nami o sve myslenky podeli...