Zatim se mi vzdy vyplatilo jednat s detmi co mozna na rovinu, bez "fint", nejen u jidla. Nesnazit se je do neceho nutit, ani premlouvat nebo uplacet, co mozna ani nezakazovat, ale hlavne informovat, ukazovat... Kdyz misto "musis to snist, protoze je to zdrave, je v tom sila..." reknu "v zelenine jsou vitaminy, ktere telo potrebuje" nebo "ja jim mrkev, protoze mi chutna a dela mi dobre", tak zaprve dite si to muze samo prebrat a vyvodit z toho dusledky a jeste vyroste tim, ze se uci poznavat co a jak a prebira za sebe zodpovednost. A kdyz se rozhodne neco nejist, tak sice mozna i nadale musim resit vecny problem "jak motivovat dite aby jedlo zeleninu", ale jsem usetrena vztahoveho problemu "dite me neposloucha". Dite by melo jist, protoze ma hlad a chut a pozdeji i patricne vedomosti o zdrave strave, ale rozhodne ne proto, ze kdyz bude jist tak potesi maminku a dostane zakusek, resp. ze kdyz nebude jist tak nastve maminku a dostane zaracha.

I u nas se osvedcuje jiz zminene "jist prikladem" + "nechces, nejez, ale sladke nebude". S tim, ze pokud ma pozdeji hlad, nenutim cekat az do dalsiho jidla, muze si dat chleba s maslem, jablko... Taky mame doma jidlo (ktere schvaluju) pro deti volne dostupne, takze kdyz chteji, muzou si kdykoli sami vzit suchary, jablko, banan, susene ovoce + orisky... nechavam jim celkem volnou ruku, akorat kdyz se blizi obed nebo vecere tak reknu at si vezmou jen malo, ze uz bude jidlo.

Dalsi veci, co nam funguji:
- "nechces, neubyde": nenutit je jist, co nechteji. Nesnazim se dite presvedcit, ze neco "je dobre" (chut ma kazdy jinou), maximalne reknu ze ja to mam rada, a chovam se podle toho. Napr. kdyz u michane zeleniny rekne ze nechce kvetak, reknu "to je prima, muzu si ho od tebe vzit?" a snim ho sama; vetsinou priste uz to zas ji (a kdyz ne, ma dost jineho - hrasek, mrkev...)
- zapojit deti do nakupu, pripravy jidla - co si clovek sam da do kosiku a uvari, to lip chutna, a jsou hrdi jak to zvladli
- nechat je, at si samy nandavaji na talir
- nenutit dojidat
- nechat dite rozhodovat - samozrejme ne uplne, ale dat na vyber z moznosti, aby nemelo pocit ze se neustale musi prizpusobovat.
- primo u stolu pokud se zacne sklebit ze "tohle nechtel, chtel nudle" - klidne rict, ze ted uz je uvareno, ale nudle muzeme udelat zitra a napsat to na papir (spoustu deti neuveritelne uklidni, kdyz se neco nejen rekne, ale i napise na papir)
- sladkosti obcas doprat, ale nedavat za odmenu, a vysvetlit, jak to s nimi je, (ze jsou jen doplnkem, ne nahrazkou poradneho jidla)
- mit jasna pravidla, ktera dite zna (napr. kdy a co se ji; nebo ze si nandaji malo a kdyztak pridaji) resp. vysvetlit predem konkretni situaci (ted je obed; az ho snite, muzete jit ven)
- kdekoli to jde, misto zakazu nabidnout podminky, za kterych je to mozne (misto "muzu jit ven? - ne, jeste jsi nedojedl" radej "ano, jen co dojis")

V nasich podminkach v normalni rodine dite rozhodne nebude podvyzivene; a kdyz obcas pozna hlad, jenom to prispeje k jeho rozvoji sebevnimani a chapani souvislosti. Nerikam systematicky trapit hlady, jen proste ze se nemusis stresovat tim, aby dite melo vzdy presne spocteny a vyvazeny jidelnicek - ber to tak, ze treba kdyby melo horecku, tak taky nekolik dni skoro neji, a nic z toho nema.