Venku jsou opet kapři v kádích. Jazyky sněhu na trávě v centru města, a malé závěje na periferiích; fouká tam mrazivý vítr a lidi stepují na zastávkách v čepicích a šálech; ve vzduchu vytváří fluidum cíle. Nákupního. Zásoby a dárky. Vymazlit. Vytunit.
Chvojí, ozdoby,
luxusní svetry, kravaty,
plazmy a bedny,
holandské sýry, španělské šunky a vajíčka z českých ekologických malochovů.
Na slámě.

Všechno se mi vrací. Vzpomínám, sensuálně se unášim na vzpomínkách, představuju si všechny minulé vánočně zimní časy. Duchy dob a měst.
Jde to ke mě samo, a je to hezké. Jedině hezké, paměť je taková.
Zlobu a narušení vyžehlí, aby jsme na své životy mohli vůbec vzpomínat; jsme přece kromě imaginace, živi i pamětí.

Doma, tam kde teď bydlím, a nejen bydlím ale mám skutečně i doma (a učím se co to teplo znamená v detailech) máme velké kulaté hrnky s uchem.
Přesně takové, jaké byly na Magurské horské chatě, tam, kde se můj letošní rok začal.
Vidím se dole v baru, jak si do toho hrnku nechávám automatem Něžkafé natočit latté. Chutná strojově, ale celkem příjemně. Jdu s tim ven, před chatu, mrazivý vzduch a výhled na celou dolinu..nebo na oblaky,
a svítí slunce přes den, a na teploměru bude 40 stupňů..všude je bílo, mrazivo, a já se cítím krásná, ve svetru, s důvodem žít.

To byly poslední chvíle pohody s mým řečeným "manželem" který si mě nikdy oficálně nevzal a dobře že tak.
Na té chatě vše zůstalo.
Scházíme kopec, kolem je nakydáno hromady sněhu, ještě v tom je ten boj s přírodou a se sebou, potěšení z vlastních schopností a vlastní animity,
jako když jsem sama vyšla nahoru, v noci, s batohem jako kráva, s čelovkou, termoskou čaje a čokoládou od Hieny, v uších Tear Garden..
Pak už nebylo nic, spadla temnota.
V nížině, v zemi Nezemi pro mě život ztratil smysl.
Jakobych si nasadila Prsten. Nebyla jsem vidět, a sama jsem neviděla, jen máloco z tohoto světa se mi skutečně dostalo do zorného úhlu..

Až jsem nakonec uviděla Kráčejícího. Zeptal se mě první, chtěl vědět kde jsem byla, chtěl si o tom nechat ode mě vyprávět.
Tak jsem se zvedla, a šla povedle něj, protože on se nezastavoval, Vstaň a choď, někde v dálce byl důvod který se mě vůbec netýkal, ale přece byl tam, to stačilo, vzala jsem si ho, byl i můj, po mém, odešla jsem tedy se země kde neexistoval cíl a šla tam, kde jsem cíl tušila.
Do země, kde čekala práce, kterou je třeba vykonat, kde vznikají situace, které je třeba zvládat, do země Země, kde na něčem záleží.

On byl takovou mojí, snad první láskou, která je pod vůlí. Emocí, která se zapřáhne do služby vůle, místo aby se vybila v několika společných orgasmech.
Byl tím neexistujícím, kterého jsem k reálnému zivotu nikdy probrat nechtěla.
Vedle něj se nyní objevuje další maska někoho jiného. Taky ho neznám, je to jeden z twoface-ů, neskutečně vzbuzujících vlastní imaginaci.
Uvědomovat si, že to s realitou nemá nic společného je zabíjení vlastních možností, zahazování klíčů, plivání na spojence.
Miluju muže.
Jen s nimi mi vznikají tyhle prostory, silně proudící energie, od jednoho časoprostorově posunutého subjektu k druhému, a dokud jsou posunuti, tak spojení trvá. Dokud nejsme úplně spolu, trvá touha, která přenáší hory.
Zbývá nám si vybrat, které hory to budou.
"Do what thou willt shall be the whole of the law. Love is the law, love under will."

Když mluvím o mužích, je tady zkratka do jiného období, asi taková, jako je v IKEA mezi ložnicemi a oddělením vybavení. Můj otec.
Představím si, jak vcházim k němu do pokoje, je to jeho pracovna?
Ne, působí větší. U dveří jsou staré křesla, obrazy a předměty: vázy, keramické poháry,
píšťaly, bubny, fujary, mandolíny,
kameny, suché růže,
grafiky, starožitné misky,
noty, spousta not a partitur,
sošky a plastiky, skleněné dózy z alchymistické laboratoře,
knihy, a na nich klobouky,
meče, kordy, staré střelné zbraně,
fotky, a ještě jednou,
tuny knih .... duše mého otce.
Dál je klavír, a dál on, sedí u zvukového pultu, otáčí se na mě a rozevírá se jako květina, jeho emoce, radost z toho že mě vidí, a moje radost, rostoucí spolu s ním.
Ahoj otče!
Nazdar, dcéra moja! říká zjihlým hlasem a vstává.
Obejmeme se.
Sedám si na starou dřevěnou otočnou židli u klavíru.
Úžasné studio! Tak sis ho nakonec postavil, nádhera.
No, víš co to bylo práce a nervů, málem jsem z toho zešílel..ale už je to v pohodě, už makáme, a představ si, Jakub mi dělá druhého zvukaře. Už se tolik neopíjí, protože nemá čas, dávám mu tolik práce, že si nemůže dovolit jít se ožírat tak jako kdysi, cha cha.
Ha, já jsem ti vždy tvrdila, že je dobrej!
No, a jak se ty máš? Dobrá byla cesta?
Vyměňujeme si chvíli detaily běžného života.. co tvoje kapela? Mám sebou housle, dáme rodinnou jam session?
Ukážu ti co teď dělám, začala jsem kromě hraní i zpívat vlastní texty. Mohl bys vzít kytaru, a jen tak by sme si hráli a zpívali.
No akože, něco takového jsem vždycky chtěl, půjdeme do toho..
Kdy? Zítra?
Teď jsem ještě unavená z cesty, potřebuju si vydechnout.
A! Mám tu pro tebe dárek, dáš si se mnou kubánský doutník?
Aale čo, takéto ty teď kouříš?
Občas ano, naučila jsem se. Usměju se.
Posadíme se do křesla a budem si povídat o životě. Musíš mi pustit svoji nejnovější oblíbenou muziku otče, a poslední skladby tvé kapely.
Mám tu ještě, udělala jsem si poznámky, přemýšlela jsem o té vaší kariéře v čechách, kterou si chci vzít na starost, promluvíme si i o tom videoklipu..

Asi po dvou hodinách fotr vytáhne jeden ze svých mečů, historické repliky, a ukazuje mi nad hlavou (mojí) různé kousky.
Jak se šermuje.
Je už pozdě, nehledě na to, že mě tohle jeho ohánění se kusem železa instinktivně vyhání dělat jiné věci do jiné místnosti.

Je noc.
Jsem stále ještě v našem bytě...nebo spíš, v bytě mých rodičů, ležím v brachově posteli, všichni spí, já nemohu a cítím se cize.
Nemůžu se přizpůsobit tomuto rytmu, nedělá mi to dobře.. moje postel již tu není. na zemi leží deka, jako spartánské lůžko.
Brácha je někde venku, kde chlastá.
Otec už zase sedí u kompu, individualismus mám po něm a chápu ho, jen mírně žárlim na jeho mladou zrzavou milenku. ale jinak ho teda jako, chápu.
Jsem jako na jehlách. Tak jako kdysi, když mi bylo 15, 16 let a chtěla jsem vyletět oknem někam do života venku. Z tohoto...hrobu.
Nechám v sobě chvíli zrát rozhodnutí a pak vyrážím do tmy. Prochodit si svoje bývalé město.
S jeho nesmyslnými bulváry, které vedou odnikud nikam. Divným urbanismem. Chybí tu místa Síly, ta tu jen proudí, nezastavuje se.
Život v Bratislave mě naučil milovat nehostinnost a askezi.
Industriální urbanismus ve své nejohlodanější podobě. Jen kosti. žádné maso.
Srdce města bije jen v malém trojúhelníku, jenž tvoří centrum. Ale tam nechci. Něco rakousky hnijícího je tam.
Budu se toulat směrem k vodě, a směrem k podzemnímu srdci, bývalému atomovému krytu, kde jsem ztrávila část mládí.
Jdu. Kráčím. Fouká ledový vítr.
U Nového mostu, toho s restaurací Ufo, následuju dopravní tepnu směrem dovnitř, podél historických hradeb, z jejich vnější části, vylezu si na přemostění po kterém jezdí od tunelu tramvaje. Hledím zpět po směru kterým jsem přišla, k řece.
Najednou se vedle mě ukáže Džamila.
Vítáme se radostně, klidně a samozřejmě.
Jako dvě jasnovidky: Jak se mám? A já?
Stačí nám být na tom místě, kde se zdržuje Síla.
Džama vyloví odněkud čaj, termosku, a do misek nalévá silný čaj z neznámé čínské horské provincie.
Sdílíme přítomnost, ladíme se jedna na druhou a vyprávíme.
O pocitech. O realitě. O ohni v nás, o mužích a o tom jak čestné úmysly jsou ty jediné, které můžeš mít, pokud si nechces nabít datlí hlavu.
Říkám ji o mladém šamanovi ze semináře.
Jak jsem si s ním psala, a jak mě fascinoval. Ale jak jsem pak nemohla dál, protože moje podstata není klidná jako jeho, ale vířící - a to mi on ostatně taky psal. Přitahovalo mě na něm něco..a kdybych chtěla, mohla bych ho mít.
Jenže proč.
A není jediný s kým tohle cítím.
Fascinaci. Touhu se přiblížit, a vědomí nemožnosti.
Nakonec ale vzdávám dík za tyhle posuny, protože mají ve své různorodosti a nenaplněnosti potenciál přinést silný impuls do Kruhu.
All the pretty little horses.
Ukolébavka.
Oh, vy všichni krásní mladí přitažliví šamani které nemůžu nikdy mít.
Svým způsobem mi to dává sílu být sama sebou.
A Džamila se jen směje tomu co vyprávím.
Přikládá k dobru africké historky o mužích a ženách...a smějeme se. Smích z Břicha, smích žen. Osaměle kráčejících pure evil individualistek co sedí u ohně každá sama za sebe. Protože jiná zkušenost než je ta vlastní není, ani jiná rada než ta, kterou si dáš ty sám.
Kolem prěletují dva draví ptáci. Jeden je jestřáb, a na krku mu sedí Maťko.
Druhý je okřídlený had, z něj na mě Mickita mává jako na sestru.
V hlavě mi zapulsuje krev, vyskočím, beru si kus Síly od improvizovaného ohniště (které tu vsadím se poprvé udělali už římani), a letím s nimi tmavým vzduchem na nejbližší kopec.
Odrážím se od nich jako pták od poryvů větru, není nic vidět, jen občas oblaky páry, a oni dva, žářící v letu.
Temeno kopce, travnatého pahorku ve výšině před námi, dosednem na vysokohorskou trávu.
Hustou, jemnou, skrývající malé ostny suchých stonků.
Maťko vytahuje svoji várku čaje. Poslední novinka, letošní hit číslo jedna. Musíme ochutnat, je to impozantní, a nebude to trvat leta.
First flush podivuhodné vůně a chuti. Tak plné jak jen rozkoš může být. Čaj, který si tě vychutná sám, místo aby to bylo naopak.
Mickita dává k dobru historky o tom, koho potkal, koho ultra krutě vyřešil, a koho píchá.
Se specifickým introverzovaným nadšním čili vnitřním pobavením se přidávám zejména k poslední tematické části, abych snad pomohla vymyslet nějaké scénáře na společnou akci nad nějakou děvkou, která by si to zasloužila. Nečestné laciné čarodějky budu bít ráda, jak ráda!
Ano, se spojenci je život jednodušší, a jaksi i mnohdy zábavnější, Mickito kámo. .. balím brčko, a přidávám se k obecnému pobavení svojí glosou na téma slečna hustá a poslední týden divů.
Za chvíli je slyšet klopýtání, někdo se sem zdola blíží.
Nejdrív ho nepoznáváme, ale pak v chůzi objevíme Sashu Krastyho..Helo hombres! vesele zdraví, a zdravě vypadá.
V protidrogové léčebně přibral tak osum kilo váhy fyzické, a asi 30kg mentálního zdraví.
Včera jsem se primově ožral a dal si vynikající trojku s jednim bývalým heroinistem a bývalou alkoholičkou! A budete se divit, ten herák mi vůbec nechybí!
No vidíš Krasťáku, normální je nebrat! Vítej mezi živejma! Zanotuje libovou ostravštinou Crystalka.
Podávám ji brčko a líbám ji. Moje..dlouho jsme se neviděly, jak si žiješ, malířská princezno? Ahoj milačkú, Mam se supeer, anii uz tolik nehuulim, hehe, malujú, a Surovec mi dal jedničku. Uculuje se a do očí ji padají blonďaté dredy. Pozval me na výstavu, prý sem konečně přestala být romazlený urban pankáč, tak se mu to tam chystám trochu zmalovát. Nechám si od ní vyprávět o posledních novinkách ostravské umělecké scény a dávám ji dárek, sexi černé saténové negližé...aby ti nebylo zima u plátna a mohla ses promenádovat před milencem polonahá zlattó!
No teda woow, to čumím, nechceš se v tom promenádovat i přede mnou Kristíno? Zapojí se zvídavě Krasty, a Kristína se zasměje, Jasně, proč néé, namíří na něj kameru a řiká Povídej jak ses měěl.

Parta se postupem času trhá, rozhovor upadne v monotónnost vyprávění neřešitelných teorií které zajímají jen toho kdo vypravuje, zejména Mickitovy kabalistické teorie po jisté době přestávám stíhat.
Pozornost odfade-uje. Zasním se, a evokuje se mi Zůza..
Zuzka.
Zuzanka! Cítím za zády její voňavku. Šeptá:
Utečme odsuď, pojď!
S potměšilým smíchem utíkáme pryč, držíme se za ruce, pak se pustíme, jak je třeba zvládat kameny a šutry a štěrk směrem dolů.
Běžíme k moři. Zuzka ironicky vzdychá, když uklouzne, co jí to prý leze do cesty, jak to pak má jeden zvládat.
A pak se směje a ukazuje na obrovský měsíc přes který plují černé mraky, říká nějakou básničku, stojíc na malém plácku - rozhledně. Skála, skála, skála.. jakmile
Obejmu ji, a líbám na krk, líbám ji na ústa, rukama kloužu po jejích zádech a bocích, zkroutíme se spojeny strhujícím proudem, zatlačím ji dozadu, přitisknu na skalní stěnu, pak ustoupím, vychutnávám si pohled na ni, chytne mě za výstřih a přitáhne k sobě, a je nádherná, vřelá, vášnivá, nemůžu si pomoct..
ach, kočičko, ty máš tak krásné vlásky, že tě za ně zatahám ty jedna krásná hříšná děvko moje milovaná..
A pak je moře už úplně blízko, jsme na pláži, jdeme bosky, vyprávíme si o chlapech a o tom co jsme obě prožívaly, já v Praze, ona na Gibraltaru, kouříme, a pijeme vodku jedna k jedné s džusem, se špetkou bílo-meruňkového sirupu, to se naučila od jednoho světoběžného maďara, luxusního, a vyprávíme si co jsme s těmi chlapy delaly, teď i předtím, a já ji ukazuju nové pouta co mám, oblékám ji do nich, a je nám dobře..
A pak dál po té pláži za malým lesem vidíme světla a zvuk. Líbáme se pod stromy, a jdeme natěšené tam.
Je to free party, a jsou na ní samí krásní lidi, nemůžeme se vynadívat..ty pěkné holky! A ti kluci!
Pak jde ona na stage kde hraje energický vlnivý psy-trance, a já se motám kolem.
Najdu druhou stěnu s temnější muzikou a těším se z ní.
Vnímám ty vlny jak do mě pronikají, a uvolňují zbytky hnusu ve mě k tanci.
Ostatně, nemůžeme popírat co máme v sobě. Je třeba to vytahovat ze skríně a pečovat o to, ať ti démoni vypadají jak chtějí.
Z beden se řine řev a jekot a řinčení řetězových pil...lepší než extoška.
Nabízím pěknému neznámému chlapovi napít z lahve, Napiješ se se mnou?
Začneme si povídat. Zážitky; kde byl on a kde jsem byla já, a co tam je skutečně k vidění..a sdílíme ten uvolněný prostor nabitý energií dvou polarit a chemie muže a ženy co se poznávají. Chlápek pak zmizí potkat se s tamburine manem co veze anestetika..motám se dál a kus vedle vidím oheň.
A u něj, sedí Marushka s Cwarisem! A pijí domácí koňak, válí se u toho ohně a skvěle se ironicky baví nad světem.
Obejmu oba. Sedím s nimi. Kus dál vidím jít Zuzku, zakřičím na ní.....

...a po klenbě se dobře nese zvuk. Zpívám? Pár tónů..nade mnou je klenbový strop, a v něm černá díra. Ležím ve vaně plné vody. Ach. Ta substituce..voda voda vodáá! A kolem mě je město. Kolem této mé koupelnové dělohy je město. Cítím jeho staré kameny. Jeho ulice. Jeho příběhy a jeho krysy. Duchy zemřelých a symboly pod omítkou. Hákové kříže personifikující nám zlo, i poloviditelné tvary ve vzduchu. Křižovatky, kterými stoupá energie vzhůru, chráněné místa a místa Cíle, i místa Síly. A sníh, a inverzi která není mlhou. Domy Holešovic i Žižkova. Vltavu. Karlův most, spícího Golema. Nefunkční vodovodné pumpy. Koleje vlaků a viadukty...
Slyším neznámý rachot, zvuk, klenba ho ke mě nese, a začnu cítit strach. Je silný a jeho vlny neznám. Zahákly se do mě a nechtějí pustit. Ležím nahá ve vaně, co tady s tím strachem udělám? Vzepřít se mu měkkým tělěm a bezbranným mozkem nejde, když pronikl po kamenech ke mě. Musím mu jít naproti. A zjistit že se za ním skrývá nejspíš přítel.

Všem svým přátelům i láskám přeju nový a lepší rok.

24.12.2009