Vyhýbavá porucha osobnosti se projevuje trvalými rysy sociální přecitlivělosti, inhibicí, vyhýbáním se sociálním situacím a pocity méněcennosti. Tito lidé mají výrazný strach navázat osobní vztahy, protože se necítí bezpeční v kontaktu s druhými nebo nejsou schopni vyjádřit svoje pocity. Tato porucha se zdá být extrémní variantou základních osobnostních rysů introverze a neuroticismu. Lidé trpící vyhýbavou poruchou osobnosti vyhledávají léčbu spíše pro příznaky úzkosti, zejména pro sociální fobie, nebo pro depresi.

Vyhýbavá porucha osobnosti se projevuje relativně trvalými vzorci přecitlivělosti, napětí a inhibice v sociálních situacích. Člověk s vyhýbavou poruchou osobnosti prožívá neustálé napětí a obavy, podceňuje sám sebe, předpokládá neúspěch ve svém jednání, bojí se druhých lidí, protože očekává v mezilidském kontaktu zásadně zranění, kritiku nebo odmítnutí. Vyhýbá se proto sociálním situacím, kde by mohl být druhými odmítnutý, ačkoliv po mezilidském kontaktu a po blízkých vztazích velmi touží. Vůči druhým se cítí méněcenný a neschopný, obává se nových činností ze strachu, že se před druhými ztrapní. Přitom velmi touží po vytvoření blízkého osobního vztahu, ale cítí se velmi nejistý s druhými setkat a vyjádřit jim svoje pocity.

Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti náleží podle Theodora Millona do skupiny osobností trpící nedostatkem libosti, kam řadí kromě této poruchy také schizoidní a depresivní poruchu osobnosti. Všem třem poruchám je společná neschopnost prožívat radost, odměnu, či pozitivní životní zážitky. Vyhýbavé osobnosti se nadměrně zabývají zátěží a vkládají velkou energii k vyhnutí se bolestem a nesnázím.

Vyjadřuje osobní nejistotu a zneklidnění, je stále ustrašený, váhající a svéhlavý, přehání neškodné události a úzkostně je hodnotí jako významně výsměšné, kritické, nesouhlasné.

Ostražitě sleduje prostředí, aby zachytil možné ohrožení a zaměstnává se dotírajícími se a ohrožujícími myšlenkami a pozorováními.

Nesprávné úsudky narušují myšlenkovou kontinuitu a sociální komunikaci včetně přiměřeného hodnocení.

Vnímá sebe jako sociálně neobratného, nesprávného, nedostačivého, čímž opravňuje svou izolaci od ostatních. Vnímá se jako sociálně nežádoucího, devalvuje svoje výkony, uvádí vytrvalý pocit osamělosti a prázdnoty.

Vnitřní reprezentace jsou složeny ze snadno se vybavujících, intenzivních a konflikty posedlých ranných vztahů, omezené jsou prostředky pro prožívání potěšení, a málo mechanizmů k prožívání svých potřeb, spoutaných, znovuřešených konfliktů nebo stranou odvedených vnějších stresorů.

Výrazně závisí na představě uspokojení svých potřeb, budování důvěry a řešení problémů; používá snění jako prostředek k uvolnění od frustrujících afektů i hněvivých impulzů.

Popisuje trvalou a zmatečnou podmíněnost tenzí, smutkem, hněvem. Kolísá mezi touhou po citech, strachem z odmítnutí, zděšení, „zamrznutí“ pocitů.

Pro vyhýbavou poruchu osobnosti jsou dále spíše typické kognice, které postiženého zklidňují, přes racionalizace, proč je lepší se sociální situaci vyhnout.

Adolescence pro ně bývá velmi obtížné období, protože být atraktivní, zvládat dobře sociální situace mezi vrstevníky a stýkat se s opačným pohlavím výrazně ovlivňuje sebehodnocení u všech.

Jádrovým psychodynamickým konceptem je stud, který je projevem neschopnosti naplnit vnitřní ideální představu o sobě samém.

Tito pacienti svoje pocity postupně generalizují a vytvoří si představu, že pokud je někdo pozná blíže, odhalí jejich nedostatky, pozná, že jsou špatní, odsoudí a zesměšní je. Jako kompromis mezi touhou po blízkém vztahu a strachem z odmítnutí pak často užívají ochranné strategie typu „láska na dálku“.

U jedinců s touto poruchou se objevují rysy stydlivosti, bázlivosti a stažení se do sebe. Nedůvěřují druhým lidem a velmi se obávají jejich odmítnutí. Někdy, aby ochránili sami sebe před odmítnutím, sami odmítnou druhé jako první, a to někdy i agresivním způsobem. Specifický často bývá i jejich způsob řeči. Většinou toho moc nenamluví, případně hovoří pomalu a s dlouhými pauzami. Jejich řeč je váhavá a plná rozpaků. Někdy můžou budit dojem, že mají fragmentované myšlení. Jindy mohou být zase nadměrně hovorní, možná i kvůli mylné představě, že pokud budou neustále mluvit, zabrání tak vlastní „smrti“. Mají sklon nadměrně reagovat na běžné události, ale zároveň se snaží si zachovat kontrolu nad svým chováním a projevením emocí .

Jsou nadměrně citliví k různým podtónům mluvy druhých jedinců. Jejich neustálé očekávání odmítnutí může u druhých způsobit to, že začnou být netrpěliví a nespokojení s jejich stálým napětím a neschopností přijmout to, že je možné se účastnit vztahů s druhými bez specifických záruk bezpečí a přijetí.