...„Řekněte mi ještě něco o své pošetilosti, kterou ovládáte.“
„Co o tom chceš vědět?“
„Prosím vás, done Juane, povězte mi, co to přesně je.“
Don Juan se hlasitě rozesmál a plácal se dlaněmi do stehen, až to pleskalo. „Tohle je ovládaná pošetilost!“ smál se a plácal se do stehen.
„Co tím chcete...?“
„Mám radost, že ses mě po tolika letech konečně zeptal na ovládanou pošetilost, ale přesto by mi bylo úplně jedno, kdyby ses mě na to nikdy nezeptal. Ale já jsem se rozhodl, že z toho budu mít radost, jako by mi opravdu záleželo na tom, jestli se mě na to zeptáš, jako by záleželo na tom, jestli mi na tom záleží. A právě tohle je ovládaná pošetilost.“
Oba jsme se pak hlasitě smáli. Objal jsem ho. Ačkoliv jsem jeho vysvětlení tak docela nepochopil, připadalo mi báječné.
Seděli jsme jako obvykle před domem u dveří. Bylo dopoledne. Don Juan přebíral hromadu semen, kterou měl před sebou. Nabídl jsem se, že mu pomůžu, ale odmítl s tím, že je to dárek pro jednoho přítele ze středního Mexika a že nemám dost síly, abych se těch semen mohl dotýkat.
„A na koho uplatňujete svou ovládanou pošetilost, done Juane?“ zeptal jsem se znovu po dlouhém odmlčení. Uchechtl se. „Na všechny!“ vykřikl s úsměvem.
„A kdy ji nejraději uplatňujete?“
„Pokaždé, když jednám.“
V tomto bodě jsem pocítil potřebu probrat si to všechno ještě jednou, a tak jsem se ho zeptal, jestli tím chce říct, že nikdy nejedná upřímně, ale vždycky jako herec.
„Ale moje jednání je upřímné,“ prohlásil don Juan, „ale vždycky je to jenom jednání herce.“
„Ale potom všechno, co děláte, musí být ovládaná pošetilost!“ prohlásil jsem skutečně překvapen.
„Ano, všechno.“
„Ale to přece nemůže být pravda,“ zaprotestoval jsem. „Nemůžete dělat jenom ovládanou pošetilost.“
„A proč ne?“ odpověděl s tajuplným výrazem.
„To by znamenalo, že je vám všechno jedno a že vám na ničem a na nikom nezáleží. Vezměme si například mě. Chcete mi říci, že je vám jedno, jestli poznám nebo ne, jestli jsem na živu, nebo jestli jsem umřel, jestli vůbec něco dělám?“
„Přesně tak. Je mi to jedno. Ty pro mne v životě znamenáš totéž, co Lucio nebo kdokoliv jiný, to je moje ovládaná pošetilost.“
Zaplavil mě zvláštní pocit prázdnoty. Bylo mi jasné, že na celém světě není jediný důvod, proč by na mně donu Juanovi mělo záležet, ale přesto jsem měl takřka jistotu, že mu osobně nejsem lhostejný. Domníval jsem se, že tomu jinak ani nemůže být, protože mi po celou dobu, kdy jsme byli spolu, věnoval plnou, neroztříštěnou pozornost. Napadlo mě, že to don Juan říká proto, že se na mě zlobí. Koneckonců vždyť jsem z jeho učení odešel.
„Mám pocit, že každý mluvíme o něčem jiném. Neměl jsem uvádět sebe jako příklad. Chtěl jsem jenom říct, že přece na světě musí být něco, na čem vám natolik záleží, že už nejde jen o ovládanou pošetilost. Myslím si, že není možné žít, jestliže nám opravdu na ničem nezáleží.“
„To platí na tebe. Tobě záleží na věcech. Ptal ses mě na mou ovládanou pošetilost a já jsem ti řekl, že všechno, co dělám ve vztahu k sobě a ke svým bližním, je ovládaná pošetilost, protože na ničem nezáleží.“
„Ale done Juane, jak vůbec můžete žít, jestliže vám na ničem nezáleží?“
Smál se, potom jako by chvíli přemýšlel, jestli mi má nebo nemá odpovědět. Nakonec vstal a odešel dozadu za dům.
„Done Juane, počkejte, počkejte. Já to opravdu chci vědět, musíte mi vysvětlit, co tím chcete říct.“
„Možná, že to nejde vysvětlit. Tobě na něčem v životě záleží, protože je to pro tebe důležité. Jistě je pro tebe důležité to, co děláš. Ale pro mne už není důležité nic, ani to, co dělám já, ani to, co dělají ti, co jsou mi nablízku. Ale žiji, protože mám vůli. A protože jsem si po celý život upevňoval a zjemňoval vůli, takže je jasná a zdravá, už je mi jedno, že na ničem nezáleží. Moje vůle ovládá pošetilost mého života.“
Dřepl si na bobek a prsty se probíral bylinami, které sušil na slunci na velkém kusu pytloviny.
Byl jsem zaražen. Nikdy bych si byl nepomyslel, že by moje zkoumání mohlo jít tímhle směrem. Po dlouhé odmlce mě něco napadlo. Řekl jsem, že podle mého názoru jsou některé činy mých bližních nesmírně důležité. Lze to například ukázat, a to velice dramatický, na otázce nukleární války. Prohlásil jsem, že zničení života na tváři země je pro mne zdrcující a obludné.
„Ty tomu věříš, protože přemýšlíš. Přemýšlíš o životě,“ řekl don Juan a v očích se mu zablesklo. „Ty ho nevidíš.“
„A cítil bych to jinak, kdybych viděl?“
„Jakmile se jednou člověk naučí vidět, ocitne se na světě sám a zbyde mu pouze pošetilost,“ řekl don Juan záhadně. Na chvíli se odmlčel. Díval se na mě, jako by chtěl odhadnout, jaký dopad měla jeho slova.
„Tobě se tvoje činy stejně jako činy tvých bližních vůbec zdají být důležité, protože ses naučil myslet si, že jsou důležité.“
Slovo „naučil“ vyslovil s tak zvláštním důrazem, že jsem se musel zeptat, co tím myslí. Přestal se zaobírat rostlinami a podíval se na mě.
„Naučíme se o všem přemýšlet a potom si vycvičíme oči, aby viděly způsobem, jakým přemýšlíme o věcech, na které se díváme. Díváme se na sebe už s přesvědčením, že jsme důležití. A proto se musíme také cítit důležitě! Ale když se pak člověk naučí vidět, uvědomí si, že už dál nemůže přemýšlet o věcech, na které se dívá, a jestliže nemůže přemýšlet o tom, na co se dívá, všechno se stává nedůležité.“

Úryvky z CC

http://www.studnica.szm.sk