Nevím,
snad přirozenou lidskou vlastností je balancování na úzkém pomezí dvou ostře kontrastních věcí, pocitů a dojmů z nich samých i sebe sama.
Pravděpodobně toto patří k nám jako k bytostem a osobně věřím, že malinké ambivalence dělají z nás svým dílem vždy trošku větší lidi.

..

A co smyslu věcí, postojů a činů se týče, ten jim udělujeme my sami, a tak záleží čistě na nás, zda to či ono skutečně smysl bude mít.
Jsme to my kdož si určujeme věci možné i nemožné v našem světě, nejsou a nikdy to nebyli překážky, či bolest, které znemožňuje dosáhnout touženého.

Pokud zatoužíš být s člověkem, kterého byť na jediný okamžik by jsi milovat mohla a on Tebe, jdi prožít si tento okamžik -nenech se zastavit ničím a nikým a o to méně sama sebou, či vlastní pochybností.

..

Jednu věc jsem se naučil a to tu, že rmoutit se, strachovat, či představovat si nepředstavitelné, může člověk kdykoli a bez velkého přičinění či snahy.
Být šťastný, milovat či být milován si již ovšem žádá chuť hnout se z místa a neleknout se vlastních pochybností.
Možná nevyjde nám vždy vše jak bychom čekali a nakonec skončíme opět u zármutku a představ, avšak vždy je tady slušná naděje, že dojdeme na konec lesa,když vydáme se po pěšině směrem vpřed.

..

Otázkou tak jen zůstává, zda skutečně víš co pro sebe samou chceš, pokud ano, tak jak píšeš, neváhej a jdi a nestarej se jak to celé dopadne, vždyť sama píšeš, že vědět to ani nechceš -tak jen jdi a neváhej ...