Dopis pro tebe.

Ty už máš dar Lásky prožitý, to co ti brání jej rozvinout do celého života je nedostatek důvěry. V sama sebe, v to co právě děláš, ve smyslo toho co děláš.

Někdo si tuto důvěru plete s rozhodnutím. "Rozhodnul jsem se a proto to dělám"... Ale to není ta správná forma důvěry, která někam vede.

Ta důvěra je postavena na uvědomění si toho, že právě to co dělám, dělám nejlépe jak umím, s jemnou pokorou k práci samé a s vnitřním pocitem jakési vyváženosti - harmonie.

Z této důvěry roste Láska. Mohutní a kvete. A to, že budeš vše dělat s pocitem harmonie, tě zpětně ubezpečí o tom, že vše co se děje - ať to tvé okolí vnímá v tomto okamžiku jakkoliv, kladně či záporně - děje se to v souladu. S tebou. S okolím. Poznání této harmonie tě samo povede tou správnou cestou.

Je možné, že "někdo" navštíví tvé "otevřené auto". Nezachráníš to. V tom to není - to zachraňovat. Ale ucítíš, jak asi tomu člověku bylo, když vědomě překračoval své interní hranice, pochopíš, co ho k tomu dovedlo a odpustíš mu. Třeba jen proto, že v této harmonii soucitu ucítíš jeho zklamání sama sebou, jeho vnitřní bolest, jeho tápání jako své a také jako ne-své, protože to budeš vnímat z jakéhosi "jiného místa". Z místa soucitu. Stačí, abys sis představila situaci, ve které bys byla sama přinucena jednat stejně. A v tom okamžiku to uvidíš.

Je to takový malý trik, který ti chci sdělit. Dívat se na sebe očima druhých. Je to legrační, právě v tom, že se objeviš.
Doslovně.

Lidé nějak na tebe reagují, představ si sebe v situaci, kdy by jsi reagovala stejně jako oni a zkus vidět takovou osobu, kterou mohou vidět oni v tobě. A najednou se ti vyloupne tvá "osoba" v celé své kráse. Možná i trošku neznámá pro tebe, ale zcela jistě ta ona pravdivá.

Není potřeba na ní nic měnit z hlediska toho co dělá a jaké právě je. Jen je do toho "právě" z toho vnějšího pohledu dát pozor, aby se neztratila ve "své" činnosti, ale aby v každém okamžiku byla v souladu. Jen na to bys měla dávat pozor. Není ani nutné stále.
Stačí po chvilkách se zastavit a mžikově prozkoumat, zda se "netopí" v činnosti. Chvilky postačí.

A pokud bude v souladu, bude všude i Láska. A tak zmizí lpění i připoutanost.

A pak se už budeš jen a jen usmívat a všechny problémy budou vědět, že si tě "nelapnou".



Dopis pro tebe II.

Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.

Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).

Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.

Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...

A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:

Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...

A ještě bych ti rád připomněl toto. Často dochází k zaměňování emocí a citů, což opět souvisí s neznalostí svého "právého"Já.

V emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.

Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.

/z coho to je to naozaj neviem,takto som to nasla na cyberspace/