Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem zhasnou kdysi
životy naše žebrácké?

Pohádek našich stříbro,šeď
kdy rozstříkne se,v kterou zem?
Kdy hudby,jež jsme milovali,
posledním vzdychnou akordem?

Oh,dávná láska procitá
zas echy v strunách srdce.Dost!
Na zdraví tobě!Snům a světu!
Ať rekviem má minulost.

Ve zlatém víně ztopíme
tyranský rozmar paměti.
A zpívat budem,zapomenem
lásku i vztek i prokletí.

Karel Toman-Torzo života-Sentimentální pijáci