Takze vazeni priatelia,

v januarovom cisle ludia a zem mi vysiel clanok, vola sa to Sumrak Himbov. Pre fajnsmekrov odporucam papierove vydanie, su tam pekne fotky a komentare od Richarda Jaronka.
Som na seba hrda, lebo clanok som napisala (ja sama) v jazyku ceskom. Toto je povodna verzia. Ten slovensky preklad inak nie je az taky dobry ...

Tieto ilustracne fotografie su moje, z analogu (in memoriam)










Po několika hodinách natřásání se na prašné cestě konečně přicházím přeplněným pick-upem do Opuwa. Kdysi tady byla jen jihoafrická vojenská základna, teď je to ale rozkvétající město regiónu Kunene na severozápadě Namibie. Spolusedící do mně strká loktem: ”Máme zde nemocnici, supermarket, krajský soud a Červený kříž. A několik škol. V téhle učím já,” pyšně ukazuje na polorozpadlou budovu s několika starými pneumatikami na dvoře, coby dětským hřištěm.

Turistický ruch tvoří většinu příjmů města. To už zjevně pochopili místní, podnikatelé i investoři. Zatímco starší turistický průvodce poskytuje jenom zoufalé reference na ubytovací možnosti, já jsem našla dva kempy, několik ubytoven a dokonce i luxusní hotel.

Město samotné ale vůbec není hodné dlouhého a v případe použití veřejný dopravy i docela vyčerpávajícího cestování. Jediné, co stojí za shlédnutí, je Kaoko informační centrum, kde kromě zažloutlých pohledů prodávají hotový poklad – mapu regiónu. Kromě toho tam je už jen umělecký obchůdek s manufakturní výrobou. V čase mého pobytu beznadějně zavřený.

V Opuwe se ovšem zastaví každé vozidlo směrující dál na západ – s velmi prozaického důvodu: zde je poslední místo, kde se dá nabrat benzín či udělat zásoby potravin a pitné vody. Protože směrem na západ se rozprostírá Kaokoland, vytoužená krajina každého dobrodruha, který ještě sní o bílých místech na mapě. Divoká země je domovem lidí z kmene Himba, kteří dosud také do velké míry odolávají moderní civilizaci. Turistické agentury kolem nich vytvořily romantickou svatozář. Tyhle “poslední nomádi Namíbie” patří mezi atrakce které prý spolu s pouští Namib či národním parkem Etosha rozhodně nesmíte vynechat.

Audience u královny

Pick-up zastane na benzínce a mně v okamžiku obklíčí houf dětí. Každé drží v rukách náramky nebo náhrdelníky a s vidinou velkého zisku se na mně tlačí a něco křičí. Chvíli mi trvá, než poznám anglická slova: ”Kup si moje!”, “Já mám hezčí!”, “Dám ti je lacino.” Můj odmítavý postoj je jenom rozdráždi. “Musíš!”, “Dej mi prachy!”, “Mám hlad!” Útočiště hledám u řidiče, který mně milosrdně odveze do kempu.

Později se k benzínce vracím. Děti jsou teď mnohem krotčejší. Možná to souvisí s tím, že běloch který chodí pěšky musí být na první pohled přeci jenom chudší než ten, co se vozí v autě. I když je to ten samý.

Ve stínu stromu trůní na starém sedadle dáma v růžové teplákové soupravě. Představuje se jako královna Alžběta. Nonšalantně mi kývne na pozdrav a usadí mě vedle sebe. Chvíli pokračuje v navlékání korálků a mně si vůbec nevšímá. A tak nerušeně sleduji její výjimečné šperkařské umění. Ze semínek, plastových korálek, mušliček a jiných materiálů vyrábí krásné věci. Pak, zřejmě postupujíc podle osvědčené obchodní taktiky, ke mně nenuceně nohou přisune krabici ze svými výtvory. „Klidně se podívej. To je zdarma,“ Přehodí. „Vlastně jsem se přišla jenom poradit,“ vyhýbavě odpovídám. „Ráda bych viděla vesnici Himbů.“

„Jo? To já ale můžu všechno zařídit. A dám ti speciální slevu, vidím že nemáš moc peněz,“ hned mě odhadne. Nakonec ji ale přesvědčím že půjdu radši sama a pěšky. A když s ní začnu smlouvat koupi náramku, uvolí se vysvětlit mi cestu do své vesnice.

„Když tam přijedeš, musíš říct Muwependuka, to znamená dobrý ráno. No, řekni,“pobízí mě. Poslušně zopakuji. Děcka se na mně smějí. Ale lekce je přerušena příchodem turistů. Malí rekordní rychlostí vystartují za obchodem, královna zůstává sedět. „Nic nekoupí,“ zkušeně zhodnotí situaci. A skutečně, v naleštěným džípu jsou okénka stáhnuta jen natolik aby tudy prošly objektivy kamer. Každý ze čtyř bělochů uvnitř má jednu. A když řidič, černoch, vystoupí nabrat benzín, s křikem zažene malé obchodníky pryč. Zklamaně se vracejí k nám.

Královna mi taky pomůže vybrat dary pro vesničany: kukuřičnou mouku, cukr, tabák a bonbony pro děti. Spolu se stanem, spacákem a zásobou vody má můj batoh tak dvacet kilo. Skoro ráno se vydávám na cestu.

Ohungumure

Po tříhodinovém putování mě nějaký dobrák pošle úzkým chodníčkem do buše. O několik kilometrů dál se cesta rozplyne a já začínám být trochu nervózní. Ale pak v dálce uvidím vesničku pod kopcem. Jsem zachráněna! To musí být Ohungumure, místo, kam mě poslala Královna. Všechno ale vypadá až příliš pokojně. Až když se dostanu tak na dohození kamenem, ticho přetnou výkřiky: ”Oshilumbu! Běloch!” a houf žen, dětí a psů se rozběhne ke mně. “Vítej, Oshilumbu,” s úsměvy od ucha k uchu mě chytí za ruce a na čele průvodu zavedou do vesnice. Tam najednou ztichnou, jako kdyby něco čekali. “Plať,” řekne jedna ze žen a několik dalších nastaví prázdné dlaně.

I když jsem kapitalistický přístup čekala, určitě ne v tomhle měřítku. Rychle se však vzpamatuji, vybalím zásoby a vesničanky se pustí do radostného výskotu.

Himbové jsou odnoží kmene Herero, s kterým mají společný jazyk, oshiherero. V něm “Himba” znamená “ten, co si žádá” nebo drsněji přeložené “žebrák”. Bohužel, hlavně s příchodem turistů se tenhle význam mnohem více naplňuje.

Než proběhne hlučné přerozdělení majetku, prohlížím si vesnici. Za ohradou z dřevěných kůlu je jenom pár chatrčí a přístřešků. Většinu prostoru zabírá vnitřní ohrada, ve které nocuje dobytek. I když v téhle oblasti už dávno přímé nebezpečí od lvů a leopardů nehrozí, opatrnosti nebývá nikdy nazbyt. Krávy a kozy jsou nejcennější vlastnictví Himbů. Cena dojnice se může vyšplhat i na 20 000 korun. Na namibijské poměry je to hodně peněz. Vždyť majetek se tu ještě vždy počítá „na krávy“ a právě to bývá i dar, který dostane rodina nevěsty výměnou za svoji dceru. Čím hezčí žena, tím více krav.

Himbové kdysi díky dobytku patřili mezi nejbohatší národy Namibie. To se ale změnilo v osmdesátých letech kdy přišla horka a sucho a oni ztratili devadesát procent svých stád. Prosperující národ se rázem proměnil v úplné zoufalce. Jedinou nadějí pro mnohých byla humanitární pomoc z Opuwa. Tak lidi sbalili co mohli a přestěhovali se do města. Většina tam už zůstala, usazená v slumech s lepenky a plastu.

Tjinge a Muwandi
Malá holčička mě bojácně zatahá za rukáv a podá mi jeden z bonbónů, co jsem přinesla. Vřava mezitím ztichla, ženy přinesly hrnce a začali vařit kaši z mouky, cukru a bílé tekutiny. Podle zápachu by to mohlo být zkysnuté kozí mléko. Občas se podívají mým směrem a něco přehodí, ale jinak jim do řeči není. Rozhovor tedy musím začít já: „Ráda bych ve vesnici přespala,“ řeknu velmi pomalu anglicky. Odpovědí mi jsou jen nechápavé pohledy. A tak vzdávám verbální komunikaci a zkouším pantomimu. To se střetá s mnohem lepší odezvou, děti mi dokonce tleskají.

Zatímco jsem za vydatné pomoci rozkládala svůj stan, ženské si přivázali batolata na záda a odešly do práce – obdělávat pole s kukuřicí. Já zůstala na starost dětem. Ti se ale jeví jako zkušení turističtí průvodci a zjevně už mají vymyšlený program. Nejprve mě vezmou na výlet. V pravé poledne se asi při čtyřicetistupňové teplotě šplhám na kopec za dvěma nejstaršími děvčaty. Ony jdou bosé a vesele si štěbetají. Já se ledva plazím a i ve vybramech se mi po suti docela klouže. Přemýšlím, co si tito lidé myslí o bílých. Většinou sem přijedou s organizovaným zájezdem či aspoň s průvodcem mluvícím oshiherero. Vyskočí s terénního auta, zaostří objektivy a začnou zběsile fotit. Necitlivě zasahují do soukromí vesničanů a myslí si, že za peníze lze koupi všecko. Smutné je, že je to téměř pravda. Dospělí budou klidně dělat panáčky výměnou za dolary nebo alkohol. Děti jsou už zvyklé, že z oken kolemjdoucích aut jim hází bonbony. Vždyť i v ZOO je zakázáno krmit zvířata. Cožpak si lidé neuvědomují, jaký to má dopad? Je snad ještě možné projevit míň respektu vůči kultuře a životu tohoto regionu?

Samozřejmě, ne všichni Himbové natolik ztratili vlastní důstojnost, stejně jako ne všichni turisti jsou takoví blbci. Avšak čím více se to tady turistický ruch snaží prodávat jako „autentický zážitek,“ tím méně je v tom pravdy. A tím více škody to nadělá.

Z vrcholu se mi naskytne nádherný výhled. Holky jsou zjevně spokojené s mým nadšením. Počkají, ať si udělám pár fotek a pak mi začnou něco vykládat. Z pár anglických slov vyrozumím „škola“ a „učitel trochu angličtina“. Následuje divadelní představení o tom, jak moc daleko je do školy a co všechno se tam učí. Směji se, hrají to úplně úžasně. Pak je rada na mně, tak jim znázorním malinkatou krajinu daleko na severu kde v zimě padá sníh. Rozumíme si i bez slov. Znenadání mně jedna zatahá za cop a začne vášnivě o něčem diskutovat s druhou. Vypadají nádherně. Jsou asi ve věku, kdy si evropská děvčata začínají myslet že jsou moc hubená nebo tlustá nebo až příliš vysoká. Tyhle dvě vypadají spokojeně a hrdě. Vždyť jim v žilách koluje krev jejich praprababiček které odmítly misionářské kázání o cudnosti a rozhodli se dál chodit po světe ukazujíc to, čímž je příroda obdařila. Skvělá kompozice na fotku. No mně je trapně jen o tom přemýšlet. Tohle si radši budu pamatovat.

Holky upoutají moji pozornost a začnou něco psát do prachu. S velkou dávkou trpělivosti vykreslují písmenka a pak mi pyšně ukážou dílo – své jména. Jedna je Tjinge, ta druhá Muwandi. Jsou asi stejně staré. Avšak Tjinge je už oficiálně žena a tak má vlasy zapletené do tenčích copánků a celá je natřená otjize – okrovým elixírem krásy, kterým jsou Himbové proslaveni. Muwandi má čtyři krátké vrkoče, dost neprakticky zapletené tak, že přední dva jí jako tykadla padají do očí.

„Děcko!“ Směje se Tjinge svojí mladší společnici. Pak si odhalí peru a ukáže mi mezeru mezi zuby v spodní čelisti. „Velká,“ prohlásí o sobě hrdě. Když se Muwandi usměje vidím, že zuby má ještě všechny. Vezmou kámen a kus dřeva coby dláto a naznačí, jakým způsobem zde probíhá rituál dospělosti. Až mě střese, když si představím, že bych takhle měla přijet o ne jeden, byť hned čtyři zuby. Západní civilizace má přece jenom své výhody.


Spolu jedli, spolu pili

Cestou zpátky mě zavedou k hrobu. Himbové ctí své předky a věří, že i po smrti mají svůj hlas v rozhodnutích vesnice. Tohle byl pravděpodobně náčelník. Hrob zdobí několik kravských lebek s masivními rohy. Čemu ale nerozumím je králičí pletivo natáhnuté dokola. Možná nějaká zvláštní pocta.

Dolů se k nám přidají ostatní děti a vnutí mi nějaké bobule. Navzdory hygienickým a cestovatelským zásadám se je rozhodnu vyzkoušet. Nechutnají špatně, trochu sladké, spíše trpké. No nic tak úžasného, aby to vykompenzovalo tři dny na živočišném uhlí.

V příkopu najdeme dvě pivní lahve a tak máme v čem donést vodu. Ta je tmavohnědé barvy a stopy kolem kaluže naznačují, že se jedná o velice populární napajedlo mezi lidmi i zvířaty ze širokého okolí. Nebo možná taky jediné. Když mi Ebo, asi pětiletý kluk, podá láhev s odbitým hrdlem, tak jen zakroutím hlavou. Tohle by byla sebevražda. Tyfus, salmonela nebo cholera jsou bohužel ještě docela běžné pojmy i v téhle zemi. On jenom pokrčí rameny a začne z chutí pít. Vodou se tady nepohrdá, ať je jakákoliv. Při třista milimetrech srážek ročně si to nemohou dovolit.

Vezmeme lahve, nasbíráme dřevo a vracíme se zpátky do vesnice. Tam mám možnost, asi poprvé v životě, vidět jak se rozdělává oheň bez sirek. Ebovi to trvá sice nejméně půl hodiny, ale čas v Africe není vůbec důležitý. Nakonec suchá tráva chytí a dříví začne dýmat. Tjinge postaví hrnec s vodou na oheň a začne vařit národní jídlo: kukuřičnou kaši. Ta se dělá dvěma způsoby. Buď neochucená, jako příloha k masu, nebo s cukrem, jak to bylo i teď. Nakonec se přidá trochu kozího mléka. Děti si sednou dokola a prsty vybírají jídlo přímo z hrnce. Nabírám si neumytou rukou také, snad se nedorazím úplně. Zdravý rozum mi sice něco říká, ale přece jenom, tohle zažiji jen jednou v životě. Kaše chutná překvapivě dobře i navzdory písků a smetí.

Po setmění se podává druhý chod. „Maso,“ Ebo mi pyšně ukazuje svůj poklad v plastové krabici. Jsou to vysušené housenky kterým se tu říká „Mopane červíčci“ (lat. Gonimbrasia belina). Domácí je jedí jako křupky, ale kvůli mně se je rozhodli uvařit. Propadám panice. Něco víc než polovina téhle chlupaté zelené věci jsou čisté proteiny, taky se tam nachází značné množství železa a kalcia, dokonce i fosforu. Tedy to obsahuje všechny ty skvělý věci, které chce každá správná maminka dostat do svého potomka. Mám pocit, že se to na mé dlani hýbe. Hlavičku třeba zahodit. Děti se tlemí na mých rozpacích. Z tohohle se už nevyvleču. Malinkatý kousíček si tedy dávám do úst a bez žvýkání polykám. Dlouhé chlupy mně škrábou v krku. Překvapí mně ale, že to nemá žádnou chuť. Zbytek „masa“ z čeledi martináčovitých pak nenápadně nabídnu psovi.


Trochu smutný konec

Noční obloha je zde posetá hvězdami. Žádná světla ani smog nezastíní tu nádheru. Občas se za ohradou ozvou zvuky, které neznám, a tak se přimknu blíž k ohni. Jak tam spolu sedíme, Muwandi začne zpívat jasným, stále ještě trochu dětským hlasem. A mne do duše pronikne krása téhle krajiny a těchto lidí. Ještě stále tu existuje cosi magického, ukryté možná v posvátném ohni a okrové hlíně. No jak dlouho jsou Himbové schopni odolávat? I když přežili staletí nájezdů různých kmenů či misionáře šířící křesťanství, jejich národ pomalu vymírá. Ti, co mohou, odcházejí za prací do měst. Ti, co zůstávají, se radši obracejí na turisty, než aby se věnovali dobytku, který byl zdrojem jejich obživy posledních tisíc let. Další katastrofou je AIDS který se tiše šíři po vesnicích. Lidé předstírají, že neexistuje. Nikdo neví přesná čísla, no jisté je, že tato epidemie se Himbům nevyhýbá. Hlavně některé z jejich kulturních tradic, jako je polygamie či velká tolerance nevěry, je činí obzvlášť náchylnými.

Namíbijská vláda chce na řece Kunene postavit přehradu. Ta by měla ležet právě v oblasti osídlené Himby. Na jejich pohřebištích a posvátných místech. Tam, kde leží jejich historie a kultura. Vládní představitelé tvrdí, že oběť pokroku není tak vysoká. Jen budoucnost jednoho národa.