Pokracovanie Zelandu

Hovno, ktere pada na sebe nabaluje stale vice hovna....a dalsich sracek...

autor neznamy

Bezprizorni obdobi destu, které jsme travili na „nasem" jablecnem sadu cekanim na hezke počasí se pozvolna chylilo ke konci. Juan obdrzel za Ladovi nezjistne pomoci sezonni pracovni povoleni na zemedelske práce a nase první zamestnani v roce 2007 na sebe nemelo nechat dlouho cekat.

Vse zacalo nas prvni pracovni den, v den kdy americane oslavuji nezavislost... Ja stale bez povoleni, placen "pod stolem" a Juan plny euforie z ocekavane nove zkusenosti s novozelandskym vinarstvim, jsme vyrazili do vinic, strihat revu, aby jste vy doma mohli popijet kvalitni zelandske vinecko :-) Z pocatku vse vypadalo ruzove, byla prace, tudiz s ni spojene vyhody (tj penize a socialni jistoty) na sebe nemely nechat dlouho cekat... Kdyz jsme se však po 8.5 hodinach stravenych na vinici vratili do vozu zaparkovaneho v poli, neveril jsem vlastnim ocim... Byli jsme sproste vykradeni... Diky Juanove neochabujici, az paranoidni opatrnosti ohledne osobnich veci, jsem byl postizenym především ja! Oba me pasy, ridicsky prukaz, veskere penize, kreditky, debitky, fotak (ano, opet) 60l batoh plny suvenyru z celeho sveta a dokonce i toaletni potreby (pro nektere muzske ctenare, toaletni potreby se nerovna wc papir, nybrz veci jako kartacek na zuby atd.)

(Pozn. Tento okamzik byl pro další vyvoj cesty naprosto zlomovy, jeliko jak obecne znamo, bez pasu se neda cestovat!!!)

Rozum velel okamzite zablokovat platebni karty, coz jsem zahy ucinil, bohuzel pozde... Zlocinec majici muj pas spravne uhodl pin (ano jsem naivni, pin byl datum meho narozeni) a dve hodiny pred zablokovanim stihl vybrat uplne vsechny penize z uplne vsech uctu... ba co hure, i z kredtnich karet, takze jsem jeste navic zacal dluzit nemilosrdnym bankovnim institucim!!! Situace zacinala byt napovazenou, uspokojive vychodisko v nedohlednu. Vse podtrhovala skutecnost, ze mi policiste odmitli vystavit protokol o kradezi, ac jsem o nej zadal. Namisto toho jsem obdrzel jakysi letak s telefonnim cislem hastingske policie a cislem pripadu, at si pojistovna zavola. V duchu jsem si predstavil likvidatora sve pojistovny volajiciho na Zeland o podrobnosti k memu pripadu a musel jsem se usmat.

Nasledujici den jsem dostal dopis z imigracniho uradu, v ramci procedury vystaveni pracovniho viza pozaduji celkovou lekarskou prohlidku, stojici 0, ktere jsem uz samozrejme nemel. Kdyz jsem si zrekapituloval svou situaci, dosel jsem k nazoru, ze je tristni. Svet se zacal hroutit.

V tezke chvili jsem si vzpomnel na jedno z hesel, které jsem slychaval v mladi a vyrazil vstric lepsim zitrkum. Mezi praci ve vinohradech jsem zahajil vlastní detektivni praci, protoze na necinnost zelandske policie, ktere jsem byl nucen nastolit modifikovanou verzi kradeze (v dobe zlocinu jsem nesmel legalne pracovat) jsem se uz nemohl divat.

Při svém soukromem vysetrovani jsem odhalil, kde byly karty pouzity a ze inkriminovany bankomat není vybaven kamerou, nicmene jeden z obchodu ano. Slo o male potraviny v obci Flexmere, nedalekeho gheta Hastings. Okamzite jsem vyrazil do obchodu, nejdrive sam, posleze v doprovodu policie. Manazer, majici pristup k nahravkam, tam nebyl, ale rekli nam, ze deni v obchode skutecne nahravaji a ze mi pasku schovaji. Kdyz se tyden nic nedelo, uhodil jsem na policii opet. Oni se na to proste... nicmene opet me tam doprovodili a tentokrate jsme pasku zachytili. Nenechali me se na ni ovsem podivat, sdelili mi pouze, ze z ni nejsou schopni identifikovat pachatele, ikdyz stal dle vypisu 4 minuty u pokladny!!! Tim jsem detektivni cinnost prozatim ukoncil a smiril se s tim, ze je vsechno v haji.

Tou dobou se nase financni hotovost rovnala nule, vzpomenu-li vykradene kreditni ucty byla hluboko pod nulou. Jednou me po ceste do prace nechal dokonce vuz v polich, prvne v zivote mi dosel benzin :-) Brali jsme sice prvni vyplatu, ale jen za dva odpracovane dny a tu jsme obetovali na dluhy u pratel, které neutesene rostly. Ubytovani a nejake jidlo a dollary vydelane formou „pot, slzy a krev" byly ty tam. Opet na dluh, jsem se dostavil k lekari a podstoupil prohlidku, sestavajici se z odberu neuveritelneho mnozstvi krve (slabsi jedinci by zcela urcite kolabovali jiz při druhé, ze ctyr maxi zkumavek), rentgenu plic a celkove kontroly telesne zdatnosti.

V zapeti mi imigracni urednici zamitli mou zadost o vizum, resp. nezamitli, ale podekovali mi za dolozene podklady s tim, ze az jim odprezentuji pas, vizum mi bez problemu udeli.

Jak se dozvedeli , ze nemam cestovni doklad? (Tuto skutecnost jsem chtel, tuse, ze neprinese nic dobreho, puvodne zatajit. Po udeleni elektronickeho viza jsem nasledne hodlal pravdu osvetlit a vizum nechat prepsat do nahradniho dokladu) Aby se pri lekarskych prohlidkach zabranilo podvodum, je se vysetrovany nucen prokazat dokladem totoznosti. Ten ja samozrejme nemel a tak jsem se prokazal papirem od policie, ze mi ho ukradli, coz bylo jiste v poradku, ale lekar to samozrejme dopsal na zpravu, kterou jsem musel poslat imigracnimu oddeleni. Zoufale jsem tedy potreboval sehnat nahradni pas. (Dalsim duvodem k porizeni pasu byla skutecnost, ze bez dokladu totoznosti s fotografii mi v samosce odmitali prodat i pivo)

Nejprve jsem pozadal rodice, aby mi doma obstarali nove doklady, ale cesky pravni system takovou akci neumoznuje, byl jsem tedy odkazan na ambasadu v Australii, jelikoz na Novem Zelande nemá Ceska Republika zastupitelsky urad.

Hned nasledujici den po uvedomeni uradu v Sydney se zacaly kola statniho aparatu pomalu roztacet. Z australske metropole se telefonicky ozvala kancelar naseho konzula s tim, co pro me mohou udelat. Bohuzel, nebylo toho mnoho. Byl jsem odkazan na honorarniho konzula České republiky na Novem Zelandu, pana Gregoryho Shannahana. Je to zelandan, zastupujici CR v nalehavych pripadech, jako je tento :-) Ziskal jsem u neho slyseni na 1.8.2007, na jehoz zaklade mi bylo prislibeno vystaveni (zadarmo!!!) tzv. nahradniho cestovniho dokladu na 6 mesicu. Na dotaz, zdali se s tim da cestovat mi rekli, ze teoreticky ano, ale prakticky ne, jelikoz téměř kazda zeme pozaduje, aby mel navstevnik pas platny jeste minimalne 6 mesicu od planovaneho odjezdu, coz bych nemohl splnit, ani kdybych se postavil na hlavu. Dalsim telefonatem overovali naší urednici mou totoznost. Vse rychle a plynule, je to krasny pocit, když clovek citi, jak se o nej jeho vlastni zame zajima...

O nove situaci jsem neprodlene informoval uredniky novozelandske a s me pridelenou osobou neanglickeho jmena Sunitha Rajashekar tak zahajil 27 mailovou bitvu o vizum.

Ocitl jsem se v zacarovanem kruhu, rocni vizum mi pochopitelne do pul roku platiciho pasu udelit nemohli a letet domu pro novy pas jsem odmital. Sunitha prisla v zapeti s v jejich ocich prevratnou myslenkou. Po obdrzeni docasneho pasu pozadat o vizum do Australie, respektive o udeleni vyjimky (platnost pasu)... pokud ho dostanu, odletet do Sydney, navstivit Ceskou ambasadu, kde by me vyfotili, vzali otisky atd. a do dvou mesicu obstarali standardni 10 lety cesky pas!!! Po podani zadosti bych se vratil na Zeland a cekal az mi ho diplomatickou postou poslou do aucklandu k honorarnimu konzulovi, kde bych si jej vyzvednul!!! Zapomnela ovšem dodat, co mam ty dva mesice delat, kde mam vzit na letenky a jak mam zaridit aby me vpustili bez penez nejprve do Australie a nasledne zpet na NZ (obe země by pochopitelne pozadovaly opet prokazat solventnost). Dalsim resenim bylo po obdrzeni docasneho pasu pasu pozadat pouze o "sezonni pracovni povoleni", kterym disponoval Juan (slovaci nemaji moznost zadat o rocni work n holiday jako cesi), je na tri mesice a 6ti mesicni pas by tedy vyhovoval, ale vztahuje se pouze na zemedelske cinnosti, tedy cinnosti, které jsem hodlal ukoncit vzhledem k bolavym zadum jak nejrychleji to pujde. Další nevyhodou by bylo opetovna platba NZD 120 za novy typ povoleni. Dle stare moudrosti „stezuj si, stezu jsi a stezuj si, nez se ledy hnou" jsem vytrvale bombardoval urednici srdcervoucimi dopisy ve smyslu proc mam trpet za to ze me okradli, az se uvolila a prislibila do te doby neslychane zkraceni rocniho viza v souladu s platnosti meho pasu. Zdalo se, ze je vyhrano.

Mezitim probihal život v srdci zelandskeho vinarstvi docela poklidne. Zili jsme ve voze na farme a kazde rano podnikali vypady na 16km vzdalene vinice. V podvecery, vecery a vyjmecne i pozdni vecery jsme stridave sledovali jeden ze trech dostupnych programu naší (zelandske) televize, pozorovali pozoruhodne souziti nasich sousedu bydlicich v karavanu vedle a navstevovali nase české pratele na "zakladne" v centru. Diskuze na urovni na nejneuveritelnejsi temata jako „kde ma ovce g-bod", ci „kolik sezamovych seminek je na housce Big Macu" nas udrzovaly v dobre psychicke kondici. O vikendech jsme stridave jezdili s jednim z obyvatel ceskeho domku Stanleym rybarit do nedalekeho Napieru (nikdy jsme nechytili ani mrenku, ale o tom podle Stanleyho, který se v tom vyzna, rybareni stejne není), nebo jezdili do stejneho mesta do vyhrivanych bazenu uvolnit tezkou drinou namozene svalstvo.

Osveta:

Vinarstvi v Hawkes bay – zpracovava se

Ještě nez jsem podnikl cestu za konzulem do 450km vzdaleneho Aucklandu, odehraly se dve zajimave epizody. Jednou z nich byla cesta z centra zpet na farmu v ovinene nalade (povoleny limit 0,48 pro mile by byl na hrane), kdy jsme byli namatkove zastaveni policii... situace se zacala vyvijet strasidelne ve chvili, kdy jsem byl nucen na první tri otazky polisty, mate technickou?, kde mate predni poznavaci znacku? a mate ridicsky prukaz? odpovedet zaporne... Když jsem ve voze hledal „doklad o zcizeni dokladu" a premyslel jak z toho vyklouznout tentokrat, zachrastilo v policejnim radiu a ozvalo se něco ve smyslu, ze nejaky clovek ohrozuje ostatní reznickym nozem. Policiste reagovali okamzite, v behu nas upozornili, at dame vse do poradku a se zapnutou sirenou odjeli do neznama. Druhou byl kolaps meho mobilniho telefonu, diky kteremu jsme prisli o jedine spojeni se svetem a vsechny pristupove kody ke vsem myslitelnym bankovnim i nebankovnim operacim... A pak, ze nemuze byt ještě hure..

Cesta do Aucklandu by se dala oznacit za uspesnou. Sidlo honorarniho konzula, autosalon BMW jsem nasel vcas a vlastní setkani jeho excelenci bylo mile. Mr. Shannahan je padesatnik s uhlazenym vystupavanim a solidni vizazi. Doubry dhen byla jedina cestina, kterou ovladal, ale pas mi vystavil do pul hodiny. Po potreseni pravici a par konverzacnich frazich jsme se rozloucili. Jediny, za to však zasadni problem nastal po ceste zpet. Po dlouhe ceste na jih jsem se rozhodl 20km před cilem osvezit jiz v zminenych horkych bazenech města Napier. Po koupeli však z nejakeho zahadneho duvodu vypovedely sluzbu zada, diagnoza nad slunce jasna, ostatne, nestalo se mi to poprve. Uskrinuty nerv. Poslednich 20km jizdy bylo tak obzvlaste krutych, z auta jsem vystoupil jen s vypetim poslednich sil. Napadu lehnout si a odpocinout jsem litoval hned jak jsem se potreboval zvednout. Proste to neslo. Okamzite mi zacal nehybnou hlavou probihat hruzostrasny scenar o tom co by mohlo nasledovat, jelikoz jsem se zrovna nalezal v obdobi, kdy mi vyprsela stara pojistka a nova ještě nenabyla platnosti. Opet se však nastesti ukazalo, ze nejlepsim lekem je cas a na druhy den jsem byl jiz schopen castecneho pohybu.
Do rozhodnuti o udeleni / neudeleni viza zbyvalo 6 dni.