Když jsem se poprvé ponořil, byli všude okolo mě tvorové připomínající hmyz. Určitě se pokoušeli ke mně dostat. Já bojoval, abych neztratil pojem, kdo jsem nebo kým jsem byl. Čím víc jsem bojoval, tím démoničtejší byli a pokoušeli se proniknout do mé psýché a mého bytí. Nakonec jsem se začal rozpadat na kousky, protože už jsem nedokázal držet pohromadě. Přitom jsem ulpíval na myšlence, že všechno je Bůh a Bůh je láska a já se dávám Bohu a Boží lásce, protože bylo jisté, že umírám. Když jsem svou smrt přijal a odevzdal se Boží lásce, začali se hmyzáci živit mým srdcem, požírali pocity lásky a odevzdání.
Není to jako LSD. Věci byli opravdu blízko u mě, ve srovnámí s pocitem prostoru po LSD. Tady jsem žádný pocit prostoru neměl. Všechno bylo blízko. Nikdy jsem nic takového neviděl. Zajímali se o moje pocity. Když jsem se nevzdával své poslední myšlenky, že Bůh je láska, říkali "I tady? I tady?" A já: "Ano, jistě." Byli potichu, ale já se s nimi v tu samou chvíli miloval. Jásli, když se se mnou milovali.
Netuším, jestli byli mužského nebo ženského pohlaví nebo úplně jiného, ale byli nesmírně cizí, mimozemští, ale ne vysloveně nepříjemně. S jistotou vím, že manipulovali s mou DNA, že měnili její strukturu.
A pak začali mizet. Nechtěli abych odešel.
Ten prožitek byl nesmírně intenzivní, skoro neporazitelný. Čím víc jsem bojoval, tím víc se mi tvary jevili děsivější. Po tomhle budu potřebovat nějakou psychoterapii - milovat se s hmyzem!