Krize středního věku začíná tím,že přicházíme o všechny své představy....rozvedeme se,zahynou nám děti,žena ztrácí svou přitažlivost,paměť se zhoršuje....při každé takové ztrátě něčeho s čím jsem se "ztotožňuji" přicházejí pocity nenávisti,bolesti,lítosti-přichází každodenní utrpení,které nejsem schopen překročit
Netuším totiž,že každým takovým utrpením a prohrou a ztrátou přicházím o kus svého ega-pracně vybudované totožnosti....Mohu si uvědomit,že po každé takové ztrátě zůstává - bezedné prázdno...pokud jsem schopen pohlédnout do hlubin této prázdnoty...stane se něco obdivuhodného místo vzteku bolesti....mě začne prostupovat hluboký klid a mír...,který přichází právě z tohoto prázdna...přijetím a ztotožňěním s tímto Vědomím...které tímto utrpením bylo očištěno od všech nečistot.Protože oni nebyly skutečné. Najednou si uvědomuji pomíjivost svých představ, kterými jsem zabednil tuto nebetyčnou hloubku...čím méně tyto představy považuji za Sebe,tím víc se stávám tímto prázdnem, které není jen mou Podstatou a tím zůstává mnou i po zkončení mého fyzického těla....Nestálost,pomíjivost,stejně jako utrpení je to Co nás osvobozuje. Prázdnota nejde pochopit,ale jde si ji Uvědomit jako nejvyšší Skutečnost,ze které vychází Slunce,měsíc…..


Satori