Novy Zeland - Tezke zacatky...

Cesta na Novy Zeland mela jediny cil a sice vygenerovat cestovni kapital, jehoz aktualni stav se pohyboval hrozive tesne nad nulou. Vlastni procestovani zeme pana prstenu melo tentokrate vyjimecne druharady charakter. Kdyz "nas" Boeing 777-200 malajskych aerolinii dosedl po vice nez deseti hodinach letu na aucklandske letiste, meli jsme velice rozporuplnne pocity. Jestli byl nas 10 hodinovy brainstorming, jak prelstit imigracniho uradnika, kvalitni se melo ukazat v nasledujicich minutach. Cesta od vlastnich "gates" k imigracni kontrole trva za normalnich okolnosti do deseti minut. Aby nebyl napor na odbavujici pohranicniky tak velky, korzuji v tomto prostoru jejich ozbrojeni kolegove a kontroverzni typy "zpovidaji" jeste nez se k odbaveni vubec dostanou. Nas odchytili okamzite. Mlady pohranicnik s nami rozmlouval pratelskym, ale nesmlouvavym tonem. Diky znalosti jazyka jsme konverzaci udrzeli na pratelske urovni a po peti minutovem vyslechu (za pochodu) jsme byli pusteni dale. Po vyplneni imigracni karty jsme se vzorne postavili do rady na odbaveni. Kdyz jsme konecne prisli na radu, slicna uniformovana koordinatorka nas, po zjisteni, ze cestujeme spolu, poslala najednou ke stejne prepazce. Pohranicnik nam sbezne prohledl pasy, zeptal se na par malickosti (aby se nereklo) a Juanovi udelil vstupni razitko. Me vyzval, abych se postavil stranou a vyckal prichodu jeho kolegy. Ten se dostavil v mziku. Mlady muz v dobre padnoucim obleku s odznackem v leve klope me odvedl do kancelare urcene k vyslechum a zacal. Mluvil pomalu a soustredene, stejne pratelskym a nesmlouvavym tonem jako jeho kolega. Ptal se obecne i k "tematu", nektere dotazy po chvili opakoval. Uspech cele akce, tj. vpusteni do zeme, zavisel dle meho nazoru na zodpovezeni dvou zasadnich otazek. Na prvni:"mate zpatecni letenku?" jsem odpovedel polopravdive: "Mam potvrzenou zpatecni rezervaci" v doslovnem prekladu z I have a confirmed booking. V anglictine to ovsem znamena zaplacenou letenku, ja vsak jen doslovne prelozil automatickou odpoved Student Agency, ktera mne timto mailem uvedomila, ze bere na vedomi rezervaci letu, ktery jsme narychlo objednali jeste v kavarne na letisti v Hongkongu. Detektiv ji chtel samozrejme videt, nacez jsem mu dokument ze sve emailove schranky ochotne vytiskl. Slovo "rezervace" a prilozeny itinerar letu ho zrejme uchlacholili a v dobre vire pristoupil k otazce dalsi: "Jake mate fondy na hrazeni vaseho pobytu?" Odpovedel jsem opet lstive. Ukazal jsem mu sve platebni karty (samozrejme zkontroloval jestli jsou vystavene na me jmeno a dobu platnosti) a odpovedel, ze limit je ten a ten. To, ze je temer vycerpan jsem si pochopitelne nechal pro sebe a mezitim jsem v duchu usilovne premyslel kam az saha jeho pravomoc a zdali muze zustatky proverit. Na dalsi vsetecnou otazku, zdali na Zelandu nekoho znam jsem pravdive odpovedel, ze ano, vzpomnel jsem si na svou byvalou kolegyni studujici na Novem Zelandu anglictinu, jejiz bezuhonnosti jsem si byl jist. Okamzite ji "prohnal" pocitacem a jak jsem predpokladal zjistil, ze studuje na zaklade radneho studijniho viza. Po jeden a pul hodinovem vyslechu si nakonec jeste nechal predvolat Juana, ktery po celou tu dobu popijel caj zdarma a klabosil s dobrovolnikem pracujicim na letisti. Behem cekani ho jeste stihl "zcichnout" pes vyskoleny na hledani drog. Po par "zdvorilostnich" frazich Juana propustil, mne obdaril desetiminutovou prednaskou o tom, ze na zaklade vstupniho razitka nesmim na Novem Zelandu pracovat a kdybych se pro praci rozhodl at pozadam o prislusne pracovni povoleni na prislusnem urade a nemaje zadny dalsi duvod k memu zadrzovani me neochotne propustil. Dalsi casti vstupni procedury byl "biocheck", ktery ma za ukol zamezit dovozu veskereho ovoce, zeleniny, masa, semen a dalsiho na novozelandske ostrovy. Z obavy z kontaminovane pudy nam dokonce chemicky vycistili stan a zkontrolovali podrazky pohorek. Po trech hodinach od doteku podvozku letadla s pristavaci plochou jsme konecne vdechli prvni dousek cerstveho novozelandskeho vzduchu. Byl mrazivy, na jizni polokouli byla zima.

Po trech dnech ztravenych poznavanim kras Aucklandu, tzv. udrzbou a navstevovanim vsech moznych znamych od kterych jsme cerpali cenne rady jak na ostrovech zit a prezit jsme ve stredu vecer na hostelu potkali Mathiase Kuhwalda. A bylo to osudove setkani :-) Nekde v polovine pripravy nudli s vejcem (pokrmu, ktery konzumujeme vzdy, kdyz financni situace nedovoli jinak) se Mathias zminil, ze po deviti mesicich na ostrovech odleta do Asie a nasledne domu do Nemecka a ze se potrebuje zbavit sveho mikrobusu. Nejprve jsem teto zasadni informaci nevenoval pozornost, ale po pulhodine jsem vyslal Juana na vyzvedy. Slo o stroj z roku 1986 s neurcitym mnozstvim najetych km, zn. Toyota, model HIACE. Jeste vecer jsme si ho prohledli. Vozidlo jmenem HerrBert nabizelo az neskutecny komfort a nezvykle mnozstvi prislusenstvi, pouzitym vibratorem pocinaje, pres knihovnu, volejbalovy mic, kemping zidle a mnohe dalsi, plynovym varicem konce. Vztah Mathiase k HerrBertovi byl az usmevne sentimentalni :-) Jeste pozde vecer, zrejme po vykourene "turbocigarete" se Mathias rozpovidal a na sveho mazlika prozradil, co se jizdnich vlastnosti a stavu motoru tyce, temer vse. I pres avizovany nefunkcni posilovac brzd, zhasinani motoru pri nizkych otackach uchazejici olej, o servu ani nemluve jsme rano podnikli zkusebni jizdu. Jelikoz na avizovanou cenu 0(NZD) predvedl HerrBert velice solidni vykon, rozhodli jsme se pro jeho koupe. Nase financni hotovost tou dobou predstavovala zhruba trojnasobek pozadovane ceny, ale za noc pro dva v nejlevnejsich hostelech a rychle pocty nahravali kope vozu, co by docasneho, ba co vice, mobilniho domova.

Koupe vozu na Novem Zelandu predstavuje dva administrativni ukony proveditelne na stejnem miste. Tim se v nasem pripade stal prilehly autobazar, napojeny na narodni databazi vozidel. Prevod papiru na noveho majitele stal , byly jsme myslim desati v poradi a zakonne pojisteni 5 na tri mesice. Ve ctvrtek 21.06.2007 priblizne ve 13. hodin byl HerrBert nas za usmlouvanych 0/3750Kc. Po vyklizeni osobnich Mathiasovych veci, jeho ctvrt hodine s HerrBertem o samote na rozloucenou a vyhazeni casti prislusenstvi jsme vyrazili na 500 km dlouhou zatezkavaci jizdu do Napieru, nezvykle po leve strane vozovky.

Vecerni a posleze nocni cesta prutrzi mracen vedla z Aucklandu na Hamilton dale na Taupo a konecne do Napieru kam jsme po 7mi hodinach jizdy stastne dorazili. Setkani s mou ex kolegyni probehlo stastne a s ni a s jeji "rodinou", starsimi lidmi u kterych bydlela, jsme ztravili 2 dny. Laila nam prozradila, ze v 18 km vzdalenem mestecku Hastings ma kamaradku, ktera pracuje pro jednoho ceha, ktery se primo shanenim prace zivi. Nemaje pracovniho povoleni – ja o nej zazadal jeste v Aucklandu v jedne internetove kavarne a jeste cekal na odpoved – jsme se shodli, na tom, ze by to mohl byt aspon zacatek, a tak jsme v sobotu vyjeli. Telefonicky jsem nam s tajemnym "otrokarem" dojednal schuzku. Na parkovisti supermarketu na druhou hodinu, kterou nas potencialni budouci chlebodarce posunul na patou s tim, ze ma "reseni v sadu". V novem domluvenem terminu se vsak dostavil. Bylo vetrno a sychravo a tak jsem mu vysel v ustrety sam. Kdyz vystoupil z vozu, nemohl jsem uverit svym ocim, tajemny "otrokar" byl muj kamarad z mladi se kterymi jsem hraval pingpong po celou dobu trvani druheho stupne zakladni skoly. Ac jsme se nevideli mozna 7-8 let poznali jsme se okamzite. Kdyz jsme pozdeji sedeli u piva a vypraveli zivotni pribehy, vyslo najevo, ze sem Ladik emigroval pred ctyrmi lety a za tu dlouhou/kratkou dobu se stihl ozenit s "kiwackou" Jade, zalozit byznys a zacit doslova novy zivot.

OSVETA:

Novy zivot/dobrodruzstvi na Novem Zelande = www.rtwnewzealand.com

V tu chvili jsem se o nasi budoucnost prestal obavat. Hned prvni pracovni den jsme s Ladou zacali pracovat na nasi "legalizaci". Zazadat o cislo danoveho poplatnika "IRD", zalozit bankovni ucet (na pobocce banky, kde Ladu jako vyznamneho zakaznika vsichni znali a venovali nam nalezitou peci) a poridit rentgen plic v mistnim zdravotnim stredisku zabralo cele dopoledne. Rentgen plic jsem musel dokladat k zadosti o pracovni vizum, jelikoz jsme projeli zememi s vysokym rizikem vyskytu tuberkulozy a Novy Zeland se tak snazi chranit sve obyvatele. Nez prisly vysledky rentgenu a vlastni vyjadreni imigracni kancelare, prebyvali jsme u Ladova znameho na jedne farme, resp. v nasem "vanu" s pristupem do kuchyne a k socialnimu zarizeni.

O dalsim vyvoji situace budeme samozrejme informovat :-)