V jednom klášteře v odlehlých končinách himalájských pohoří se sešli čtyři mniši, které doprovázel jeden pomocník. Mniši chtěli v ústraní sedm dní meditovat a na tuto dobu si přísně zakázali mluvit, byť jen jediné slovo. Shodli se, že zákaz mluvení je naprosto nezbytný a že je třeba ho dodržet za každou cenu. První noc se sešli ve svatyni a ponořeni do polostínu začali společně meditovat. Jejich pomocník tam byl s nimi. Po dvou hodinách řekl jeden z mnichů:
"Chlapče, dej pozor, aby nezhasly olejové lampičky."
Další z mnichů chtěl prvního mnicha pokárat a pověděl mu:
"Sotva jsme si uložili sedmidenní mlčení, tys ho hned porušil."
Další mnich, rozčílený, že ti dva promluvili, spustil:
"To je vrchol. Vypadá to, že jste zapomněli, že jsme se domluvili mlčet po dobu sedmi dní."
Čtvrtý mnich, rozladěný chováním svých druhů, se na ně káravě podíval a potichu pronesl:
"To je ale ostuda. Já jsem jediný, kdo tady mlčí a dodržuje zákaz, který jsme si uložili."


Většina lidí si dokáže najít falešnou záminku a ošidit tak sebe samé, potřebuje-li si zdůvodnit, proč dělá to či ono.


z knihy: Ramiro Calle - Himalajské příběhy