19.04.2007 – 30.04.2007

Vizova povinnost se v Laos P.D.R rovna formalite. Jde v podstate pouze o uhradu poplatku, ktery v pripadech CR a SR cini USD 25. O tomto faktu jsme vsak museli urednici presvedcit (ukazat na vyvesku), jelikoz nam automaticky naparila "bilou" sazbu USD 30 platnou pro temer celou Evropu a USA. Vlastni prechod se odehral, dle ocekavani, bez komplikaci. Okamzite po opusteni celniho prostoru se na nas vrhla smecka "dopravcu", ktere jsme ovsem odmitli s nadhledem protrelych cestovatelu :-) Na zastavce Vientiannske MHD (hlavni mesto je vzdaleno jen nejakych 5 km) situovane na konci urednich budov jsme nasedli do jedineho pritomneho autobusu, neveda kam jede. K nasi radosti jel na hlavni autobusove nadrazi laoske metropole. Nemajice laoske meny jsme se dohodli s riksistou na premrstenych USD 2 za odvoz k hotelu. Cestou obstaroznimu stroji spadl retez, ale riksista zavadu ume odstranil behem nekolika minut. Neopomenul na nas vyskouset laciny trik odvozem k "lepsimu" hotelu, ale kdyz to nevyslo, celkem bez reptani nas dopravil k tomu puvodne domluvenemu. Misto, honosici se nazvem Ministry of Information and Culture Guesthouse je ve skutecnosti jednim z nejlevnejsich ubytovacich zarizeni v miste, nam plne vyhovovalo. Prostorny pokoj s balkonem, koupelnou a tremi luzky byl k mani za 40 000 kipu/100 Kc. Ackoliv Vientianne nejvetsim mestem zeme, da se pohodlne prejit pesky za par hodin. Mistni svatostanky jsou nazyvany waty a behem naseho courani se mestem jsme obesli ty nejvyznamnejsi. Postupne Wat Hai Sok, Wat Ong Teu, Wat In Paeng, Wat Chau. Dalsim vyznamnym krokem byla navsteva ATM, z nejz jsme po chvili vydobyli trictvrte milionu ve dvacetitisicovych bankovkach. Balik penez :-). Kulturne hodnotne odpoledne jsme zavrsili navstevou That Dam – cerne stupy, ve ktere pry spi 7-hlavy drak. Musi spat jak drevo, kdyz ho nevzbudi pritomnost kruhoveho objezdu, ktery byl kolem pametihodnosti vybudovan. V podvecer jsme na levem brehu Mekongu protekajiciho mestem zasedli, jak jsme pozdeji zjistili, k vsudypritomnemu Beerlao a skromne veceri. Avizovana zabi stehynka bohuzel nemeli :-(. Nas puvodni plan "po veceri na internet a spat" se zmenil ve chvili, kdyz jsem behem interneteni na chvilku vysel pred kavarnu nadychat se cerstvyho kysliku. Mou chvilku pro sebe sameho prerusil nejakou neoriginalni konverzacni frazi vedle stojici mladik. Slovo vsak dalo slovo a za 30 min. jsme odjizdeli s mladikem jeho Semika pamatujici dodavkou (pro slovenske ctenare – Semik viz. Stare povesti ceskeJ) s nefunkcnimi svetly na pivko k jeho pratelum. K jeho znamym, bydlicim "za rohem" jsme nakonec jeli temer trictvrte hodiny. Se zastavkou pro jidlo "ze slusnosti" sebou a pro benzin, na ktery si nechal mladik nestydate 20 000 kipu(40 Kc) pridat. V momente, kdyz jsme zacinali vazne pocitovat neduveru mladik po dvou predchozich neuspesnych pokusech konecne nasel tu spravnou temnou ulicku a zastavil pred nevelkym domkem s osvetlenou terasou. Jeho pratele byli univerzitni ucitel anglictiny, jeho rodina, ktera zmizela ve chvili, kdy jsme se objevili, laosky emigrant do Australie prave navstevujici rodnou zemi a po chvili se objevivsi laosky policista. Pri konzumaci basy piva a zbytku rodinne vecere jsme se dozvedeli, ze ucitel dum prave zakoupil (proto ho nemohl mladik rikajici si "T" najit), ze se v Laosu v podstate neni ceho obavat, naucili jsme se mistni pozoruhodny a trochu komplikovany system tzv. socialniho piti piva a okusili jsme domaci lihovinu, kterou pedagog dostal (zrejme jako uplatek) od jednoho ze svych studentu. S prihlednutim k faktu, ze jsme ty lidi vubec neznali a nas doslova seberali na ulici jsme se po trech hodinach loucili jako stari znami. Ucitel byl jak "brok" a odebral se spat, ostatni vcetne policisty usedli za volant a rozjeli se domu. Cestou nas "T" zlakal jeste na "jedno" na nedalekou diskoteku. Ja, Juan a T jsme tam byli jedini "nestudenti" mistni university, pricemz ja a Juan jedini belosi. Hraly se laosky nazpivane hity devadesatych let a byl to.... ...zazitek. Po pul hodine, presne o pul noci se rozsvitila svetla a vsichni se rozjeli spat. Studenti na mopedech, kterych bylo pred tancirnou zaparkovano snad 100 a my obouchanou dodavkou... Vecer k nezaplaceni :-).

Druhy den pobytu se z cistajasna objevila zdravotni komplikace, ktera byla tak neprijemna, ze si zadala neodkladne zahajeni lecby. Tak zacala akce H (odvozena od pocatecniho pismene zdravotniho problemu). Vyrazili jsme do nejblizsi lekarny pro lek, ktery by mne neprijemnosti zbavil. Lekarnice vsak nechtely latinskemu pojmenovani porozumet a s vyctem u nas dostupnych lecebnych prostredku nebyly familierni :-(. Ac se jednalo o velice delikatni zalezitost byli jsme nuceni jim mimicky naznacit (vzhledem k absenci anglictiny), kde problem vezi (doslova). Nepomohlo vsak ani to, i kdyz, dle meho nazoru byl zejmena Juanuv pantomimicky vykon jasny a smerodatny :-). Jelikoz ukazat jim fyzicky o co se jedna bylo zhola nemozne a "konverzace" nikam nevedla, byli jsme odkazani na jinou lekarnu, tentokrate rovnou pri nemocnici. Pred presunem k ni Juana napadlo spasne reseni. Pomohl internet a "Google Images" :-). S vytistenym obrazkem "problemu" uz ziskani potrebneho leku byla legrace. S pestre nabidky medikamentu vesmes evropske proveniencie jsem vybral pro jistotu hned nekolik. Zabrali behem par dni :-). Pred odjezdem z mesta nam jeste osud "prihral" do cesty rodileho Laosana, ktery stravil cast svych vysokoskolskych studii stazi v Bratislave :-). Dobry den, ako sa mate – v laoskem podani bylo podobne neuveritelne jako setkani s tucnakem na Sahare. Clovek pracoval ve svoji internetove kavarne a pozdeji o nem jeste bude rec. Dopravni prostredek, ke kteremu jsme vecer dorazili riksou pripominal poutovou atrakci. Super luxusni autobus zaril do dalky a blikal pestrobarevnymi svetly jako vanocni stromecek. Osvicene podbehy, osviceny motor, predni sklo pripominalo mnozstvim blikajicich diod vyherni automat. Uvnitr korabu byly k dispozici barevne zaclonky, deky a podavala se i vecere. Stroj byl ve stavu jako kdyby prave vyjel z fabriky.

Do Pakse jsme dojeli o seste rano, hodinu pred planovanym prijezdem. Zrejme se tak deje permanentne, jelikoz navazujici spoj byl pripraven k odjezdu i s cestujicimi, kteri se, zrejme znali situace, dostavili k odjezdu o hodinu drive. Okamzite jsme tedy pokracovali k souostrovi Si Phan Don (4000 ostrovu). Behem obdobi destu dosahuje tento padesati kilometrovy usek reky Mekong tesne u kambodzkych hranic sirky 14 km. Jelikoz behem obdobi sucha vodni hladina klesa, objevi se stovky malych ostruvku, dle mistnich az na 4000. Jedine, co z teto trihodinove cesty stalo za rec byla snidane. Kupoval ji Juan, aniz by se obtezoval vystoupit, okenkem autobusu. K snidani nam opatril spejli s peti napichnutymi brouky velikosti posledniho clanku prostrednicku. Jednoho jsme udali vedle sedici slecne a ostatni schroustali osobne. Juan dokonce tvrdil, ze mu chutnali... No, mne zas tak moc ne... Ze vsech nabizejicich se ostrovu a ostruvku jsme si vybrali Don Det, diky pritomnosti vodopadu. Na ostrov nas za dalsich 15 000 kipu/30 Kc prepravil prevoznik dlouhou uzkou lodkou z uvozu hned vedle konecne zastavky naseho autobusu. Na ostrove Don Det se zastavil cas. Nikdo nikam nespecha, neexistuji tam auta a vetsina domorodcu travi dny v houpacich sitich. Po vzoru domacich jsem do te nasi na verande naseho bungalovu zaplul ihned po ubytovani 20 000 kip/40 Kc /noc pro dva. S verandou a houpaci siti!!! Po "power" spanku dostal Juan pro neho zcela nezvyklou sportovni naladu. Za 18 Kc jsme si pronajali dve kola a vyrazili na cyklo pruzkum ostrova. Don Det je nevelky ostrov a mozna diky tomuto faktu nejsou zdejsi prasne komunikace – stezky – radne znacene. A tak jsme cestou k vodopadum objevili zastrcenou plazicku s par domorodci. Cedule na plazi nabizela nekolik malo vyletu po okoli, nas vsak zaujala nabidka "prudky dest v obdobi sucha" v prepoctu za 120 Kc. Blizsi informace se nam bohuzel sehnat nepodarilo, jelikoz domorodci anglicky nevladli. Po dalsim bloudeni ostrovem jsme na vodopad Somphamit konecne narazili. Majestatni Mekong zde pada v cetnych kaskadach o priblizne 50 m a diky mnozstvi vody i v obdobi sucha budi zpenena voda derouci se uzkou rokli zaslouzeny respekt. Vratili jsme se za tmy. Slusnou veceri, jejiz priprava si vyzadala temer dve hodiny (mezitim nepravidelne vypadaval proud) jsme pojedli ve spolecnosti dalsich batuzkaru. S pozdnim navratem se objevila skutecnost, ze v bungalovu vedle nas se ubytoval mlady izraelsky par. Ten se nejprve rozhodl pro nocni koupel v rece, coz se neobeslo bez povyku a nasledne pro divoke hratky, ktere jsme sice nevideli, ale i pres dve steny zretelne slyseli. Jako obycejne, nakonec se nam usnout preci jen podarilo.

Nedeli jsme pojali svatecne, rano zaplavat v Mekongu, pak dobra snidane a po ni vylet ve spolecnosti ucitele z Londyna uciciho v Bangkoku anglictinu a kanadske slecny pro zmenu pracujici v Londyne k nedalekym vyrazne vetsim vodopadum a za vzacnymi irrawadajskymi delfiny. Cesta si I pres nevelkou vzdalenost vyzadala tri dopravni prostredky. Lod z ostrova na pevninu, presun minibusem a nasledne asi dvacet km po proudu opet plavidlo. Zacali jsme vodopady Khon Phapheng, kde sila Mekongu vynika snad jeste vice nez na tom predeslem. Pozorovani sladkovodnich delfinu je srovnatelne s hranim rulety. Clovek nema absolutne zadnou jistotu, ze ohrozene tvory uvidi. V tomto pripade vsak stala Fortuna pri nas a delfini se zjevili. Oproti jejich morskym pribuznym se vsak pohybovali tempem velryby a jeste ve znacne vzdalenosti od nasi barky. K tomu vsemu byli ten den nejaci stydlivi a z jejich pozoruhodneho trupu nam nabidli jen o malicko vic nez hrbetni ploutev. Protoze na stojate vode reky panovalo neskutecne vedro, vydali jsme se asi po pulhodine pozorovani nazpet do stinu verandy za houpaci siti. Vecer probihal ve znameni Lao Lao, mistni levne lihoviny, cehoz jsme nasledujici den pri brzskem vstavani lehce litovali.

Cestou do Pakse jsme se venovali spradani planu jak dal. V preplnenem minibusu stala za pozornost slepice, ktera se svazanymi nohami cestovala s nami. Zrejme tusila, ze je to jeji posledni cesta, tak na vsechno rezignovane hodila bobek. Doslova a dost zapachajici, podobne jako ctyri lodny (kose) pripoutane k zadni casti vozidla. Z temer 30 cestujicich je pro dalsi vypraveni dulezita jen francouzka dvojice. Po obecnem rozhovoru nas totiz nezna polovicka paru oslovila s tim, zda by se k nam nemohla pripojit. V celku jsme s tim nemeli problem. Jak rekla, tak udelala. Po prijezdu do Pakse posadila sveho pritele na autobus dale a ubytovala se s nami v dvojluzkovem pokoji s tim, ze si od Marka (neplest si se mnou) potrebuje odpocinout a nas itinerar ji vyhovuje vice nez jeho :-). Jiny kraj, jiny mrav. Nas dabelsky plan pocital s pujcenim dvou motocyklu nasledujici den a s expedici po krasach jizniho Laosu. Po odpoledni svacine, temer v podvecer, po vyrizeni ruznych aktualnich nezbytnosti jsme se odebrali na internet. Vecer se odehralo neco neuveritelneho. Nekdy uprostred casu vymezeneho k surfovani po siti vtrhla do kavarny Lesley, kanadska slecna z vyletu k vodopadum, kterou jsme opustili predchozi den stovky kilometru daleko. Vypadala naprosto ztracene a v jejich ocich se zracil zmatek. Zamirila rovnou k nam a behem nekolika vterin ze sebe vychrlila nasledujici pribeh. Souostrovi Si Phan Don opustila par hodin po nas s umyslem jet do hlavniho mesta. Jelikoz z uplneho jihu zeme neexistuje primy spoj, jela nejdrive minibusem do Pakse (stejne jako my), kde mela po zhruba trech hodinach pauzy presednout na autobus do Vientianne. Protoze je vsak autobusove nadrazi v Pakse ponekud z ruky, vysazuji mistni dopravci pasazery v centru, kde je posleze opet nabiraji. A nase draha Lesley zapomnela, kde ma na navazujici spoj pockat, i to, z jakeho nadrazi odjizdi (v Pakse jsou 3). Batoh se vsemi vecmi nechala pochopitelne v puvodnim minibusu z cehoz byla naprosto zoufala :-). S ledovym klidem jsem Lesley nabidl rame a zavedl ji k nedaleko sidlicimu cestovnimu agentu, u ktereho jsme si nasledujici den hodlali pujcit motocykly a kde jsem si odpoledne vsiml, ze spolupracuje se stejnymi dopravci, se kterymi jsme cestovali doposud. Tou dobou zbyvalo do odjezdu Lesleyneho autobusu asi 10 min. cimz se jeji fyzicky odjezd posunul do jiz teoreticke roviny. Sazka na agenta vsak vysla, behem nekolika telefonatu prerezervoval jizdenku na nasledujici vecer a zajistil uschovu "ztraceneho" batohu na nadrazi do pristiho dne. Jelikoz jsme Lesley znali jiz z jihu, pokladali jsme za samozrejme ji nabidnout ubytovani I program na nasledujici den. I tak jsme byli tri na dve motorky. Kanadanka, ktera se mezitim uklidnila s radosti prijala. Dlouho do noci jsme oslavovali "happy end" a probirali nadchazajici udalosti. Po znacnem poziti zapadni lihoviny v podobe Johnieho Walkera nam nas dvojluzkovy pokoj vystacil bez problemu. Damy spaly na manzelske posteli, ja s Juanem na zemi :-(.

Ihned po budicku jsem se vydal k agentovi pro motocykl. Zadne velke papirovani se dle predpokladu nekonalo, nezajimal ho dokonce ani muj ridicsky prukaz, opravnujici me k rizeni jednostopych vozidel do obsahu 50 cc. Za 80 000 kip/160 Kc jsem nafasoval stroj o obsahu 110 cc bez jedineho dokladu s tim, ze kdyby byl problem at mu zavolam. Stejne poridil posleze i Juan. Posadka A – Juan a Marie se odebrala na snidani, zatim co posadka B – ja a Lesley se vydala pres mesto na autobusove nadrazi pro batoh. Jel jsem podle Lesleyinych instrukci (agent ji vysvetlil cestu) a kdyz uz se mi zdalo, ze neni mozne aby to bylo tak daleko, objevilo se nadrazi. Popisu nasledujicich udalosti nejsou tyto stranky hodny, tak jen ve zkratce. Po prijezdu na stanici nikdo nechapal co chcem. Po dvou hodinach stravenych na miste a lehkem humbuku jsme s neporizenou tj. bez batohu odjeli zpet, rovnou k agentovi. Ten, stale tvrdice, ze to zaridil nemohl jinak, nez nalozit Lesley a odvezt ji tam osobne. Vratili se za deset minut i s batohem. Lesley si opet!!! spletla cestu i nadrazi :-). Posadku A jsme nasli zpet na hotelu. Ac svorne tvrdili, ze jim je spatne ze snidane, resp. z vajec nevalne chuti, jez jim byla naservirovana, nemohl jsem se zbavit dojmu, ze se na jejich zdravotnim stavu vice nez snidane podepsal Johnie Walker. Po jedenacte jsme se konecne vydali na vylet, na zapad smer bolavenska plosina. Ta proslula zejmena pestovanim kavy vyjimecne chuti. Ac se o tomto miste zminuje snad kazda turisticka prirucka o Laosu, na haciende, kam jsme po dvou hodinach ostre jizdy (80 km/h) dorazili, lidove "chcipnul pes". Jejich par obyvatel anglicky nevladlo, ale diky nasi neodbytnosti (osvojene dlouhou cestou neznamymi kraji) nam nakonec ukazali prazirnu a uvarili i to kafe :-). Cestou zpet jsme se zastavili hned u dvou vodopadu. K prvnimu, Tad Fane vedla jakasi stezka odvahy, strme klesajici od hrebenu vodopadu k lagune dole. Voda byla ledova a pruzracne cista. Vzhledem k vedru, ktere panovalo, se muzske casti posadek vrhli celkem bez rozpaku "do vln" laguny. Pri odjezdu nas na par minut zastihl tropicky destik, ale jak rychle prutrz mracen zacala, tak rychle i skoncila. Po zastavce na obed jsme za dalsi trictvrte hodiny dohnali stroje k vodopadu druhemu, nalezajicim se v jakesi rezervaci. V rezervaci se nachazela mimo vodopadu Tad Pha Suam silne pripominajiciho Niagaru (jen v hodne mensim meritku) jeste velice prijemna restaurace s velmi dobrou, tentokrate ledovou kavou. (Restaurace byla ekologicky postavena jen z prirozene padnutych kusu dreva.) Cast cesty zpet jsme jiz absolvovali po tme. Mopedy jsme si jeste priblizili bagaz k zastavce autobusu a priblizne dve hodiny po jejich odevzdani se vydali dalsim z "poutovych" korabu zpet do Vientianne.

Osveta:

Kava je v Laosu temer exkluzivne kultivovana na bolavenske nahorni plosine v provincii Champasack v jizni casti zeme. Plosina s vysokym poctem zrazek, chladnymi teplotami a bohatou vulkanickou pudou dosahuje nadmorske vysky az 1000 m nad morem. Pestovana jsou dnes temer vyhradne kavova zrna typu Arabica. Maji stredni "telo" a nabizi kombinaci jemneho citrusu a kvetinovych tonu. Komunita pestitelu kavy v Laosu cita na 20 000 rodin, vcetne nekolika etnickych mensin zijicich v priblizne dvestepadesatich vesnicich. Francouzsti kolonizatori zalozili prvni kavove plantaze v Laosu kolem roku 1915, ale experiment propadl. Dalsi pokus byl uskutocnen v roce 1917, kdy obe hlavni odrudy kavy, Arabica i Robusta, byly privezeny ze saigonskych botanickych zahrad a vysazeny v Thatengu, vesnici na severu plosiny. Experiment opet propadl z nedostatku pece. Francouzi konecne dosahli uspesne sklizne v Laosu v 30. letech 19. stoleti s rocni produkci 5 000 tun. O dvacet let pozdeji v padesati letech vetsina kavovych rostlin zahynula na nakazu "pomerancove rzi" nebo zmrzla. Produkce klesla na 1500 tun a farmari zacali nahrazovat do tehdy predevsim pestovanou Arabicu nakazam vice odolnou Robustou. Produkce se opet vzchopila, ale po te "padla za obet" valce, kdy upadla ze sedmi tisic na tri tisice tun rocne. S koncem valky se kavovy byznys uzdravil definitivne, v soucasnosti se sklizni 20 000 tun rocne. 90 % produkce predstavovala az donedavna Robusta. Poslednim trendem je opetovna kultivace Arabiky, ktera je na trhu oproti Robuste prodavana za temer dvojnasobek.

Druhy pobyt v hlavnim meste prinesl hned z pocatku znacne rozhorceni. Museli jsme se vzdat planovane lodni dopravy do nasi pristi destinace Luang Prabang a to hned ze dvou duvodu. Vyska hladiny reky nedovolovala tezkym nakladnim lodim urazit cely pozadovany kus reky a cenova politika mistnich osobnich dopravcu byla, jemne receno, neuspokojiva. Beze vsech skrupuli je nebohym cizincum zcela oficialne uctovana normalne prijatelna mistni taxa za mnohonasobek, v nasem pripade se jednalo o castku 350 USD mezi tri osoby, jelikoz Lesley nas mezitim opustila s tim, ze se opet sejdeme az ve vyse jmenovane destinaci. Druhy den druheho pobytu jsme tedy uz jen ve trech vyrazili do nedalekeho Budha parku, neboli Xieng Khuan. Tato sbirka mirne bizarnich budhistickych a hinduistickych cementovych socharskych del lezi na louce u brehu reky Mekong 24 km jizne od centra mesta. Odpoledne jsem se spolecne s Marii vydal na masaz, zatim co Juan se venoval "stahovani" slovenskych hitu 80. let pro naseho "znameho" z prvniho pobytu. Ten byl netusenymi moznostmi site tak okouzlen, ze Juana pozadal o obstarani nejvetsich "pecek" skupin Elan, Team a jim podobnym. Ja musim dodat, ze laoske masaze jsou jeste prijemnejsi nez ty thajske. Roztomila a krehce vypadajici divenka mela silu jako or (kun), a kdybych z muzske hrdosti nebyl nucen drzen jazyk za zuby, rval bych jako pavian. Drzel jsem se natolik statecne, ze me ta dabelska bytost pri odchodu s mrknutim oka placla pres pozadi a doprovodila az pred dum. Pristiho rana jsme jiz definitivne opustili Vientianne a linkovym autobusem odjeli do Luang Prabang, mesta zarazeneho roku 1995 do seznamu Svetoveho kulturniho dedictvi UNESCO.

Prvni odpoledne jsme venovali hledani vhodneho ubytovani a aklimatizaci. Luang Prabang lezi na soutoku rek Mekong a Nam Khan a az do roku 1545 bylo hlavnim mestem tehdejsi rise Lan Xang. Markantnimy prvky jsou kopec zvany Phu Si ve stredu mesta a zachovala francouzska architektura. Historicke jadro mesta nabizi radu chramu – watu, na jejichz nezbytnou prohlidku jsme se vydali dalsiho rana (spise poledne). Nejpusobivejsim je bez pochyb wat Xieng Thong s mozajkovym stromem zivota na jeho stenach. Pro zmenu nejstarsim nepretrzite fungujicim chramem je Wat Wisunalat, datovany k roku 1513. Zaverecnou davku kultury jsme dostali na kopci Phu Si v podobe chramu Wat Paa Huak, Wat Pha Phutthabaat a jeskyni svatyne Wat Tham Phu Si. Nejvetsi pozornost ve meste si neochvejne si zaslouzi zdejsi kuchyne. Zdejsi francouzske bagety byly proste "k sezrani" evropske pokrmy chutnaly skutecne evropsky a laoska kuchyne se ukazala jako jedna z nejlepsich v zemi. Vecer jsme si jiz opet ve ctyrech zasli na drink, koralku z nalozenych plazu. Damy nakonec decentne odmitli a zkusili "slabsi" verzi s bylinkami. Uplny zaver dne jsme travili na balkone naseho pokoje ve velice prijemnem pocasi, s vyhledem na osvetlene mesto. V nedeli byla od rana seriozni prutrz mracen, kdy nelilo jen jako z konve, ale jako z nekolika konvi. Prestalo akorat vcas, aby jsme za zbylych par desitek tisic J kipu nakoupili par nezbytnych suveniru a absolvovali posledni spolecnou snidani s devcaty. Louceni bylo srdceryvne, ale ustali jsme ho vsichni dustojne a bez slz. Nutno priznat, ze po ctyrmesicnim cestovani ve dvou, byla devcata vice nez prijemnym zpestrenim. Tak skoncil cesko-slovensko-francouzsko-kanadsky cestovni spolek.

K veceru jsme uz z Juanem uhaneli preplnenym minibusem (ktery vymenili za puvodne pristaveny bus standardni velikosti, protoze se jim zdalo, ze ho nenaplni) na sever, smer Luang Nam Tha. Do mista urceni jsme dorazili v pul ctvrte rano. Na nadrazi ani nohy. Homeless metodou jsme bez vetsich rozpaku prenocovali na lavickach na nadrazi. Kdyz jsme se vzbudili, panoval kolem nas cily ruch a z pochopitelnych duvodu jsme budili nezaslouzenou pozornost. Jeste nez se nase faux pas mohlo rozrust do aspon okresniho formatu, "ulovili" jsme navazujici spoj a prchli do hranicniho mesta Boten, kam jsme se dostali kolem 11. Za uz uplne posledni kipy jsme posnidali Juanovu oblibenou zeleninovo nudlovou polevku v kiosku u cesty tvaricim se jako restaurace, bez problemu prosli odbavovaci procedurou a pesmo prekonali asi kilometrove pasmo nikoho, jelikoz jsme nemeli "ani floka". Diky tibetske anabazi v nas panovalo lehke napeti, jak to s prechodem do Ciny dopadne asi tentokrat :-).

Fotoalbum