Snažili jsme se proniknout do povahy lásky a přišli jsme myslím k bodu, odkud je zapotřebí proniknout ještě hlouběji. Zjistili jsme, že láska pro většinu lidí znamená pohodlí, bezpečnost a zajištěné citové uspokojení pro zbytek života. Pak ale přijde někdo jako já a řekne: Je tohle láska? Přitom začne klást otázky a navrhne vám, abyste se do sebe podívali. Tomu se ovšem pokusíte vyhnout, protože vás to ruší. Mnohem raději byste hovořili o duši anebo o politické či hospodářské situaci. Ale když jste zahnáni do kouta a podívat se musíte, zjišťujete, že jste až dosud pokládali za lásku něco, co láska vůbec není. Je to jen vzájemné uspokojování a vykořisťování.
Když řeknu "láska nemá včerejšek ani zítřek", nebo "kde není střed, je láska", je to pro mne něco skutečného. Ale ne pro vás. Budete to možná citovat nebo si z toho uděláte planou formulku, ale nic vám to nepomůže. Je nutné, abyste to viděli sami za sebe. A musí to být pohled svobodný, zbavený soudů a zatracování, souhlasů i nesouhlasů.

Dívat se je nejtěžší věc v životě - a taky naslouchat. Dívat se a naslouchat představuje totéž. Jakmile jsou vaše oči zamženy starostmi, nevšimnete si ani nádhery zapadajícího slunce. Většina z nás tak ztratila kontakt s přírodou. Civilizace směřuje ke stále větším sídlům. Stávají se z nás převážně městští lidé, přespávající v přeplněných bytech, odkud není možné zahlédnout večerní ani ranní nebe. Vytrácí se tak dotyk s velikou krásou. Povšimli jste si, jak málo stojí lidem za to spatřit východ nebo západ slunce anebo odraz měsíčního světla na vodní hladině? Tím, že jsme ztratili styk s přírodou, usilujeme přirozeně o rozvinutí svých intelektuálních schopností. Čteme spousty knih, navštěvujeme množství koncertů a výstav, díváme se na televizi a dopřáváme si nesčetné zábavy. Donekonečna citujeme myšlenky jiných lidí a debatujeme o umění.

Slyšel jsem historku o náboženském učiteli, který promlouval každé ráno ke svým žákům. Jednou si sedl na své místo a chtěl začít hovořit a tu náhle slétlo na okenní římsu ptáče a začalo zpívat a zpívat zplna svého malého srdce. Když přestalo a odletělo, učitel pouze řekl: Dnešní rozprava je u konce.

Myslím, že jednou z nejtěžších věcí je vidět opravdu jasně. A to nejen vnější svět, nýbrž i vnitřní život.
Když se díváte na květinu nebo osobu, vidíte je opravdu, anebo jen pouhou svoji představu, kterou stvořilo slovo? Když se díváte na strom nebo na podvečerní mračno plné kouzelného světla, opravdu je vidíte? Tedy nejen očima a rozumem, nýbrž celistvě a úplně?
Zkusili jste se někdy podívat na něco vnějšího - například strom - bez svého vědění o něm, jež jste získali kdysi předtím? Prohlédli jste si jej kdy bez úsudku a předsudku, beze slov, která se promítají mezi vás a strom a nedovolují, abyste jej opravdu viděli? Zkuste to a zjistěte, co se stane, když se podíváte celou svou bytostí a vložíte do toho veškerou svou energii. Při takové intenzitě zjistíte, že pozorovatel neexistuje, pouze pozornost. Pozorovatel a pozorované tu jsou jen při nepozornosti. Když se na něco díváte bedlivě, pak při tom není místa pro koncepty, formule a připomínky. To je důležité pochopit, protože se budeme zabývat něčím, co vyžaduje velice pečlivé zkoumání.

Co je krása, ví pouze mysl, která se dovede podívat na stromy, hvězdy nebo třpytící se vodní pláň s úplným zřeknutím sama sebe. Teprve když tímto způsobem opravdu vidíme, existujeme v lásce. Krásu obyčejně shledáváme za pomoci srovnání anebo prostřednictvím věcí, které vytvořil člověk: přičítáme ji tedy něčemu vnějšímu. Vidím například cosi, co považuji za krásnou budovu. Teď se však ptám: Existuje krása, která by se nevztahovala k určitému objektu? V přítomnosti pozorovatele, uvažujícího cenzora, bytosti, která cosi zakouší, - krása prchá. Je čímsi vnějším, co si prohlíží a posuzuje pozorovatel v nás. Když pozorovatel neexistuje - což vyžaduje velkou dávku zkoumání a meditace -, pak je krása, která je bezpředmětná.
Krása spočívá v naprostém odsunutí pozorovatele i pozorovaného. To je možné jen naprostým sebeoproštěním, jež není sebezapřením mnicha s jeho přísností, zákazy, pravidly a poslušností, ani zvláštním způsobem myšlení, chování, oblékání a stravy, nýbrž sebeoproštěním, které je jednoduchostí a pokorou.

Řekněme, že se procházíte s přítelem - a najednou jste přestali mluvit. Jste obklopeni podzimní přírodou. Není tu hluk projíždějících aut ani psí štěkot, ba ani ptačí švitoření. Jste velmi tiší a stejně tak vaše okolí. V tomto stavu není pozorovatel ani pozorované. To, co pozorujete, nepřekládá žádný pozorovatel do myšlenek. V tomto tichu je odlišný druh krásy. Je to stav mysli, která je zcela sama. Ne v izolaci. Sama v tichu, které je krásou. Když milujete, existuje pozorovatel? Jen tehdy, když svou láskou myslíme potěchu a žádost. Jakmile o ně nejde, je intenzivní láska, která je podobně jako krása - pořád něčím novým. Jak už jsme řekli, nemá včerejšek ani dnešek. /pokracovanie uryvok z knizky VOLNOST KTERA NEVI Krishnamurti/