Indie II, Thajsko I CESTA
13.04.2007 – 19.04.2007

Od kakarbhittskych celniku je to k jejich indickym protejskum radne streka. Silnice vede pres velmi dlouhy most, pres jen velmi uzky potucek. Projektant zrejme pocital s brzskym tanim himalajskych ledu :-). Uprostred mostu byla jakasi manifestace, za bedliveho dohledu indicke policie. Potkali jsme tam i sanitku, bylo to poprve, co jsem v zivote videl operovat (v pripade sanitky ne doslova) tyto statni slozky na uzemi "nikoho". Kdyz jsme se v ubijejicim horku preplazili na druhou stranu nikdo se nas jakoby nechtel ujmout. Uniformovani muzi nas stale posilali hloubeji do indickeho vnitrozemi, az jsme nakonec preci jen tu spravnou odbavovaci boudu nasli. V ni sedeli dva zamraceni urednici a jeden vojak venku cistil zbran. Dalsimi pritomnymi – zamerne jmenuji vsechny, proc, vyplyne z dalsiho vypraveni – byli dva indicti floutci a heterosexualni par z Israele mirici jako my do Indie. Zjevne ne dobre vyspany urednik nam vrazil do ruky lejstro a at jsi ho laskave vyplnime venku. Venku je tam k tomuto ucelu zrizeno sezeni, kde jsme formulare vyplnili, nacez se vratili zpet do boudy. V tu chvili jsem si uvedomil, ze na nose nemam svou slunecni optiku, kterou jsem si mohl sundat jen pri prichodu do boudy, nebo venku, pri vyplnovani formulare. Vyhledl jsem ven, tam nebyla a uvnitr bohuzel take ne. Mezitim odbaveni floutci byli pryc. I pomyslel jsem si "prokleta zeme, jsem v ni 5 minut a uz mne zase okradli!" a asi trochu vztekle jsem se zeptal nasupeneho celnika, jestli nahodou nevidel me bryle. Ten to okamzite vztahl na sebe, jako jestli si myslim, ze je vzal on, tak se pletu a ustedril mi desetiminutovou prednasku o ztratach a nalezech. Tou dobou byli pryc i Israelci vcetne vojaka cisticiho zbran. Kvizovou detektivni otazku, kdo byl pachatelem (rozhodne ne zahradnik) a kdo stihl behem meho vyplneni dotazniku, bud pred celniky, nebo vojakem (pokud ne oni samy) ukrast mou zdobnou a slusivou ochranu zraku si pokladam do dnes. I proto, ze v Indii na rozdil od USA, Velke Britanie ci Francie neni zadneho heroidskeho detektiva, rozhodl jsem se z incidentu nedelat mezinarodni skandal a se zatatymi zuby jsem nasledoval Juana na zastavku autobusu, odkud jsme zanedlouho odjeli do Siliguri, pro nas prestupniho mesta na ceste do Darjeelingu.

V Siliguri, meste na samem upati nejvyssich hor sveta, konci v pripade cestovani na sever, autobusova doprava a dale vzhuru operuji jiz jen terenni vozy a jakasi sesternice jindrichohradecke uzkokolejky. Koleje jsou od sebe vzdalene na predlokti 189 cm vysokeho stredoevropana. Na strmych kopcich se prohani vlacky o trech vagonech, nektere dodnes tazeny parnimi lokomotivami. Jizdni rady minivlaku jsou pro turisty jen velice tezko opatritelne, volili jsme tedy jeep. Cesta do 80 km vzdaleneho Darjeelingu trvala s jednou prestavkou tri hodiny. Silnice splha v prudkych serpentinach vzhuru – pro priznivce lyzovani obdoba cesty na Hochkar, je pet krat delsi – okolni svahy jsou "prekvapive" posety cajovymi keriky a obrovskymi starymi listnaci, jejichz lupeny by klidne mohli slouzit jako osuska :-) Do Darjeelingu, jednoho z hlavnich cajovych mest sveta, jsme se dokodrcali – museli jsme menit prasklou pneumatiku sjetou tak, ze by vedle sedm let jetych celorocek meho Trabanta pukly zavisti – kolem ctvrte.

Darjeeling se rozklada na vrcholcich upati Himalaje a se svymi 150 000 obyvateli vytvari atmosferu klidneho charizmatickeho indickeho malomesta :-) Ubytovani jsme zahy nalezli v Budhist Lodge Guest House, ktery byl o poznani chladnejsi nez vsechny ostatni dosavadni indicke nocleharny. (300 IRs. /130 Kc) Rana jsou v Darjeelingu okouzlujici. Sluncem zalite hory porostle cajovymi keriky a na Indii az neuveritelne cisty vzduch. Odpoved na otazku, co asi tak delat v Darjeelingu je jasna jako princezna z pohadky, kterou sledujeme poctive kazdy rok v case vanocnim od dob, co mi pamet slouzi. Cajove plantaze :-) A tak jsme se na jednu z prednich vydali. Happy Valley Tea Estate dodavajici exkluzivne anglickemu Twinnings-u. Fabrika na zpracovani nejoblibenejsiho napoje planety mela zavreno – pravidelna udrzba mimo sezonu. K nasemu stesti vsak byla pritomna jakasi osvetova pracovnice a vystupni kontrolorka kvality v jedne osobe. Korpulentni dama ovladajici par frazi snad ve vsech svetovych jazycich (tedy i cesky) nam po zbeznem vykladu pripravila lahodny salek z vlajkove lodi mistni produkce, z caje s aristokratickym nazvem Super Fine Tippy Golden Flowery Orange Picko 1 :-) Lahodna rostlina se louhovala ve vrouci vode presne dve vteriny, nicmene i za tu kratkou dobu dodala sloucenine vodiku a kysliku plnou a vyvazenou chut a vuni pripominajici pomeranc. Nejmladsi listky mohou jako jedine byt louhovany dvakrat. V nasich domacnostech naprosto bezny system louhovani jednoho pytliku pigi caje postupne v nekolika salcich, ci dokonce konvicich je v techto zemepisnych sirkach naprosto nemyslitelny.

Osveta: http://www.darjeelingtea.com/ :-)

Cajove dopoledne jsme zavrsili prochazkou po plantazi a okukovani sberacek, pracujicich tempem vystreleneho torpeda. Z dalky vypadaji jako kdyz keriky nemilostrdne cupuji, z blizka je vsak v kmitajicich hornich koncetinach pozorovatelny um a cit. Odpoledne jsme chvilku obdivovali reznictvi situovane hned vedle staveniste a cily ruch na stanovisti jeepu. Jedno z terennich vozidel jsme vyuzili k navratu z hor. Ridic tentokrate zvolil jinou cestu, o neco malo kratsi, o to vsak strmejsi a klikatejsi.

Do mesta New Jaipalguri jsme prijeli po 3 hodinach, priblizne 1.5 hod. pred odjezdem naseho vlaku. Opet nas cekal velice krkolomny nakup listku, kdy jsme postupne vystridali tri prepazky nacez byli odkazani na office na nastupisti 1. Na prvni nastupiste jsem se odebral sam (Juan stal mezitim frontu u dalsiho okenka) plne si vedom, ze do odjezdu vlaku zbyva jedna hodina a na "koketovani" s indickou zeleznicni byrokracii neni cas. Zamiril jsem rovnou do kancelare zastupce prednosty, kde jsem mu strucne rychle a vystizne vysvetlil situaci, (lhal jsem ve faktu, ze let z Kalkaty je nasledujici den – byl pozitri) pricemz na mne urednik nevericne ziral. Nakonec poradil – vlak byl plne rezervovan – zakoupit jizdenky "indickou" tridou, turistum normalne neprodavanou a "na tvrdo" jit do luzkoveho vagonu, kdyz budeme mit stesti pruvodci nam proda nejake "no show" luzko. Za "par susnu" jsme koupili jizdenku na rozdil od standardnich vytlacenou na kartonovem listku, ktery zname z dob davno minulych. Plan se daril do chvile, nez jsme v luzkove sekci vlaku sehnali pruvodciho. Ten nam sdelil, (silne ovlivnen) ze mista nejsou, at si lehnem na zem. Po osobnim presvedceni se, ze nekeca, jsme museli vzit za vdek touto alternativou. A byl to "humac". Na spinave zemi pred toaletami, vyluzujicimi oder z vysledku prace zazivacich traktu celeho vagonu, uprostred zastupu svabu pochodujicich mezi vagony a jeste se o ten bidny kousek podlahy delit s indem, ktery podobne jako my vsadil na spatnou kartu. Juan se naprosto bez zajmu stocil do klubicka a usnul ponechajice mne svemu osudu. Diky prostredi v nemz jsme se ulozili jsem nemohl zamhourit oka do casneho rana. Kdyz se tak konecne stalo, prijizdeli jsme do Kalkaty.

Vice nez desetimilionovou Kalkatu jsme zastihli v nedelnim neuspechanem a uvolnenem rozpolozeni. Po vcelku rychlem ubytovani se na Saddar Road jsme si 2 hodiny pockali na uklid noveho pokoje, protoze v nasi koupelne, resp. toalete plavalo **V**, ktere po splachnuti ucpalo odtok a cely "trun" se tak naplnil smesici vody a toho druheho. Odmenou nam byl novy pokoj s koupelnou vetsi nez pokoj samotny. Poznavaci prochazku Kalkatou jsme podnikli i pres nelidske horko, ktere venku panovalo. Postupne jsme vyuzili vlastni pesi pohon, metra, taxiku a autobusu MHD. Zejmena u metra je treba se pozastavit. Je rychle, ciste, preplnene a ne moc prehledne. Mimo to, je v nem temer vse zakazano. Zacali jsme vystupem s jednim az nemistne aktivnim obcanem, ktery nas napadl, ze v metru fotime. Nenechal si vysvetlil, ze pouze srovnavame mapu metra na snimku digitalniho fotoaparatu s mapou nastennou a rozesli jsme se tak v neshode. Usmevnou byla naopak pritomnost vahovych automatu, ktere po vhozeni mince cloveku sdeli presnou vahu, horoskop a snad i cisla do Matesa :-) Ocekavany ubytek vahy byl markantnejsi, nez jsme cekali. Cestovani je holt cinnost velice namahava :-) Za cely bozi den jsme zvladli navstivit Victoria Memorial, stavbu vystizne popsanou jako krizence Taj Mahalu s St. Pauls Cathedral v Londyne, St. Johns Church, Chram Swetambar Jain, Chram Dakshineswar a nekolik kavaren s rozlicne kvalitni kavou. 16. rano jsme tentokrate nacas vstali, doprali si taxika na letiste a rovnez tak i snidani v letistni restauraci (jako jedini hoste). Letiste mensi nez nase Ruzyne, neni zdaleka tak ciste a udrzovane, ale svuj ucel splnilo. Let cislo 9W 066 spolecnosti Jet Airways byl klidny a rychly. Zpestrenim byla mimo posledni "bondovky" (z nadstandardni nabidky zabavy i na pomery "renomovanych" aerolinek) neobvykle bohata a chutna krme. Pristali jsme hladce o pul hodiny drive.

Bangkokske letiste lezi 25 km severne od centra a je to supermoderni stavba ze skla a oceli. Prvni zadrhel nastal ihned po pristani, kdyz jsme zadali o vizum. Z ocekavaneho uredniho rutinniho vykonu se vyklubala (aspon na pocatku tak vypadajice) velka komplikace. K vystaveni bezneho 15 denniho tranzitniho viza (1000 Batu) nam chybela malickost jmenem zpatecni letenka. Damy v uniformach si ne a ne nechat vysvetlit, ze zemi nehodlame opustit letadlem, nybrz vlakem, ktery online rezervovat nelze. A tak se volalo vyzsim urednikum, kteri nam poradili, at si na letisti zakoupime letenku do dalsi destinace (prepazky aerolinek se nachazeji az za imigracni kontrolou, ktera by nas bez viza nepustila) nebo pres internet (rovnez za celniky) rezervujem vlak, coz v Thajsku stejne nelze. Zadostiucineni byrokracii bylo opet silnejsi nez zdravy rozum. Po dvou hodinach dohadovani se s devcaty ve sluzbe – mezitim jsme kontaktovali "nase aerolinky" aby ztahly z rotujiciho karuselu nase obihajici batohy – se konecne jedna odhodlala a nechala nas napsat cestne prohlaseni, ze zemi opustime vlakem a vizum nam udelila. Predtim jeste probehla neslychana a potupna kontrola solventnosti, kdy nas slecna nechala pres nase karty vybrat velke mnozstvi hotovosti (600 USD) na dukaz, ze skutecne budeme mit v Thajsku ty dva dny za co zit. Odbaveni bez problemu, povestna thajska protidrogova kontrola se nekonala. Nikdo si nas ani nevsimnul. Se smisenymi pocity jsme resili otazku, jak tech 25 km do mesta prekonat. Kdyz jsme se uz rozhodli pro drahy turisticky autobus primo z letiste omylem jsme nastoupili do jineho, ovsem zadarmo, svazejiciho cestujici z MHD spoju. Nalada se zlepsila a jeste vice pokutne nudlove polevce u pamatniku vitezstvi, kde jsme zamysleli presednout na bus do oblasti nami vybrane k ubytovani. Ten skutecne po pul hodine cekani prijel. Naskocili jsme a u spolucestujicich jsme zacali zjistovat, kolikatou ze to zastavku mame vystoupit. Trem dorostenkam trvalo priblizne 5 zastavek, nez z mapy vycetli, ze jedem na druhou stranu, ach to mladi :-) Jinym busem jsme absolvovali 5 zastavek spet a diky velmi pokrocile hodine (pristani 14.30 nyni 22.00) a rychle ridnoucim spojum zvolili tuk-tuk komfortnejsi verzi riksi. Ten nas vysadil kousek vedle planovane nocleharny, ale i tam jsme si domluvili pokojik (jedno luzko) za rozumnou cenu 200 Bathu/ 130 Kc a padli za vlast.

Den 17. 04. 2007 byl v nasem itinerari pomyslne cervene zakrouzkovan, Juan slavil narozeniny. Kolem poledniho jsme si jen obstarali listky na presun k hranicim druhy den vecer a zbytek dne travili relaxem a masazemi (bez happy endu). Behem celeho dne jsme pozorovali nekolik neprehlednutelnych jevu. Bankac je super cisty, moderni, upraveny a klimatizovany. Masaze pak velmi prijemne a profesionalni. S prichodem tmy jsme vyrazili radne oslavit vyznamny den. Na Juanovo prani jsme zacali v trochu snobskem Saxophone baru s zivou hudbou. Kdyz se oslavenec nabazil, premistili jsme se o kousek vedle do neosobni kulecnikove herny. Po nekolika partiich probehla pulnocni nudlova vecere, cely vecer jsme pak ukoncili v nechvalne zname ctvrti Patpong :-) resp. :-( Je treba poznamenat, ze na rozdil od Prahy se presne ve dve temer vsude zavira. Nocni taxikar nas jeste premluvil k navsteve velice popularni diskoteky Spice. Popularni, plne a nehorazne drahe. Vstupne 300 Bathu, vodka 200 Bathu... Nad ranem jsme zamirili k domovu, coz se diky "neznalosti" terenu neobeslo uplne bez komplikaci.

Druhy den jsme vesmes lecili rany z predchazejiciho vecera a zabyvali se stale aktualni servisni cinnosti. Prohlidku mesta za bileho dne jsme si pro jistotu nechali na planovanou pristi navstevu po navratu z Ciny. Vecer po marnem boji s klanem Tuk-tuk-aru o cenu dopravy na nadrazi – nakonec jsme predrazene jizdne zaplatili, aby jsme to vubec stihli – jsme jako jedini belosi odjeli Nong Khai vagonem treti tridy. Sedeli jsme v oddeleni pro mnichy a nemocne, jelikoz tam bylo nejvice mista. Spolucestujici mnisi po nas chvili pokukovali ale neodvazili se ani navazat rozhovor (mozna jsme po predesle noci vypadali prilis nemocne). Treti trida v Thajsku neni zla a v klidku jsme nasledujiciho rana pristali v Nong Khai, hranicnim meste s Laosem. Po snidani a doslova na koleni porizene Juanove fotografii na vizovy formular jsme busem odjeli pres reku Mekong po moste thajsko-laoskeho pratelstvi do nasi dalsi destinace – Laosu.



Foto album