… A tak (Buddha) se vydal hledat své společníky. Po nějakém čase je v lesích našel. Když asketové viděli přicházet svého starého známého, necítili se dobře. Mysleli si, že se jich princ zřekl a divili se, co by po nich mohl ještě chtít. Pak si ale všimli, jak dobře vypadá. Vypadal opravdu šťastně! Uvítali ho a princ se k nim posadil.

„Od té doby, co jsem vás opustil, jsem dosáhl hlubokého porozumění sebe sama a světa a probudil jsem se,“ řekl. Asketové se pochybovačně zeptali: „Jakého porozumění, jakého probuzení jsi dosáhl?“ „Nevím, jestli budu schopen vám to vysvětlit, ale pokusím se. Ze svého vlastního života jsem si uvědomil, že existuje několik základních životních pravd. Hned vám je vysvětlím. Velmi často se například cítíme nespokojeni. Cítíme se nespokojeni v případě, že náš život je založen pouze na snaze o dosažení materiálního komfortu, fyzického požitku. Cítíme se ale také nespokojeni, když je náš život založen na snaze po dosažení duchovní dokonalosti. Zdá se, že lidské bytosti se potácejí mezi těmito dvěma stavy, ale necítí se spokojeni ani v jednom z nich. Chceme stále něco dostat. Chceme stále od něčeho utíkat. Chceme být lepší než jsme. Je to právě toto chtění, které vytváří naši nespokojenost. A čím více chceme něco jiného, jiný stav, jiný život, jiný svět, tím více jsme nespokojeni. Já jsem ale objevil jinou cestu. Objevil jsem cestu, která je mezi těmito dvěma stavy, které vytváří nespokojenost. Objevil jsem střední cestu. Když jsem seděl ve vyrovnané pozici dhjány pod mým stromem, zjistil jsem, že žiju pouze tady v tomto okamžiku. Ačkoliv často vzpomínám na minulost nebo sním o budoucnosti, ani minulost ani budoucnost nejsou skutečné. Ale když sedím v dhjáně, obě tyto nespokojenosti zmizí a já jsem v klidu a harmonii tohoto přítomného okamžiku.“