Všechny projevy jsou vlnkami jedné jediné podstaty.... tedy snažit se je uchopit (ty projevy), nedej bože z nich chtít něco vyvozovat, nebo s nimi bojovat - je nesmysl. Projev je vlnka na povrchu oceánu. Jedno viditelné, uchopitelné cosi, které lze z břehu takto uchopit - než se rozbije o břeh. Nese svou určitou informaci pro toho, kdož ji vidí, člověče, koukej, jsem tady pro tebe, šplouch, šplouch a člověk, který ji uvidí, uchopí - s ní může (a nemusí) něco "udělat".
Pochopí?
A další vlnka a další...
Jedna za druhou se valí ke břehu, některá ho i ocáká, některá jen došáhne po špičky jeho bot, některá ho i celého zmáčí. Tak co člověče, co se mnou uděláš?
A náš človíček stojí nepohnutě a dívá se.... nebo udělá krok stranou, nebo se otočí a popojde dál do vnitrozemí.... ale ten oceán ho stále přitahuje... je to neskutečné, ale je to tak. Jako by ho volal neviditelný hlas, halóó, tady, tady, pojď blíž, pojď, neboj se, popojdi blíž, ještě krok,ještě krůček a človíček jde blíž a hra se opakuje, ale je smělejší a smělejší. Ve hře vlnek začíná nalézat zalíbení, dokonce si s nimi i začne hrát, šibalsky popojde o pár kroků blíž a s úsměvem pozoruje, kterak si ty vlnky nezbedy rozbíjejí své hrany o jeho nohy. Popojde ještě blíž, ještě dál a ani si neuvědomí, že mu voda sahá pod kolena. Je zcela uchvácen samotnou hrou vlnek. Voda šplouchá, studí, třpytí se. Laškovně naráží do jeho těla. Dál, ještě dál vstupuje člověk do oceánu, necítí již žádný rozdíl mezi sebou (tělem) a vodou, není zde žádného rozdílu mezi jím a tím okolo. S hlavou trošku zvráceno ke slunci, s úsměvem nepohnutě stojí v oceánu člověk... voda....jen na břehu stojící poutník vidí něco jiného... vlny a nějakého blázna, který se máchá ve vodě...
/vdaka..Nada/