„Tohle všechno vysvětlit zas není tak jednoduché. I když jsou kontrolní stanice tonalu sebechytřejší, faktem zůstává, že se nagual vynořuje napovrch. Ale vynořuje se napovrch bezděčně, nepozorován. Tonal je mistr v umění potlačovat každý projev nagualu takovým způsobem, že jeho přítomnost zůstává nepovšimnuta, i když by měla být tou nejsamozřejmější věcí na světě.“

„A kým zůstává nepovšimnuta?“

Zasmál se, potřásaje hlavou nahoru a dolů. Naléhal jsem, aby mi odpověděl.

„Tonalem. Mluvím výlučně o tonalu. Chodím možná v kruzích, ale to by tě nemělo překvapovat ani mrzet. Upozornil jsem tě, že je obtížné porozumět tomu, co ti chci říct. Všechno to žvanění jsem dělal jen proto, že můj tonal si uvědomuje, že mluví sám o sobě. Jinými slovy, můj tonal sám sebe používá k tomu, aby pochopil informaci, kterou chci objasnit tvému tonalu. Řekněme, že tonal si velmi dobře uvědomuje, jak obtížné je mluvit sám o sobě, a proto vytvořil podobné výrazy jako ‚já‘, ‚mně‘ a tak dále co by svůj protějšek a díky nim může mluvit s jinými tonaly, tedy se sebou o sobě.

Když tedy řeknu, že nás tonal nutí něco dělat, nemám na mysli, že by tu byla ještě třetí strana. Je zřejmé, že nutí sám sebe sledovat svoje vlastní úsudky.

Ale při určité příležitosti a za určitých okolností si něco v samotném tonalu uvědomí, že jsme víc než pouze tonal. Je to jako hlas, který vychází z hlubin, hlas nagualu. Víš, naše celistvost je přirozený stav, který tonal nemůže úplně vymazat. V životě nastávají okamžiky, kdy se naše celistvost ukazuje. Takové okamžiky se zejména objevují v životě bojovníka. V tu chvíli můžeme tušit a odhadovat, co skutečně jsme.

Zajímal jsem se o všechna ta škubnutí, která jsi měl, protože tímto způsobem se vynořuje na povrch nagual. V takových okamžicích si tonal uvědomuje svou celistvost. Je to vždycky náraz, protože tohle vědomí rozbíjí klidné zkonejšení. Toto uvědomění nazývám celistvost bytosti, která má umřít. Tím chci připomenout, že ve chvíli smrti začíná plně působit i ten druhý člen skutečné dvojice, tedy nagual, a vědomí, vzpomínky, paměť, vjemy, všechno, co jsme si uložili v lýtkách, stehnech, v zádech a ramenou i v krku,

se začíná rozšiřovat a rozpadat. Bez životní síly, která by to všechno držela pohromadě, to odpadává jako korálky nekonečného přetrženého náhrdelníku.“

Podíval se na mě. Oči měl mírné. Cítil jsem se nesvůj. Připadal jsem si jako hlupák.

„Naše celistvost je věc velmi chytlavá. Stačí nám jí jen trošičku a dokážeme splnit i ty nejsložitější úkoly života. A přece, když umřeme, umíráme ve své celistvosti. A proto se čaroděj ptá: Když musíme umřít jako celiství, proč bychom nemohli jako celiství také žít?“