Jen tezko by jsem hledal lepsi parafrazi k Indi, nez pouzil nas pruvodce:"Ocekavej neocekavane"! Uz prvnich par minut pobytu v zemi to potvrzovalo. Po absolvovani 100 m "zemi nikoho" zastavenych tou dobouopustenymi amfiteatry nas oslovil muz v prosklene kukani. Na misto obligatniho pasy prosim nas v Indii privital slovy: Vite kolik je hodin? Jestli nez jsme mu stihli tuto informaci podat (v dobre vire, ze prosty indicky urednik nema hodinky)jsme dostali prednasku ve smyslu, ze za 10 minut se prechod zavira a on ma na konci dne nejvic prace a ze tahle byto teda neslo. Nasi argumentaci, ze jsme na liduprazdne pakistanske strane stravili 45 minut, odmenil jenzavrtenim hlavy. Pro jistotu nas nechal 15 minut vykysat pred kukani (asi nahanel prescasy), nez nam vstupni razitko udelil. Dobu kysani jsme si kratili pozorovanim davu ktery se zacal srocovat u vrat oznacujicich konec celniho prostoru. Dav rostl geometrickou radou... Presne v 16.30 IST (Indian Standard Time) se brany otevrely a nasledovala neco jako indicka verze behu Terryho Foxe. Dav, citajici domaci, turisty, zdrave, jednonohe, jednooke a jedno jake vyrazil sprintem k opustenym amfiteatrum, zaujmout co nejlepsi pozici na ceremonii stahovani vlajek. V dobe obdrzeni razitka kolem nas probehlo na stovky lidi. My zamirili opacnym smerem vstric Indii a po iransko pakistanske prohibici hlavne pivu! Jak jsme si uz temer zvykli, prijezd do nove destinace vzdy provazi nejaky (lidove receno) vojeb, aneb dan z neznalosti prostredi! A tak nase 1. indicke piva znacky Kingsfisher staly Rs.200/100 Kc za 2 x 650 ml, ale cert to vzal. Po vyrizeni "priorit" jsme se kolebavym krokem vydali zpet do "pasma nikoho" shlednout "predstaveni.

Osveta:

Ceremonie stahovani statnich zastav je, kazdodennim ukazem, tesicim se znacne pozornosti divaku. Vystoupeni probiha soucasne na obou stranach "cary". Oddil prislusniku hranicni straze nastoupi na rozkaz a po udeleni nekolika povelu (hrdelnich vykriku) se neuveritelne komicky zacne presouvat ke stozarum. Vojaci pochoduji velmi rychle, pricemz nakracujici koncetinu vykopavaji vysoko k nebesum, az se civilista boji aby se vlastni "kanadou" nekopli do ramene. . Frekvenci dolnich koncetin doprovazi kmitani hornich, opet na hranici fyzickych moznosti. Kdyz se cely oddil presune vo dvojicich v misto urceni, stoji vojaci s vypnutou hrudi a zatatymi pestmi tvari v tvar "obrancum" ze sousedstvi. Velitele si velmi rychle zasalutuji, nacez nasleduje vlastni stahnuti vlajek, obe soucasne a velmi pomalu.Po poskladani zastav oddil opet odpochoduje zpet a hranice zustane do dalsiho dne oficialne zavrena. To vse za mohutnych ovaci prihlizejicich, burcovanych na kazde "strane" jakymsi moderatorem!

Jako uz nekolikrate, jsme se opet ocitli bez penez a do vetsiho mesta s bankomatem jsme jeli na dobre slovo. Milionovou osadu Amristsar jsme dosahli za tmy. Teprve na miste vyslo najevo, ze riksista nema tuseni, kde se naleza hotel, ci aspon bankomat akceptujici Visu. Kdyz ani 3 bankomat neprijimal renomovanou platebni kartu, lehce znervoznel, ale nakonec se odradit nedal. Vysadil nas uplne v jine "nocleharne" nez jsme byli domluveni, jiz standardne zadajice vice nez znela puvodni domluva :-) K opet jasnym argumentum o domluvenem byznysu predem se stavel nechapave, ze pry najit bankomat bylo obtiznejsi nez myslel. Opet jsme tedy oproti puvodni domluve zaplatili o nejakou tu rupii navic, coz sice nebolelo, ale uz z principu jsme pocitili znechuceni. Guest house se nakonec ukazal jako dobra volba. Cisty pokojik za Rs. 250 s toaletou – Juan opet zacal "serfovat" nekolikrat za hodinu (coz s vykyvy vydrzelo celou Indii) – a prvni krajane. Resp. krajanky, Tana letuska z Prahy a Lucka, kosmeticka z Brna. Slyset cestinu – i kdyz Juan casu stravenym se mnou a v Cechach na VS obecne, jazyk "osefoval" vcetne r (r jako reditel), ktere cpe s radosti i do slov kam nepatri (napriklad prosakuje – presakuje) – bylo balzamem pro usi. Jelikoz damy travici v Indii pouze kratkou dovolenou, vyrazily fotit nocni obec, vice slov se nam podarilo prohodit az na druhy den, pri navsteve zlateho chramu (Golden temple). Ten poutnikum nabizi i zdarma nocleh a stravu, ani jednoho jsme ale nevyuzili. Nocleh jiz nebyl aktualni a do kase servirovane kucharem dlani coby naberackou jsme se neodvazili pustit :-) V kazdem pripade, chram je okouzlujici. Louceni a odjezd do Delhi probehl velmi rychle.



Rychlik Amritsar – Delhi pusobil po pakistanske zkusenosti podobne jako presednuti z bakelitoveho vozu vychodonemecke vyroby do hlinikove karoserie z Ingolstadtu. Jeli jsme klimatizovanou tridou, sedadla pripominala byznys tridu v letadle. Mega prostor a usluzna obsluha. Usmevny moment nastal ve chvili, kdy nam stevard nabidl pivko. Bylo pul treti... Souhlasili jsme, z ceho mel ocividne radost, nacez nas upozornil, ze v Indii se smi pit az od ctyr, jestli nam to nevadi. Utratu ovsem zkasiroval predem. Nevadilo a cekali jsme do 4. Nutno poznamenat, ze zhruba ve 3/4 na 4 vlak zastavil v jedne z necetnych zastavek. Ve ctyri jsme dostali 2 plechovky zn. Kingsfisher, peclive zabalene do novin a predavajici se tvaril znacne tajemne, ale chlazene pivko chutnalo znamenite. Po chvili jsme se odebrali ke dverim vagonu a na schudkach vychutnavali krasny podvecer. Teprve za par dni nam dosla ta nehorazna habadura, kterou na nas stevard sehral. V Indii se samozrejme muze pit jiz od casneho rana, ale vychytraly stevard vedel, ze vlak pred ctvrtou stavi ve stanici a pro pivo nam jednoduse dobehl. Jelikoz Indian Railways na palubach svych vlaku alkoholicke napoje nepodavaji, nezdrahal se udelat si takovy maly podnik v podniku a nevedomym turistum naserviroval nestoudnou lez i s pivem se znacnou osobni marzi... Podobnych lekci nas ovsem v Indii cekalo vice :-)

Nocni prijezd do 15 milionoveho Delhi provazel okamzity utok hotelovych nahanecu, riksistu, taxikaru a prodavacu nejrozmanitejsich nepraktickych veci. I jako otrli cestaci jsme se nejdrive nechali vodit jednim nasim spolucestujicim z vlaku po zarucene overenych hotelech – bud plnych nebo drahych, nez jsme se odhodlali a vyrazili na jistotu do ulice Main Bazar, kde jsme nasli rozumne ubytovani (bez oken) temer okamzite.



Rano jsme nateseni vyrazili na cinskou ambasadu zazadat o viza do dalsiho statu s vizovou povinnosti. Riksista nas tam bez mrknuti oka za nestoudnych IRs. 100 dovezl, aniz by se namahal nam sdelit, ze je sobota a tudiz maji zavreno. (Pri dlouhodobem vandrovani totiz clovek naprosto ztrati pojem o case) Mirne rozlazeni – s takovou variantou jsme vubec nepocitali – jsme se vydali na pruzkum Delhi. Postupne jsme navstivili Red Fort z roku 1638 – kde nam doslo, ze na vsech Indickych pamatkach se uziva dvoji metr (zcela oficialne) a turisti plati 15ti nasobek toho co mistni. Pevnost dobra, ale za 150 Kc? Odtud jsme se mezi lidmi povetsinou spicimi na chodnicich propletli k nejvetsi Indicke mesite Jama Masjid dominujici nadvorim pro 25 000 lidi staremu Delhi. Tam je pro zmenu vstup zdarma, pokud u vas nenajdou fotak. U nas ho nasli a ihned chteli nejaky nehorazny foto poplatek. S pohrdavym gestem jsme odesli a s lepe schovanym fotakem vstoupili druhou mene strezenou branou (brany celkem 3). Poslednim monumentem, ktery jsme chteli ten den navstivit byl Bahai Temple, neboli Lotosovy chram. Cesta na druhy konec velkomesta se ale uz tradicne zmenila v nocni muru, nejdrive diky cykloriksistovi, ktery nam to odkyval, ale po zhruba 15 minutach jizdy to byl nucen vzdat, jelikoz neznal cestu, dale pak diky hanebnemu pocinani motoriksistu, kteri chteli premrstene prepravne. Fakt, ze indicke riksi maji na rozdil od svych pakistanskych sester namontovane taxametry turisty jen rozcili, jelikoz domluvit jezdci, aby ho zapnul se nam ani na asi 17 pokusu nepodarilo. Jeste se vratim k cyklorikse, kdy jsem byl behem jizdy zasazen balonkem s vodou, predzvesti nedelniho svatku o kterem jsme tou dobou jeste nemeli tuseni. Asi posledni pamatka, kterou jsme nakonec po premrstene doprave navstivili nam na nalade nepridala. Lotosovy chram otevreny vsem svetovym nabozenstvim je i s prihlehlymi zahradami tichym rajem v jinak velmi rusnem meste. Ovsem!!! Z celeho upraveneho parku je pristupny jen chodnicek, na travu se clovek muze jen divat. Vyfotit chram z jineho uhlu nam straze nedovolily, ac kolem cele stavby vedla cesta, a to i pres to, ze chram je situovany na zapad, cili v dobe foceni svitilo slunce primo do objektivu :-( V chramu pro vsechny lidi sveta tak panuje prisnejsi disciplina nez v nasich napravnych zarizenich (nepodlozena informace). Vrchol v spatnem slova smyslu prisel v podobe riksisty, ktery nam za prijatelnou sumu nabidl odvoz k hotelu s tim, ze se cestou zastavime v jednom ci dvou obchodech se suvenyry. Obchody vybral zrejme nejdrazsi v cele Indii, ba co hure s nejneodbytnejsim personalem ktery jsme tam potkali.Ja vydrzel pouze navstevu 1., pak jsem ostre nasemu prepravci vysvetlil, ze takhle by to neslo, Juan statecne vydrzel vse – nakonec 3 obchody. Na hotel jsme se vratili fyzicky i dusevne naprosto ochromeni.


V nedelni rano jsme cestou na snidani pochopili, jaky ze to vlastne je svatek. "Holi" festival je svatek barev vyznacujici se predevsim tim, ze vsichni a vsechno (i ta svata krava) je zmalovano pestrymi barvami. My vydrzeli cisti asi 10 min, nez k nam ze zadu zakerne priskocil jakysi mladik a se slovy "Happy Holi" nas posypal barvou v prasku od hlavy k pate. V podobnem duchu se nesl cely den (Indove se posiluji pivem a plackami z konopi) My jsme odpoledne stravili opet s damami z rodne zeme, ktere po navsete Dharamsaly (sidlo Dalai Lamy) dorazily do Delhi take. Nejdriv na Connaught place, jakemsi pupku Delhi (obri zastaveny kruhovy objezd – kde polehava omladina). Potom na terase jejich hotelu, kde jsme jim znacne pomohli s jejich zasobou domaciho alkoholu. V pondeli rano, jsme se jiz na cinsky konzulat dostali a po az neuveritelne malych formalitach odevzdali zadosti o viza. Po poledni jsme uz sedeli ve vlaku smer Agra, potazmo Taj Mahal.

Cesta na jihozapad provincie Uttar Pradesh trva z hlavniho mesta vlakem jen 2 hodiny. Po "nepratelskem" Delhi jsme se setkali se solidnim pristupem v podobe fixnich (rozumnych) cen. Velkoriksista (mimo riksi kterou osobne ridil, vlastnil jeste druhou a mel tak i zamestnance) byl sympatak a nalozil pospolu s japonskym mladikem. Uz to bylo samo o sobe nestandardni, jelikoz preprava typu riksa se obvykla odehrava zasadne na vlastni tricko. Mladik, puvodne rozhodnuty bydlet v nejdrazsim hotelu ve meste prokazal dobrodruzneho ducha a behem 10 minut si nechal velkorisistou vysvetlit (po neuspechu v 1. nami vyhlednutem hotelu – plno), ze daleko lepsi bude, kdyz bude bydlet s nami v gigantickem 4-luzkovem pokoji doporucenem prevoznikem jako nahradni varianta. A tak jsme se o pokoj velikosti 2 garsonek v hotelu Sai Palace podelili ve trech. Japonsky studentik byl tichy sympatak. Prvni vecer si s nami dal dokonce pivo na stresni terase s vyhledem na Taj. Jeste cestou jsme se s upovidanym velkoriksistou domluvili, ze nasledujici den stravime s nim – stalo to za to :-) Prekvapive se nam na domluvenou 6 ranni podarilo vstat. Zacali jsme vychodem slunce z malo navstevovane severni strany nejznamejsi stavby Indie (mimo ciske zdi mozna cele asie). Pri vychodu slunce je cibulovy chram obzvlaste charismaticky. Kdyz se ohnivy kotouc vyhoupl na oblohu zahajili jsme presun ke stavbe, stredoevropanum temer nezname!



Tzv. Baby Taj se naleza nedaleko sveho "velkeho bratra". Mensi stavba pouze se dvema minarety se zahradou plnou opic je temer nenavstevovana, ale rozhodne ma svuj puvab. Po snidani v zahradni restauraci, ktere dominoval predevsim Tiger – pes velikosti male ovce, neurcite rasy s vlastnosti okamzite na sebe poutat pozornost (nas ziskal behem 1 minuty) jsme zamirili k Agra Fort. Giganticka pevnost z cerneho piskovce z poloviny 16. stoleti nabizi o mnoho vice nez Pevnost v Delhi.



Po obhlidce a nakupu nekolika "nezbytnych" daru, jsme se konecne dostali k perle Indie – Taj Mahalu.

Osveta:

Taj Mahal – nejextravagantnejsi monument postaveny z lasky vsech dob je chram je de-facto emblemem indicke turistiky. Od roku 1631 do roku 1653 pracovalo na teto stavbe na 20 000 lidi. (Nekterym byly po dokonceni amputovany ruce, aby dokonalost stavby nemohla byt opakovana). Toto mauzoleum z bileho mramoru postavene Shah Jahamem pro jeho druhou zenu, zemrivsi pri porodu 14 potomka, stalo na dnesni pomery uctyhodnych 60 milionu USD. Cely komplex zahrnuje Taj Mahal, postovni urad :-) vlastni mauzoleum se 4 minarety, rozsahle zahrady a dve dalsi postranni rozsahle hrobky. Vlastni Taj Mahal je nejromantictejsi stavbou, kterou jsme kdy videli..



Nutno dodat, ze vstupne cizincu cini IRs. 750/Cca. 350Kc oproti IRs. 20 uctovanym mistnim. Vcelku jsme se schodli na fakt, ze kdyby v Indii nebylo nic nez Taj Mahal rozhodne by stala za navstevu... Po carovnem "ostrovku" v srdci Indie nasledovala 224 km cesta do byznys centra subkontinentu Bombaye/Mumbaie. To uz jsme ale jeli nejlevnejsi tridou, kterou lze jako "neind" zakoupit. Pro mistni jeste sice existuje special hardcore trida, jejiz vagony nejsou kvuli bezpecnosti pruchozi navzajem.

Osveta:

Indicke drahy spravuji nejvetsi sit koleji na svete, temer 63 000 km trati, spojujicich temer 6 900 stanic, k tomu zamestnavaji Indian Railways na 1.6 milionu lidi coz z nich cinni nejvetsiho zamestnavatele na svete. Drahy maji v Indii i vlastni ministerstvo. Indicke vlaky nabizeji celkem 6 trid, turiste mohou zakoupit "lepsich" 5. Vlakove soupravy maji bezne mezi 15 az 20 vagony, takze prochazka vlakem vyjde na temer pul hodinu pochodu. Kazdy vagon v hornich 5 tridach nabizi jak "asijskou" tak "evropskou" toaletu a stale tekouci vodu. Gastronomicky servis je na vysi, jak primo ve vlacich, tak na km dlouhych nastupistich. Vlastni koupe jizdenky je procedurou svou komplikovanosti podobnou zadosti o socialni prispevky u nas doma. Turista je odkazan na kancelar zvlastne zrizenou prave pro nej. Ta ovsem neni vzdy lehce k nalezeni :-) kdyz ji najde, je nucen vyplnit obsahly dotaznik (zadost o jizdenku) na ktere je mimo jine treba vyplnit cislo a nazev pozadovaneho vlaku, tedy udaje, ktere turista pri neznalosti jazyka shani velice obtizne. Po vystani fronty vetsinou nasleduje informace, ze pozadovany vlak je plne obsazen a cela procedura se opakuje.

Tentokrate nas vagon tedy klimatizovan nebyl a 3 vetraky nad nami s naporem horkeho vzduchu bojovaly jen velmi sporadicky. Bombay jsme vitali s ulevou pdobnou opusteni prostor sauny :-)

16.5 milionova Bombay je nejcharismatictejsi indicka metropole (z toho, co jsme videli) s nejdrazsim ubytovanim, jake lze na subkontinentu nalezt. Ubytovacim zarizenim dominuje hotel Taj Mahal situovany na brehu bombayskeho zalivu. Majestatni budova z roku 1903 lezi asi 50 kroku od indicke brany pripominajici Vitezny oblouk, kterou do Indie vpochodovaly anglicka kolonizacni vojska.


My jsme se po opusteni nemene majestatni budovy nadrazi ubytovali ve vyrazne skromnejsim hotylku. Pri prochazce ctvrti kolaba prave k zminenemu hotelu a brane jsme podnikli spolu se skupinou transvestitu plavbu okolo pristavu a po setkani se svatym muzem, jenz nas obdaril teckou (tecka ne= rana) na celo a cervenym provazkem kolem praveho zapesti za IRs. 20 (bozstvo je treba mit nakloneno) jsme radsi zasli do rybarskeho pristavu. Po shlednuti skladovani krevet nas sice na chvili presla po plodech more chut, ale pristav ma sveho ducha... a svuj smrad:-)



Ucinili jsme tez zcela zasadni rozhodnuti, ze nasledujici den pojedem na "zajezd" okruh Bombayi. Sice to odporuje veskeremu dobrodruzstvi, ale obcas musi i turista dobrodruh "vypnout". Neustala ztraceni se a znovu nalezani, hledani pro evropany nevyhledatelnych spoju a tras mistni MHD je aktivita znacne vycerpavajici. Odpoledne jsme stravili tzv. servisni cinnosti a porizovanim pasovych i vizovych fotografii jez byly vyvedeny na nezvykle Marlboro cervenem pozadi :-) Jen na okraj se je treba zminit, ze Juan malem nedonesl obsah traviciho traktu (svatecne jsme si dali pizzu) na hotel :-) Po horke noci v nasem mini pokojiku jsme vydali na "pastikarskou" okruzni jizdu Bombayi. Slibovany luxusni autobus by sice udelal ostudu i na nasich vesnickych linkach a protoze jsme byli jedini turisti v jinak plnem autobusu vyklad probihal v hindu. Postupne jsme navstivili vsechny budovy, muzea, perly, promenady a plaze, ktere v Bombay stoji za shlednuti – asi 30 polozek v nasem itinerari. Za zminku stoji zejmena setkani (neplanovane) s agentem Bollywoodskeho studia, ktery nas na chodniku oslovil s "lukrativni" nabidkou komparsu blize nespecifikovaneho filmu :-) Schuzku jsme si s nim dali na jeho navrh v McDonalds u kina Regal. Protoze se nase okruzni jizda protahla, prisli jsme o pul hodiny pozde a agent nebyl k nalezeni... Sen o platu IRs. 600 / Kc 280 na den + hrazenych vylohach a ktomu jiste nehynouci slave se zacal rozplyvat. Z na McDonalds nestandardniho menu (absence hoveziho tj. zadne hambace) jsme si "na zal" objednali Mc Maharadza sendvic – z kureciho, ktery nakonec nebyl spatny... Juan, naprosto zdrcen neprizni osudu nakonec navrhl jit se opit do nedalekeho sport baru s cimz jsem bez vyhrad souhlasil. Svete div se, cestou jsme potkali naseho agenta, ktery se od nas nechal pozvat na kavu :-) Tam nam vysvetlil, ze jsme svou sanci propasli, ale ze jiz brzy zacina dalsi velke nataceni a mohl by nam nabidnout 20 denni kontrakt :-) Chtel po nas zaslat fotografie a ze se druhy den ozve... (Coz neucinil a nase slibna filmova kariera tak skoncila drive nez zacala) Plan navstivit Sport bar jsme nakonec realizovali tak i tak a pri velke cene formule jedna "tam poslali" par kousku :-) Extra den ve meste (na nami pozadovane datum nebyly jizdenky) jsme prolelkovali na plazi a promenadach (Marine Drive). Sledovat jak mistni zlata mladez uziva volneho casu bylo zpestrenim jinak velice uvolneneho odpoledne...



Dalsi jizda expressem (90 % vlaku v Indii nese oznaceni Express) Mumbai – Margao provincie GOA trvalo priblizne 12 hodin, ale z pristavu podplacene bozstvo nam nepralo ani trochu. Nejdrive jsme byli vojaky pokutovani za koureni v ulicce vlaku (dostali jsme na vyber IRs 200, nebo basu – volili jsme pokutu 45 Kc na osobu) i kdyz tak vsichni praktikuji – pozdeji za stejny prestupek – tentokrat koureni na nastupisti nam byly zabaveny cigarety, protoze jsme odmitli zaplatit dalsi pokutu! Nase argumentace, ze tam kourime, protoze se to ve vlaku nesmi, policistu v civilu (prokazal se prukazem) neobmekcila.

Goa prinesla ocekavanou satisfakci. Prvni navstivena plaz Benaulim, pouhych 5 km od Margaa, byla temer turistoprazdna i kdyz nami vybrane kokosove chyse byly plne obsazeny. Majitel bez rozpaku nabidl nocleh na plazi s gratis pristupem do sprch, cehoz jsme bez vahani vyuzili. "Romanticka" vecere na plazi doprovazena mistnim pivem byla vcelku chutna a na pisku pod slunecnikem se spalo fajn. Nasledujici 3 dny a noci (uz jsme meli poskytnutou chysi 200 Irs./Kc 90 – noc) jsme travili valenim na plazi, koupanim v 27 C mori a vecer pozorovanim krabu, kladoucich na brehu vajicka... To vse doprovazeno nadprumer dobrou morskou kuchyni a prumerne dobrym pivem zn. Kings. Jedinym negativem bylo, ze jsme se hned prvni den spalili, v mem pripade jako nikdy predtim. Az do doby, kdy me Juan upozornil, ze mam puchyre po celem tele jsem tomu nevenoval vetsi pozornost, po zjisteni tohoto faktu pak o to vetsi... Juana, ktery se kasal, ze ma vice pigmentu potkala stejna puchyrova prihoda o den pozdeji... a tim jsme na dlouhou dobu skoncili se slunickem...


Kdyz nastala faze svlekani z kuze – doslova – presunuli jsme se (asi 1 hodinu busem) na plaz Palolem. Palolem je nejidylictejsi plazi Indie a je az kycovite krasna. Plaz lemovana kokosovymi palmami a bambusovymi chysemi je naprosto uchvatna. Specialitou je kokosovy orech, jemuz se odsekne "korunka", plod plny mleka se vysava brckem – prto-li na plazi – jen tu kycovitost potvrzuje :-) Tady uz bylo lidi hodne. Bydleli jsme v bambusove chysi za zlevnenou cenu IRs. 150/Kc 65 – noc, jak jsme zjistili dle napisu na dverich byvale maserne :-) Vecer jsme vymetali hojne restaurace a bary a pres den uzivali nejhezci plaze indie. K veceru jsme hravali plazovy volejbal s partou mistnich playboyu a hrstkou turistu. Idyla o jake se nam zdavalo. Temna strana prisla v podobe cistice usi, ktery mne jednou odchytil pri ceste do more. Od vody jsem byl vzdalen jen par metru, kdyz na mne najednou zavolal Ind a ukazoval na ucho... I zastavil jsem a nahmatal boltec. Nezjistil jsem nic neobvykleho, ale mezitim ke mne onen muz dorazil. Lamanou anglictinou mi vysvetlil, ze je profesionalni cistic usi! Nez jsem se stacil vzeprit, jelikoz jsem zavetril "nebezpeci", mel jsem v uchu jehlu. Po chvili stourani se v mem uchu muz zvaznel (mezitim jsem se nemohl pohnout, jelikoz jsem mel jehlu v uchu a trasl jsem se strachy o svuj bubinek) a vysvetlil mi, ze mam v uchu kamen, ktery kdyz tam zustane, zpusobi hluchotu, slepotu a kdyz nebudu mit stesti, bude to konec uplne. Bez vyzvani zacal "zachranovat" muj zivot mezi cimz mi podstrcil cenik "vyndavani kamenu"... Ceny nehorazne... Zhruba 200 Kc za kamen, nicmene me "uklidnil" ze predesly "pacient" tam mel 4. Nakonec kamen vylovil – 0.5cm x 0.5cm – vyndal jehlu a zacala "bitva" o placeni... Chvilku jsme se honili po plazi a nakonec se rozesli po zaplaceni asi 45 Kc. Zazitek k nezaplaceni...


Jeste jsme potkali "Slimaka", sympataka z Prahy cestujiciho uz 10. mesic, traviciho v Goa 14 denni "dovolenou" s jeho maminkou. Pokud bude cist – ZDRAVIME !!! Cas na plazi leti rychle a tak jsme po 4 dnech s velkym sebezaprenim zvedli kotvy a pohli se do dalsiho statu (Karnataka) pro zmenu na dalsi plaz :-) Cesta busem s jednim prestupem trvala cele odpoledne, az jsme vecer dorazili do Gokarny.

Gokarna (kravi ucho) je pro hinduisty jednim z nejsvatejsich mist v cele Indii, ale jinak je to male ospale mestecko. Po rychle vegetarianske veceri jsme se vydali na plaze hledat ubytovani. Gokarna ma vlastni plaz, ale ty, co stoji za to se nachazeji o neco jizneji. Jednotlive plaze jsou od sebe oddeleny vysokymi kopci a prelezt prvni nam trvalo bez mala pulhodiny. Zacalo se smrakat a teren byl nejisty. (+ vsechny pritomne vystrazne tabule odrazuji od prechodu mezi plazemi po setmeni) a tak jsme se ubytovali hned na dalsi plazi, Kudlee beach. Dlouhy pas pisku mezi horami byl temer opusteny, ubytovani jsme nasli, spoceni jak mysi, na vzdalenem konci. Z plaze vedla cesticka do vnitrozemi a asi po 150 m byla mala chatova osada. Restaurace, staveni majitelu, dvorek s nekolika kravami a par resp. nekolik paru :-) chatek uplacanych z hliny. V jedne jsme se ubytovali za zhruba 30 Kc na noc a po zabiti par svabu ulehli na zem, jelikoz nebyly postele. Spolecna koupelna stala za to. Opet hlinena chyse se zavesem misto dveri kam se nosila voda z prilehle studny. Ocista probihala jednoduse tak, ze clovek na sebe vylil 1. pulku kbeliku, namydlil a druhou pulkou se splachl. To vse za bedliveho dozoru psa, ktery se v koupelne neustale zdrzoval. Hned druhy den jsme vyrazili na turu po pobrezi. Vysplhali jsme dalsi skalu, za niz se nachazela Om beach, krasna plaz do W. Bylo na ni i par restauraci, posnidali jsme hned v te prvni. Jen se nam nejak nepodarilo synchronizovat odchod a po necele pulhodine bezvysledneho cekani na Juana na druhem konci plaze jsem si rekl, ze ma zrejme opet "behavou" a vyrazil zpet. Ja jsem pokracoval v pochodu sam. Za dalsim kopcem jsem nasel Half moon beach, kde jsem se se dvema francouzi nalodil na rybarskou lodku a nechal se odvezt na posledni plaz jmenem Paradise. Mini plazicka byla vklinena mezi dva utesy a nachazelo se na ni jen par hlinenych chysi. Po hodine rozimani jsem se vydal na cestu zpet. Cesticka vedla po hrebenu utesu bujnou subtropickou vegetaci. Tak bujnou, ze jsem si po chvili musel priznat, ze jsem se ztratil. Orientace byla jednoducha, stacilo se drzet more. Po hodine lezeni hore-dole utesy za neustaleho prodirani se krovisky a zeleni jsem byl zraly na zdimacku. Vlhkost vzduchu v kombinaci s horkem mi davala za usi. Na cesticku jsem opet narazil tesne pred OM beach – jednu plaz sem tedy obesel pralesem :-) na jejiz konci jsem se prekvapive setkal opet s Juanem. V restauraci totiz potkal krajana, studujiciho v Indii architekturu, a s nim se dal do reci a cele odpoledne se nehnul z mista. Posledni usek jsme sli uz sice spolu, ale za tmy. V noci je pochod jeste vetsi vyzvou nez za dne, predevsim diky nerovnemu kamenitemu terenu. Cesta se prodlouzila diky jen velmi pomalemu postupu na dvojnasobek. Kdyz jsme ulehli, zatukal na nas soused, ktereho jsme znali jen od videni s tim, jestli s nim a jeho kamarady nechcem posedet. Prestehovali jsme se tedy pred vedlejsi chatrc a s partou "dredaru" sedeli temer do peti. V celku uvolneni lide, tihle dredari. Jeden mladik s jednou slecnou dokonce kolem druhe ranni predvedli ohnivou sou. Rotujici ohnive koule celou atmosferu jaksi dotvorily. Po dalsi "sprse" jsme sbalili torny a vyrazili zpet smer Gokarna cekat na pulnocni rychlik na jih. Na nadrazi jsme lelkovali cely vecer, zabaveni pouze osamelym anglicanem kolem 40, kteremu se styskalo po domovine. Vlak prijel presne a vzhledem k pokrocile hodine se slo na kute...

Po x hodinach jsme konecne dorazili na nejnizsi bod naseho indickeho putovani :-) Allaphuza/Aleppey stat Kerala. Jeste odpoledne probehlo ubytovani v prijemnem hotylku s kycovitym dvorkem, navseva banky i objednani plavby po vodnich kanalech na dalsi den. Vecer jsme stravili pozorovanim "bojovych kurat", ktere hotelier na dvore choval a drazdenim vtiraveho oriska. Bojova kurata vypadala vskutku bojove, na zadech jim chybelo peri a meli neobycejne silne nohy. Vyraz ve tvari byl lehce nasupeny. K tomu se, zrejme v ramci treninku, obcas navzajem klofala. Byli celkove tak odporne, ze by se znamy Kolonel z Kentucky (KFC) pri pohledu na ne jiste rozplakal.

Odvoz na "lodicky" k polednimu probihal presne v duchu mistni osobni prepravy. Frajer na motorce nas oba naskladal za sebe a neohrozene vyrazil do rusnych ulic, v leve ruce trimajice mobilni telefon. Cestu zvladal s velkym prehledem, pred velkou krizovatkou i obcas pribrzdil :-) Nalodeni na dlouhe uzke plavidlo, takovou maxikanoi spolu se dvema padlari a plulo se. Na vodnich kanalech vladne cila doprava. Mistni je vyuzivaji k preprave bremen pod nimiz male lodky nejsou temer videt. Vetsi lode zajistuji MHD. Zvlastni sortou jsou hausboty, ktere siti kanalu citajicich stovky km dominuji. My zamirili nejprve na kokosove pivo, ktere chutnalo obdobne jako burcak. Servirovano v pokojove teplote lezlo do hlavy :-) Pomala plavba vedla vesnickami podel kanalu (mistni v kanalech perou, koupou se a buh vi co jeste) Podmacena polnosti okolo kanalu jsou vyuzivany k pestovani ryze. Cesta – plavba trvala temer 7 hodin. Ac by si clovek pomyslel, ze mistni maji turistu plne zuby, vsichni mavali a usmivali se. Holt jizane :-)


Bylo rano 24.03.2007 a v 11 hodin jsme vyrazili na 48h cestu pres celou Indii zpatky do Delhi... Nejdrive se zdalo, ze obavy z nekonecneho cestovani byly neadekvatni, ale v noci to prislo... Spal jsem na lozi nad svym batohem a ne a ne usnout.. Kousala me pata :-) Jak jsem rano zjistil, asi jsem prece jen na chvili usnul, protoze obsah meho peclive poskladaneho ruksaku se valel po zemi.. Okamzite mi hlavou probehla vzpominka na fotak... Zustane u vzpominek. Byl docista fuc, i s prislusenstvim a vsema zaberama z posledniho 1,75 mesice... Zajimavosti je, ze zlocinec nedbal pritomnosti svateho muze, co spal vedle a nezajimalo ho nic jineho z hodnotneho obsahu... Treba Juanova osli podkova, nebo berani roh, oboji nalezene v Jordansku ho neuchvatily.. V tu chvili je cloveku do place, ale ridil jsem se heslem, muze bejt i hur... A taky bylo.. Hned co jsem skodu nahlasil pruvodcimu s dotazem, je-li ve vlaku policie, dostal jsem zapornou odpoved s tim, ze to mam vyridit u nadrzni policie v nejblizsi zastavce... V mezicase jsme cely 19 vagonovy vlak polepili plakatama, ze pripadny nalezce bude stedre odmenen, lec marne... Nasledna zastavka se jmenovala Panvel.. Pro jistotu jsem se jeste zeptal, zda-li na me pockaji, nebo to mam nechat na Delhi... Zrizenec naznacil neco ve smyslu "casu dost" a tak jsem bezel na policii.. Ta byla hned za rohem, vypoklonkovali me s tim, at to vyridim v Delhi, protoze muj cas je pry nejcennejsi a vlak cekat nebude... Taky necekal! Byl pryc se vsema zbylyma vecma, penezma i Juanem, ktery uz o mobil prisel davno... Uz tak nevyrazna nalada se jeste zhorsila a zpet na policii jsem odchazel s tim, ze jim to nedaruju... Pomsta se nekonala, byl jsem nucen si sam sepsat protokol, ktery mi nasledne orazili pro pojistovnu a kopii pry poslou nadrizenym... S mou situace ze mi neporadi, at se obratim na prednostu stanice... Ten jen pokrcil rameny, jako co s tim muze delat... Po chvilce handrkovani mi slibil usazeni v nasledujicim vlaku, jedoucim do Delhi za hodinu, ale jinou trasou... Nasledne poslal strojvedoucimu puvodniho vlaku zpravu, at vyridi memu kamosovi, ze jako dal nejedu, at na me pocka v Delhi... coz Juan mezitim samozrejme vydedukoval :-) Ucinil tak se zrejmou neochotou, jelikoz zaslani nalehave zpravy vlaku obnasi vyplneni tri dokumentu.. Na vlak me skutecne posadil,kdy se uz dal do pohybu, takze slibenou stravu na uver, vzhledem k nedostatku hotovosti vyjednat nestihl... Vyrazil jsem tedy na druhou cast cesty, zbyvalo nejakych 30h, bez listku, penez a batoziny.. Proste jak na vylet na Kokorin :-) Juan mezitim zdlabal obe objednana jidla k obedu a vyslechl zpravu dorucenou neanglicky mluvivcim dorucovatelem. Po konecne konfrontaci mu bylo doruceno jen pul zpravy pozn. red. :-) Ja jsem usedl na schudky, jelikoz me pridelene misto, ktere na me zakricel, bylo pochopitelne obsazeno cestujicim s platnou jizdenkou a vyckaval prichodu pruvodciho... Ten ovsem neprichazel, misto nej sli okolo indicti bratri Rahul a Roopesh, jedouci domu na dovolenou.. A jak ze se pry mam... Odvetil jsem neco jako ze na hovno a oni hned zucastnene nabidli pomoc... Diky jim jsem prezi cestu na plne penzi (oni platili a jeste jsem se mnohemu naucil) treba chodit si pro jidlo rovnou do kuchyne – misto nechat si ho prinest servirem – protoze vyjde a 4 Kc levneji + ho clovek muze snist v zamestnaneckych prostorach vlaku, coz si pro priste odpustim :-) Chovali se ale hezky a konverzace o narodnich zvycich a tradicich nebrala konce – casu bylo dost :-) Treti den cety kolem poledniho Juan dorazil do Delhi a vyrazil obtizen dvema zavazadly vyhledat hotel a duchapritomne internet, z ktereho mi poslal, kde ho jako najdu :-) Ja zatim zjistil, ze muj vlak sice do Delhi jede, ale na jine nadrazi. 20km od mista urceni... Tam uz jsem se netrapil s nicim a "na drzo" nastoupil do nasledneho vlaku bez ohlaseni... Ani tentokrat si me nikdo nevsimal a ja dorazil po 53 hodinach cesty do Delhi, kde jsem se vzapeti stastne shledal s Juanem...

Zastavka v Delhi mela jediny cil. Vyzvednout na cinske ambasade pasy. Tak sme i ucinili. U pasoveho okenka cinskeho uradu nas urednik vyzval k predlozeni dokladu o slozeni castky 650 Kc na konto velvyslanectvi. Ten jsme samozrejme nemeli, jelikoz jsme netusili co bude vizum stat. A tak jsme se rozjeli k nejblizsi bance. Bylo to k nevire, ale meli zavreno, stejne jako druha a treti. Pro zmenu byl v Indii dalsi "neohlaseny" svatek a bankovni domy svorne zavrely. Vztekli jsme se vratili nazpet na ambasadu, kde si to urednik prekvapive nechal vysvetlit a netradicne prijal "cash" platbu. S ulevou jsme se vratili na hotel, ja dale na policejni stanici zepsat radny protokol. Spolecne s korpulentni policistkou, ktera stale "odbihala" od tematu, jsem ho za 3 hodiny sestrojil. Pozdni odpoledne a noc jsme stravili jiz v poslednim z rady Indickych rychliku Delhi – Varanasi. Casne rano jsme tam prijeli.

Varanasi, mesto boha Shivy lezi na brehu Gangy a jeho puvod saha az do roku 1400 pred. Kristem, coz z nej cinni jedno z nejdele kontinualne obyvanych mest vubec. Jeho dnesni vyznam spociva predevsim jako v centru poutniku, kteri prichazeji vykonat posvatnou koupel v Ganze a na strane druhe jako v centru poutniku jez prichazeji do Varanasi zemrit, aby jejich telo bylo spopelneno v jednom z posvatnich ghatu. Ghaty – palace jsou situovany na zapadnim brehu reky a vetsina z nich je vyuzivana prave k vykonu posvatne koupele. Svatymi se to tam jenom hemzi. Oproti tomu kremacnich Ghatu je mene, o to jsou vsak zajimavejsi. Jeden jsme navstivili za plneho provozu. Neboztik byl vynesen pred ghat na bambusovych nositkach, oblecen v bilem rouchu a prekryty cervenym bohate zdobenym suknem. Mnich a pozustali se s nim 2 krat vyfotili, nacez telo pet krat dokola obesli. V dalsi fazi "louceni" byl neboztik namocen do reky (posledni sprcha), jen par metru od koupajici se mladeze. Zpet na breh vynesene telo se nechalo nejprve "odkapat" a posleze bylo polozeno na hranici dreva. Mnich odstranil sukno, posypal neboztika kvitim, vonnymi tycinkami a pocakal bezvladny trup cervenou barvou. Z vecneho ohne, ktery v ghatu zapalen Shivou uz 2000 let bez prestavky plane, byl zapalen trs rakosi, ktery vlozen pod hranici celou pyramidu zapalil. V "nasem" pripade byl neboztik zrejme pekny gauner, jelikoz hranice chytla az na potreti. Mezitim se u brehu objevili dalsi dva nestastnici, resp. stastnici a ritual se opakoval. Zrucnost kremacniho personalu je neoddiskutovatelna. Telo pak po 3 hodiny hori, nez je dilo temer dokonano. Poslednim krokem je tzv. "supi ceta", ktera ve vode proseje popel sity, aby objevila tu zlatou nausnici, tu prstynek, ci zlaty zub. Jak jsme predeslali to vse se deje jen par metru od koupajicich se lidi a v chladne vode ochlazujicich se krav.

Osveta:

Reka Ganga, hinduisty nazyvana Velka Matka, skyta milionum indu dulezity odkaz jejich duchovna. Kazdy den na 60.000 lidi sejde ke ghatum, aby vykonali svaty ponor na sedmi kilometrovem useku reky. Podel stejneho useku 30 odpadnich kanalu kontinualne vypousti do reky "jedy". Ganga je ve Varanasi tak tezce znecistena, ze voda pripomina septik – neexistuje volny kyslik. Vzorky z reky ukazuji, ze voda obsahuje 1.5 milionu fekalnich bakterii na 100 ml vody. (Aby voda byla "nezavadna" toto cislo by melo byt mensi nez 500.) Problem je jeste daleko vetsi za Varanasi. 400 mil. lidi tam zije podel koryta reky Gangy. Hranice znecisteni znamena, ze vodou prenosne choroby se prenaseji tokem dale po proudu. Od roku 1986 se Sankat Mochan Foundation snazi vodu vycistit. Indicka vlada do dnesnich dnu uvolnila dotaci 25 mil. USD. Mimo jine i na vystavbu elektrickeho krematoria...

My jsme cele "divadlo" sledovali z balkonu hospice, ktery zakladala Matka Tereza. Pri odchodu nam jeste pozehnala vetcha starena, ktera od nas ubdrzela maly baksis. Kdyz hodnotu baksise uvidel nas pruvodce (samozvany), ktery nas celou dobu nabadal k co nejvyssimu prispevku (penize jdou na drevo na hranice) procedil mezi zuby, myslim az neadekvatne ostre: Dont come again! Po loudani se mestem, obede a vyletu na autobusove nadrazi (autobus mel odjizdet v nasledujici den v 7.30) jsme si opet prosli, tentokrate Varanaskou verzi, riksistovym hledanim naseho hotelu a po zajizdce pres pul mesta se domahajiceho vetsiho jizdneho. Dostal "na pivo" a i kdyz se tvaril nedocenene, odklusal hledat dalsi rito. Vecer, ac opet nesla elektrina jsme zalehli pomerne pozde, coz melo za nasledek zaspani na autobus. Juanovy prubezne strevni potize mu zase jednou davali co proto a mezi vyskocenim z postele a balenim batohu (10 min) si odskocil hned trikrat. Na nadrazi jsme dorazili v 7.35. Autobus pryc. Juanovi to prislo vhod a sel si opet odskocit. Ja sel zistit nasledujici spoj. Sahodlouhe handrkovani a cestu zkratime do hesel: Prvni okenko informaci -autobus na hranice uz nejede, druhe okenko informaci – autobus jede v 10.00 – v 9.00 pro nas prisli, ze se odjizdi – za jizdy nam oznamili, ze nejdeme na hranice, ale jinam, odtud to pry na hranice pojede – na trase dlouhe 80 km jsme si zajeli dalsich 80 – trasu dlouhou 160 km s jednim hodinovym prestupem jsme jeli 10 hodin, tedy prumernou rychlosti 20km/h. Tato kombinace byla spolu s neustavajicim troubenim na nasi Indii nahlodanou nervovou sustavu tak silnym salkem kavy, ze jsme se do Nepalu rozhodli vstoupit jeste tyz vecer. Hranicni mesto Sunauli se na obou koncich cary jmenuje stejne a mistni nepotrebuji k prechodu doklady. Stale na indicke strane jsme odchytli cykloriksistu, ktery nas nejprve dovezl k odbaveni (viz Nepal) a potom rovnou do prvniho nepalskeho hotelu.



FOTOS INDIA here