Exotikou vonici iransko-pakistansky prechod se od naseho ocekavani velice lisil. Zadni vojaci, zadne zbrane, jen desitky kamionu. Odbaveni na iranske strane probehlo stejne jako pri vstupu do zeme. Prednostne, nasich batohu se nikdo ani nedotkl. Prevazet skladaci tank, nikoho to nevzrusi. Pakistanci zasli jeste dal, urednik nas prisel privitat do dveri, posadil v jinak temer hole mistnosti do kresel a potrasl nam pravici. Pakistanskou stranu prechodu tvori domek uplacany z hliny (primaci kancelar) zastreseny betonovy obdelnik beze sten urceny k prohlidce zavazadel (ktera se nekonala) smetiste/vrakoviste nebyvalych rozmeru a tzv. autobusova zastavka. Na te nas uz cekal autobus z doby kamenne. Po uskladneni batohu na strechu nas bus priblizil do jeden az dva km vzdaleneho Taftanu, pruvodcem oznacenym jako "Hell on Earth".

Taftan – square

Tam byla po deseti minutach jizdy prvni dvou a pul hodinova prestavka, s tim, ze dale pokracujeme ve ctyri. Behem tohoto casu na strechu busu postavili pyramidu z beden, dva chlapci predskolniho veku vymenili zadni kolo a Juanovi ukradli ukulele. Vse se udalo mezi tim, nez nam jeden iransky spolucestujici venoval plechovku fazoli a dva chleby ke svacine a nez jsme obesli mesto. Mesto se sklada asi z osmi ulicek (bez asfaltu) neskutecne spiny, domku bez oken a dveri. Taftan je zkracene "odpuzujici".


Cesta byla jednim slovem neuveritelna. Trasu dlouhou 600 km vedouci zapadnim Balochistanem (provincie) podel afganskych hranic jsme jeli 15 a pul hodiny. Nove natreny, praveky autobus nemel topeni, ale prece se vetralo. Vetsina cestujicich stridave pokurovala a jedla slunecnicova seminka jejichz slupky plivala nekdy i se zapomenutou slinou do ulicky. Po ctyrech hodinach jsme zastavili na veceri na odpocivadle kde na otevrenem ohni stalo asi 5 hrncu. Dali jsme si caj. Pri dotazu na toaletu, tazany rozhodil rukama ve smyslu, "kdekoliv". To je zeme :-) .


Pri jizde 45km/h po silnici srovnatelne pri zahmoureni oka snad jen s milovickym tankodromem (Tankovy prapor) se nedalo zahmourit oka. Teplota klesala az k bodu kdy se nam zacalo kourit od ust. Zlatej Iran :-) . Lide ale srdecni, kazdy nabidl co mel. Autobusak dokonce kolem 2. ranni pochopil, ze musim cuuurat a zpomalil na 10km/h abych moh vyskocit. Stejnou rychlosti pokracoval dal, nez jsem vykonal potrebu a behem asi petisetmetroveho sprintu bus opet nedobehl. "Pristani" v Quette neslibovalo mnoho. Ulicka po kotniky plna bahna a stejne domky bez oken. S nadeji, ze jsme jen na periferii, jsme pozadali ridice mini minibusu jestli nas hodi do centra. Souhlasil a jelo se. Ja v kabine s ridicem a chudak Juan v zadu s batohy pod plachtou. Cestou jsme (ridic) dostali pokutu (nevim za co – asi ze malo troubil) a pak se pred nami objevil Hotel Muslim. Za 200 Rupii na noc (4USD) pokoj s prislusenstvim. Pokoj uzamceny visacim zamkem ukryval dve loze (tak behem poslednich 2 mesicu neprevlecena) nahrnuty orientalni koberec neurcitych barev (splyvaly v sedou az cernou) a prislusenstvi. Mistnost zadna cela pet na dva metry plna soustavy kohoutku a trubek a lehce zrezively turecky zachod ktery byl naposledy myt, kdyz byly prevlekany postele, se dala navstivit jenom v botech (Juan si pres ne jeste daval igelitove pytliky ve stylu brannych cviceni). Pri chvilce trpelivosti se soustava trubek a kohoutku dala primet k tomu, aby vydala do temer ucpaneho umyvadla studenou vodu, pomaly odtok byl vsak lisacky sveden tak, aby cloveku myjicimu si ruce zaroven myl i nohy (v nasem pripade i boty). Ihned po prevzeti pokoje jsme plan zustat a orazit nekolik dni prehodnotili a zustali jedinou noc. Den sme stravili s mladym lekarnikem, ktereho jsme potkali na vlakovem nadrazi pri nakupu jizdenek do Peshawaru. Nabidl nam asistenci a i s tou jsme prosli ctyri kancelare rozsete po celem nadrazi.



Jizdenka na jizdu 32 hod. ekonomickou tridou stala 10USD na osobu, tedy stejne jako 3 hodinova cesta drahami ceskymi. 23 lety lekarnik se nabidl, ze nam "muzske mesto" ukaze (behem prohlidky jsme skutecne nepotkali zenu). Mesto nebylo nic moc, ale lekarnik se rozpovidal o sve mile, ktera studuje stredni skolu, kterou az dostuduje si vezme za zenu. Rodice to ale zatim nevi, tak doufame, ze nemluvi cesky a nebudou cist tenhle blog. Pozval nas do "jejich oblibene" kavarny kam chodi kazdou nedeli na svatecni kavu se svou nastavajici. "Vyjimecna" kavarna pripominala nas McDonalds, chromove/plastove zidlicky, prekapavana kava a cisto. Na mistni pomery neco nevidaneho. Byli jsme jednini hoste a lekarnik na to byl patricne pysny. Vzal nas "do neceho lepsiho". Noc v hotelu Muslim byla opet mraziva a tak i vyse popsanym luzkum prisly na radu nase spacaky (v busu nepouzitelne, jelikoz byly na strese). Rano jsme lehce zaspali, ale na vlak dorazili jeste deset minut pred odjezdem.



Vagon 13 i mista nam urcena jsme nalezli zahy. Byl podobne jako cely vlak narvany k prasknuti. Vedle nas pres ulicku sedela mnohoclenna rodina asi se 4-mi malymi detmi, ktere pri prujezdu tunelem (prvnich 150 km hory), kterych bylo pozehnane rvali jako turi. Mimo to vlak nonstop prochazela zeleznicni policie se zbrani na ramene (od mnoho desitek let starych pusek po samopaly) a desitky prodavacu vseho od orisku, pres caj az po damske pantofle. Jeste musim vzpomenout prvnich 15 min. jizdy, kdy jsme museli stahnout plechove rolety, jako prevenci pred kameny leticimi na vlak z rukou mistniho dorostu. Ticho nebylo ani minutu vkuse. Dalsi sortou cestujicich byli mrzaci a zebraci. Bylo jich stejne jako prodavacu, od slepcu po jednonohe, vsichni v patricne zbidacenem stavu. U jedne z toalet sedela na zemi asi 200 leta pomocena babicka. Zajimavosti bylo, ze vsichni cestujici hazeli cokoliv pouzite, od obalu na susenky po zbytky jidla, pod sebe na zem, takze po deseti hodinach jsme jeli na mobilnim smetisti. Vsechno se ve mne zlomilo ve chvili kdyz jsem videl chlapecka ze sousedniho oddilu curat uprostred vagonu za dozoru rodicu rovnou na podlahu. Jak nas hralo ockovani :-) . Nicmene opet vsichni pratelsti, rodina se s nama delila o potraviny a za nami sedici dedecek nas pozval pri jedne z cetnych pulhodinovych zastavek na obed. V noci jsme s nim a s otcem od rodiny hrali karty, jakousi mistni obdobu zoliku. Juan dostal, po mesici a kousku na ceste, sracku, ale nesl to velice statecne a lecba zbytkem slivovice v kombinaci s endiaronem zabrala vcelku rychle. Samotny akt vyprazdnovani na obcas pripokalenem tureckem zachode ve vagone prirovnal k jizde na surfu. Misto vln jim hazeli nerovne koleje ovsem nasledky pri ztrate rovnovahy by byly na rozdil od more fatalni. Userfoval to.


Jizda Quetta expresem se nakonec protahla na neuveritelnych 41 hodin behem nichz jsme prejeli Pakistan z jihozapadu na jihovychod, po vychodni hranici vzhuru a temer na severu zeme zase zpet do hlavniho mesta severozapadni hranicni provincie Peshawaru. Prijezd ve tri rano. Vytipovany hotel samozrejme zavreny. Po prokrizovani nocniho Peshawaru taxikem (nehoraznych 180 Kc) jsme asi po 45 min. nasli na mistni pomery snobsky hotel. 30USD noc. Unava vsak zvitezila nad setrnnosti a pokoj s vanou a teplou vodou jsme na noc vzali.


Vyspani do ruzova jsme se k polednimu presunuli do puvodne vytipovaneho hotelu Rose. Trosku zmena, ale za ctvrtinu ceny. Vedomi si blizkosti afganskych hranic (55km) jsme se ihned u recepcniho informovali, jaka ze na miste panuje nalada. Ten se jen pousmal a predal nam telefonni sluchatko, ktere drzel celou dobu v ruce. Misto ocekavane "strelby v primem poslechu" nam hlas na druhem konci dratu, aniz by se tazal o co jde, oznamil: "budu tam za par minut" a zavesil. Na nase tazave pohledy recepcni nerekl nic. Za nedlouho dorazil clovek s platenou aktovkou. Predstavil se jako Prince Mahir Ullah Khan, ale at mu rikame jen Prince, a co pro nas muze udelat. Na nase stale nechapave pohledy nam vysvetlil, ze mimo vedeni skoly, afganskeho uprchlickeho tabora a jinych aktivit je i znalcem terenu a pruvodcem oblastmi, ktera zapadni media oznacuji jako, rekneme nestabilni. Na nase tentokrate neduverive pohledy vylovil z torny sesit, ktery mu slouzi co by referencni kniha. Nasel jsem v ni i krajana Vladimira, ktery pod anglicke klise typu "it was great" cesky dopsal ve smyslu, ze Prince je v pohode. Reference od krajana je vzdy k nezaplaceni :-) a tak jsme se s Princem Mahirem domluvili na miniexpedici do Khyber passu okorenenou zastavkou v paserackem bazaru.

Osveta:

Khyber Pass je prusmyk v sulejmanskych horach vedouci od Peshawaru az k Michni, vojenskemu strategickemu bodu, odkud se krajina prudce svazuje az k hranicnimu mestu Torkham. Za nim se tahne Durand line znacena velkymi cislicemi – hranice s Afganistanem. Vse viditelne, ci sledovatelne? z Michni. Prusmyk dlouhy 58 km se tahne oblastmi, kde neplati pakistanske zakony a veskerou vykonnou moc ma samosprava. Khyber Pass po staleti rozdeloval centralni asii a indicky subkontinent, rozdeloval rise a lidi. Tahli jim Babar, Darius Veliky, budhisticti poutnici i recti valecnici. Vede jim i zeleznice, na mnoha mistech zasypana, na jinych s vytrhanymi prazci. Cela oblast je prospikovana pevnostmi z ruznych useku casove osy.

Nas novy "partak" se okamzite nabidl, ze nam ukaze mesto (protoze mistni nejsou na turisty moc zvykli) a pomuze vyridit formality na zitrek. (Vstup do Khyber passu pouze s povolenim a ozbrojenym doprovodem) Zacali jsme na salku caje v jeho kancelari, mistnosti v patre se vstupem pres balkon. Nasledovala "ulice zubaru" jedna ordinace vedle druhe, vsechny bez vstupnich dveri s vyhledem z kresla rovnou na rusnou ulici. Vetsina zubaru bud sedela na chodniku "pred ordinaci", nebo lestila prehistoricke nastroje :-)


Nad jednou z ordinaci byla v patre kavarna, ktera tam je pry uz dveste padesat let. Pri pohledu na budovu ji davame tak 14 dni nez se propadne do ordinace.


Pece o zuby je zde zrejme velice popularni, protoze se zde na rozdil od jinych pakistanskych mest jen hemzi prodavaci zubnich klaciku. Zubni klacik je klacek o prumeru jeden az dva cm a delce patnact az dvacet cm z neznameho dreva (jiste leciveho) na jednom konci roztrepeny. Stoji Rs. 5 a mistni si jim cisti chrup a masiruji dasne. Z ulice zubaru jsme odbocili do uzke slepe ulicky, kde sidli Peshawarska Hudebni Akademie. Prince zamiril neochvejne rovnou dovnitr a po vystoupani schodu do patra do jednich z mnoha dveri. Ocitli jsme se v mistnosti 2 x 2.5 m, na zemi koberce s polstari, na zdech roztodivne hudebni nastroje, ve vzduchu byl citit hasis! Diky oblakum dymu byl i videt.:-) Nas doprovod nas postrcil dopredu s tim, ze si odskoci neco zaridit. Na zemi sedeli tri hudebnici a dva kybicove, kteri po nasem prichodu bez vyjimky vstali a potrasli nam rukou, nacez nam pokynuli abychom usedli s nimi. Po nekolika zdvorilostnich frazich pri kterych vykourili dalsi "cigaretu" nam zahrali par mistnich hitu. Jeden hral na bubinky, ktere neustale ladil testem na chleba, jez na ne lepil a dva hrali na miniklavir krizeny s tahaci harmonikou. Jednou rukou na klavesy, druhou rukou pumpovali zezadu vzduch. Po dozneni poslednich tonu a dalsim "speku" nas vyzvali ke zpevu nasich narodnich pisni s tim, ze nas neznaje akordu budou doprovazet. Juanuv Kohutik Jarabi bys jejich doprovodem jiste brzy dobyl predni pricky nasich folklornich hitparad.

music academy

Po opusteni hudebni akademie nas nas pruvodce, ktery se k nam mezitim vratil (zjevne potesen uspechem s akademii) zavedl pres ulici rusnym prujezdem do 4teho patra nejmenovaneho hotelu. Po zaklepani na dvere jednoho z pokoju jsme k nasemu udivu spatrili partu chlapu, nekteri se drzeli za ruce, bez pochyby opet hudebniku. Tentokrate nam byli predstaveni jako pakistanska hudebni spicka. Po podobnem scenari jako v akademii (vystoupeni bylo strhujici) jsme nasemu blahodarci naznacili, ze mame dost. Doprovodil nas spet do hotelu s tim, ze nas vecer vyzvedne na veceri u nej v kancelari. Jak slibil, tak splnil a v puldevate vecer jsme uz pelasili vespacarem do parku bez osvetleni, kde mel dalsi kancelar. Po setkani s jeho prateli a dobre veceri (Prince se projevil jako studnice informaci) nas parkem doprovodil na stanoviste riks odkud nas jednonohy riksista dopravil zpet "domu".

Vzdy kdyz jsem v televizi videl, ci v casopise s obrazky z exotickych krajin videl riksu, vypadala jako roztomily az romanticky dopravni prostredek. Jak ty media klamou. Riksa je dabelsky stroj, z 90-ti procent pilotovany osobou , ktera nema pud sebazachovy a jelikoz sedi k cestujicim zady, nevidi smrt v ocich svych pasazeru. Nemajice zadnich svetel letaji tyto stroje ve dne a co hur i v noci neuveritelne rychle hustym provozem mijice prekazky jen o par centimetru. Pripadne (caste) tereni nerovnosti stroj prekonava s vydanim zvuku podobnym prave lisovanemu autovraku, kdy si je pasazer temer jist, ze povoz prave prisel o jedine predni kolo. Platena striska neni ani ozdobou, ani ochranou proti desti, nybrz dumyslnym prostredkem, ktery vraci "vystrelene" pasazery na sedadlo ve chvili, kdy zadni naprava prekona prekazku.

riksa master

O devate ranni, nas nas novy opatrovnik vyzvedl v hotelu a ihned jsme vyrazili vyridit potrebne formality k ceste do Khyber passu. Jeli jsme neoznacenym nenapadnym vozem znacky opel. Pri prujezdu mestem jsme prizastavili na poste, kde jsme chteli poslat balik domu. Balik obsahoval nejmene potrebne veci, co jsme sebou vlacili + par suveniru, za ucelem odlehceni nasich cim dal tezsich batohu. (Me puvodni presvedceni, ze nejtezsi jsou v batohu karbanatky od maminky ktere cestou snime a pak uz to bude sranda, se ukazalo jako mylne). Poslani baliku z Pakistanu je komplikovana procedura, na kterou jsou ovsem mistni postovni urady prekvapive pripraveny.

Funguje to nasledovne: Na postovnim dvore, jsou tzv. dotaznikari a balici. Cloveku chtejicimu poslat zasilku sepisi aktualni obsah do predtisteneho formulare, ktery nechaji odesilateli podepsat. Balici krejcovskym okem zmeri velikost a z velikeho sukna odstrihnou kus latky, do ktereho doslova zasiji posilany tovar. Delaji tak rychle a mistrne, vysledny produkt je podobny polstari. Ten odesilatel prevezme (po zaplaceni prvnich dvou sluzeb) a odnese ji do budovy k prepazce, kde jej po vystani fronty urednice vyzve k predlozeni dokladu osobnosti, resp. jeho nevratne kopie. Tu odesilatel samozrejme nema a je nucen si ji jit poridit. Jakoby nahodou je vzdy naproti poste tzv. poulicni kopirka, kde usmevava obsluha kopii odesilateli, za 0.45 Kc poridi. Dalsim krokem je navrat na postu a opetovne vystani fronty k urednici, ktera jej zvazi, dlouho listuje sluzebnimi brozurami, pak se poradi s jednou a pak s druhou kolegyni, nacez odesilatele vyzve k zaplaceni prislusneho obnosu. Po jeho obdrzeni se mile usmeje a hodi zasilku za sebe na kopu jinych. Cela akce trva cca. 1 hod.

Po postovni anabazi a zastavce u jedine banky v milionovem meste akceptujici visu, jsme se konecne dobrali do (doslovny preklad) kancelare politickeho agenta Khyberu, kde nam byla vystavena jednodenni propustka do oblasti plus voucher na ozbrojeny doprovod. Ten jsme si vyzvedli v kasarnach vzdalenych jen par desitek metru. (ozbrojeny doprovod je zdarma a je poskytovan kazdemu cizinci navstevujicimu oblast) Nas byl sympaticky, asi 160 cm vysoky vojin, okolo 40-ti let s poloautomatickou puskou S kompletni posadkou – ridic, vojak, horsky vudce a dva pastikari :-) – jsme kolem poledniho vyrazili. Samotny Khyber Pass je nejvic vzrusujici prave tim, kdyz si clovek uvedomi, kde se vlastne nachadzi. Po opusteni peshawarske aglomerace mijice pevnost Jamrud jsme projeli kamenym obloukem ze 60. let formalne oznacujicim vstup do oblasti.



Vsude zivo, pri blizsim zaostreni na jednotlivce se nam jen potvrdilo, ze zbran tu ma kazdy, ba co vic, kazdy ji nosi stale sebou. Pri ceste passem jsme mijeli roztrousene ossady, ve kterych mistni oraci s "kalachem" pres rameno bud okopavali brambory, nebo strazili naslapne miny :-) . Cesta vedla soubezne s zeleznicni trati, jejiz rozebrane prazce dodavali atmosfere grady. U mesity Ali Masjid jsme jen za jizdy shledly hrbitov anglickych vojaku padlych behem 2. afganske valky. Pri jedne ze zastavek na malou (mimo obydlene oblasti) se nas strazce nabidl coby terc objektivu, coz jsme prijalia nabidl nam k vystreleni jednu, dve davky, coz jsme odmitli.


Dominantou Michni pointu je bile natreny dreveny hranol s napisem: "May peace prevail on Earth" , coz na tomto miste spolecne se stavem v jakem se sloup nachazi pusobi temer vysmesne.


Jelikoz dostat se za Michni point se lze pouze s afganskym vizem a straz horske cesty se zavorou na "udici" vypadala neoblomne, otocili jsme spet. Dalsim mistem hodnym pozornosti byla zastavka v paserackem bazaru. Kdysi se jednalo o podobny stat ve state, jako tribalske oblasti, kdy v zadne casti bazaru – nepristupne belochum – prodavali afgansti paseraci zbrane a strelivo. Dnes je po zasahu pakistanske vladni moci zadni cast bazaru temer srovnana se zemi a v predni prezivsi casti zustaly ke koupi skolni potreby a nablyskana elektronika vseho druhu, spolecne s hasisem a afganskym opiem. Vecer prislo podobne jako predosly vecer pozvani na veceri. Scenar se opakoval a tak stoji za par slov Princova druha kancelar. Mistnost 3 x 4 m s koberci a polstari, se zdmi ovesenymi nejruznejsim tradicnim artiklem. Hudebni nastroje, obrazy, roucha a prilby.



K tomu satelitni televize a rucni vyrobky afganskych uprchliku, kteri ziji v uzavrene komunite na periferii Peshawaru v uteceneckem tabore. Tentokrat se podavala ryba, po jejimz snezeni jsme se omluvili a frceli na kute. Dopoledne obrovske mnozstvi poznatku a informaci. Postupne jsme prosli ilegalni dilnu zbrani, autoservis tradicnich truck-u, afgansky uprchlicky tabor s prilehlou palirnou cihel, zakladni skou a Sufiho mesitu v odlehlem parku. Zacali jsme v truck-servisu, kde se doslova na kolene davali dohromady vysperkovane koraby silnic. Puvodni nakladaky pochazeji bud z Anglie, nebo Japonska. Vyrazeny nakladak je zde prepracovan k nepoznani. Je pridana treti naprava a uzitecna nosnost je zvysena na dvou az trojnasobek. Samotna nastavba je umeleckym dilem a kazdy kamion je unikat. Na anglickych kamionech je dokonce puvodni plechova kabina menena na drevenou, vyrezavanou. Pracovnici nasich dopravnich inspektoratu, ci oboru dopravy by neverili svym ocim. No my taky ne...


Z fabriky na dominanty mistni komunikaci jsme za laskaveho doprovodu Mr. Prince navstivili nenapadny domek, ktery skryval mini zbrojovku. Cela situace vznikla tak, ze jsme se Prince zeptali jak snadna, ci obtizna je navsteva Darra Adam Khel, vesnice prezdivana "divoky zapad jizni asie" . Je proslula vyrobou zbrani v neuveritelnych podminkach, v neuveritelnem mnozstvi. Obyvatele – bez vyjimky vsichni vyrobci zbrani – jsou schopni vyrobit kopii jakekoliv rucne zbrane do 10 dni od zapujceni originalu. Nejvetsim odberatelem byly vzdy afganske povstalecke skupiny, niny je dle mistnich biznis ohrozen lukrativnejsimi nabidkami odjinud. Protoze je v soucasne dobe situace ve visce lehce nervozni, zvolil Prince nahradni variantu aby nas o nevsedni zazitek nepripravil. V obyvacim pokoji – vyrobni hale – drepelo na zemi nekolik muzu a fordovskym modelem davali dohromady jednu pistoli za druhou. Za nasi navstevy vyrabeli pouze za pouziti rucniho naradi a nekolika lisu pistole beretta. Vyrobky, ktere jsme meli moznost hodnotit byli k nerozeznani od originalu az na jediny detail. Misto MADE IN ITALY je na pistolich vyrazeno MADE AS ITALY. Funkcnost ovsem stejna. Za Rs. 30 000 cca 10 000 Kc by byly na miste nase.


Nase dalsi kroky vedli do Afganskeho uprchlickeho tabora, na jeho okraji je situovana palirna cihel – jediny zdroj prijmu mimo rucni vyrobky "bizuterie". "Bahno" z nehoz cihly pali tezi na upati cihelny, nasledovne je uplacano do tvaru cihly, suseno a paleno. Veskery transport je "ruco muco" potazmo "ruco – osel" :-)


Strasidelny zazitek! Z tabora jsme byli dopraveni do Sufiho mesity nachazejici se v odlehlem parku. Byl patek, tudiz svatek a prave se serviroval obed. Ac jsme dostali o chleba vic nez ostatni, skromna krme od tech dobrych lidi nas zasitila jen zlehka. Poobedvali jsme na zemi pred mesitou. Nas pruvodce nas mezitim opustil s tim, ze nas za chvili vyzvedne, ale jelikoz na nas cely obed a celou hodinu po nem vsichni doslova viseli, museli jsme prchnout motoriksou.

Pristi den jsme po "obidku" vyrazili smer Islamabad. Z Peshawaru tam jezdi prehrsle spoju nejruznejsich kategorii. My jsme zvolili ekonomickou tridu v podobe minibusu resp. nafukovaciho minibusu. Nejdrive jsme pohodlne zapadli do sedatka, a pak se zacal dopravni prostredek plnit. Kdyz dosli mista na sedadlech, zvenku pohotove dodali plastova sedatka do ulicek. S pocitem sardinky jsme se pohli k hlavnimu mestu. Cesta zacpou nebyla prilis zazivna, a tak se nase pozornost soustredila na jedinu zastavku v puli cesty. Ta byla tak rychla, ze z caje, ktery nam zrovna naservirovali jsme ucucli sotva jeden krat. To ovsem na opareni obou pater a jazyku stacilo, a mohlo se jet dal. Nocni prijezd do hlavniho mesta a presun do lokality G7 zvane Sitara Market, kde jsme se usidlili ve vytipovanem hotelu Simara byl dilem par hodin. Nedeli jsme venovali prochazce mestem. Islamabad je moderni mesto postavene v presnych geometrickych tvarech. Ve sve podstate nema centrum, nebo hlavni tridu, namisto toho je kazdy sektor mesta postaven kolem vlastniho minicentra nazyvaneho "trhem" Nekdy je na trhu posta kino atd. Myslenka mozna dobra, nicmene pro nas lehce neprakticka. Pri prochazce jsme narazili na cetna smetiste, ktera na rozdil od budov organizovana nejsou. Otazky komunalniho odpadu v Pakistanu nikoho netrapi. V nasi soukrome netparade o nejpomalejsi internet na svete zaujal islamabad predni pricku. Na druhou stranu je v Islamabadu o tridu lepsi vzduch nez v ostatnich metropolich a daleko (i na evropske pomery) mirnejsi provoz. Po odpocinkovem dni nadeslo konecne pondeli, tedy pracovni den. Dostat se v Islamabadu na ambasadu vyzaduje duslednost stopare divokeho zapadu. Konzularni uradu jsou zde umistneny ve zvlastnim sektoru, takzvane diplomaticke enklave G5. Dostat se do hermeticky uzavreneho a 24/7 armadou strezeno prostoru obnasi dostat se na tzv. shromazdiste. Nasleduje nakup listku na autobus – cilovou destinaci je prislusna ambasada – osobni prohlidka (vysledna), odevzdani zavazadel do uschovy a cekani na bus. Jako jiz tradicne Juana nekolikrat vratili, protoze ani po mesici a pul na ceste nezvladal management osobnich veci. K tomu si jeste v autobuse vzpomnel, ze fotky pro zmenu nechal v uschovne, a tim celou operaci jeste spestril. Dle ocekavani nase v Praze vydana viza, platna do nasledujiciho dne prodlouzit nesla a tak jsme byli nuceni pozadat o nova. Uz v predlouhe fronte k okenku te spravne urednice nam bylo jasne, ze tady to do odpoledne nebude. A taky ne. Indicka byrokracie si vyzadala 8 dni, ale spokojila se se sumou temer o polovinu mensi, nez si rekli jejich prazsti kolegove. Jeste pred ambasadou pri cekani na spatecni autobus jsme se na travniku domluvili, ze to nebudeme nikam honit a na drsny sever vyrazime az zitra. Odpoledne jsme travili jednak teoretickou pripravou, aby jsme oslnili pripadne domorodce obsahlymi znalostmi a jednak nakupy ruznych nezbytnosti. K veceru jsme se vydali do sesterskeho mesta Islamabadu – Rawalpindi na nakup jizdenek, jelikoz veskere spojeni se svetem je obstaravano prave v Rawalpindi. O co je prvne jmenovany evropstejsi, o to je to druhe vice asijske. V primem protikladu az 5 km od sebe. V uteri prisel dalsi velky presun. Nejprve z hotelu tremi ruznymi prostredky bez vyjimky narvanymi k prasknuti s batohy na zadech na autobusove nadrazi, chaoticke Pirwadai. Nasledne pak takovy dvacetimistnim autobusem spolecnosti NATCO (Northern Areas Transportation Company) 18 hodin po Karakoram Highway do mesta Gilgit.

Osveta:

V 60. a 70. letech 20. stoleti Pakistan a Cina spolecne vyrizli cestu pohorimy Karakoram a Himalaj a spojili tak oazy hedvabne stesky Kashgaru s pakistanskou metropoli. Hranicni bod Khunjeral Pass lezi ve vysce 4730 m nad m. Cesta dostala nazev podle prvne menovaneho pohori Karakoram a je dlouha 1200 km. Nejvetsi inzenyrsky projekt od pyramid stavelo na 35 000 lidi a hory si vyzadali na 500 obeti. Vysledkem je dvouproudova silnice prirovnatelna k nasim horsim okreskam. Sesuvy pudy a obcasna zemetreseni zpusobuji markantni trhliny na ceste i na vice nez 100 mostech. V noci nekonecna, rano pak impozantnimy vyhledy okorenena cesta byla doslova plna vojenskych checkpointu. Autobus stavel co chvili, ale vojaci ve sluzbe se vetsinou omezili na pratelske poplacani si po ramenou s ridicem. Kolem 2. ranni nas cekal neplanovany budicek v podobe registrace v regionu u mistni posadky. Jeji reprezentant sidlil v boude z blata se zavorou primo u silnice. Jednalo se o usmevave chlapiky, kteri se s kopiemi nasich pasu temer nezdrzovali a kdybychom jim nadiktovali jmeno Kacer Donald, patrne by bylo ve velke knize navstev dodnes.

Hned pri vjezdu do Gilgitu – dilcimu cilu nasi cesty – stoji kulometne hnizdo a dal na levo vojenska strelnice. Kdyz jsme prijizdeli, zrovna se trenovalo. Na nadrazi jsme jeste chvili koketovali s myslenkou pokracovat tentyz den, ale tu jsme po chvili zavrhli, coz bylo dobre, protoze jak se ukazalo, Gilgit je malebnym horskym mesteckem s kristalovou rekou stejneho jmena.


Znamky nedavnych boju jsou zde ale evidentni na kazdem kroku a vojenska hnizda roztrousena po meste to jen potvrzuji. V prubehu odpoledne jsme se ubytovali v hotelu Madina, privitali nas ceska a slovenska vlajka a majitel s usmevavou tvari, a ze nam vecer ohreje vodu a da-li buh (elektrarna) pusti i proud... To vse za Rs. 200/ Kc 70 pro dva na noc. Nedalo se odmitnout. Dalsi zprava uz tak pozitivni nebyla. Jedinou banku akceptujici Visu jsme minuli pred 500 km a tak se zacal opakovat scenar z Iranu. Opet provizorium. Tentokrat s tim, ze nam nezbyde na cestu nazpet a ze nekoho sezeneme, kdo nas tam na cestne slovo hodi. Nebylo na vyber :-) Dalsim broukem do hlavy byly zvesti od domacich o neutesene snehove situaci dale v horach. Po prohlidce polo hriste a meditaci nad salkem caje jsme se rozhodli, ze pojede-li bus, jedem. Na prvni ranni bus se nam ovsem vstat nepodarilo, druhy jsme stihli jen s velkym sebezaprenim. Tou dobou mel Juan opet behavou coz cele cestovani cinilo jeste jaksi napinavejsi. Muj travici trakt se s neznamymi potravinami vyrovnaval vcelku bez potizi a diky vsugerovanemu odporu k mistnim socialnim zarizenim sem je navstevoval jen zridka. Tesne pred odjezdem z Gilgitu to vsak pri jedne z sachovych partii prislo. Je zajimave jak se cloveku meni priority. V tu chvili by mi kadibudky z pionyrskych taboru prisli jako luxus. Hbite jsem vyrazil najit WC na Gilgitskem nadrazi vedom si faktu, ze nemam mnoho casu :-) Kdyz jsem ho nalezl, malem jsem si poplakal. Bylo zamcene. To ovsem potraviny stravene behem poslednich 4 dnu nezajimalo a chtely stuj co stuj do dalsi etapy recyklacniho procesu. Situace byla kazdou vterinou vaznejsi a pud sebezachovy ci trenek zachovy-velel jasne. Prilehle parkoviste. Pri obhlidce bylo podle zanechanych "stop" jasne patrne, ze toaleta na nadrazi je zrejme zamcena dlouhodobe:-) Zneklidnujicim faktem bylo, ze na cele nadrazi bylo videt z nadrazi a lide nudici se cekanim na bus delali co mohli. Sledovali stredoevropana v nesnazich. Aby nase vypraveni nebylo cele o hovne :-) ukoncim tuto historku bez dalsich detailu (nakonec to vyhral jeden kamion a maly prostor pred zadni napravou). Minibus vyrazil na sever a my se kochali panoramatickym vyhledem do temer uplneho ukochani.

Cilem byl ten den Karimabad, mestecko s prastarou pevnosti z 13. stoleti s pohnutou historii lezici v nadmorske vysce 2500m n. m.


Ubytovani jsme rychle sehnali v jedinem otevrenem hotylku. 5-ti luzkovy pokoj pro dva s prislusenstvim (bez teple vody) s vyhledem na Rakaposhi 7790 m n. m. Postele byly starsiho data, zrovna tak povleceni a kvanta dek, jez nam byly majitelem, kucharem a recepcnim v jedne osobe nabidnuty. Ale byla zima, tak jsme brali a nereptali. Kdyz nam predaval svicku s tim, ze do 22.00 nejde proud, ani nas to uz neprekvapilo. Noc mraziva, ale ranni vyhled na ozarenou horu to vynahradil.

V 9 rano, tesne po snidani, uz pred hotelem troubil minibus, ktery nas priblizil do sousedniho Aliabadu, odkud jsme uz pokracovali dal. Aliabad za mnoho nestoji, uz proto, ze mi zacal stavkovat fotak. Fakt, ze je v zaruce me v tu chvili moc neuklidnoval, ale nekdy v pulce myslenkoveho pochodu, jak ho dostat do Prahy si nakonec nechal domluvit.


Cesta do udoli Hunza (stale Karakoramska dalnice) se s pribyvajicimi km a nadmorskou vyskou stale zhorsovala. Po prekonani nekolika sesuvu a nejakych 50 km prisel cil nasi horske vypravy, mestecko Passu. Mestecko je hodne nadneseny vyraz, jednalo se spis o 2 spojene shluky budov. Na "namesti" nam ridic zastavil s tim, ze to je ono. Nikde zive duse. Sundal nam ze strechy batohy a byl fuc. Povzbuzujicim bylo, ze po snehu nikde ani pamatka. Po chvili stravene na namesti skladajiciho se z hotelu a tri obchodu (vsechno zavrene) prisel odnekud clovek s tim, ze jestli se chcem ubytovat tak neni problem, ale ze majitel je zrovna pryc a vrati se vecer. At si dame batohy na verandu a jdem se projit. Ucinili jsme tak a vysli si k druhemu shluku budov, kde opet nebylo videt zivou dusi. Nakonec jsme v jednom dvore nasli restauratera, ktery nas po "vlouzeni" do jeho prizne pozval do sve restaurace. Ac jsme si dali caj, nikdy nedorazil, tak jsme se po hodce zvedli a namirili zpet. Prirodni scenerie kolem Passu je kouzelna a reka Hunza pruzracne cista.


Majitel, vrascity vitalni starik, se vratil kolem pate. Hned nas ubytoval, a co si prejeme k veceri. Varil mistrne, vzdy snidani a veceri. Problem nastal po veceri, v 19.00. Vsude lidoprazdno a nas starik se odebral spat. Co s nacatym vecerem, se nam vymyslet nepodarilo, a protoze byla opet zima sli jsme spat radeji tez. Rano nas cekala desetikilometrova horska tura, a ta nadmorska vyska je sakra znat. Turisticke znacky neexistuji, jen obcas na sebe nekdo postavil par kamenu. Cesta vedla pres dva mosty, ktere pamatuji nasi prvni republiku. Prvni krucky po krkolomnych latkach, byly mene nez nesmele, ale ke konci jsme se uz pohybovali s jistotou Indiany Jonese. K stoprocentnimu zazitku napomahal i vitr douci udolim a pohravajici si se zavesenymi mosty.


Trek vedl dal pres vesnicku Hussaini a pak prikrym kopcem k jezeru Borit. To bylo jeste zamrzle, ale v lete se v nem da snad i koupat. Od jezera se tahne mirne stoupani smer bili ledovec, pak chvilku pochod po hrebenech a sestup do Passu. Akce s par zastavkami na 8 hodin. Pri navratu kolem cervene vrby Juanovi nedalo a narezal prouti, ze ktereho vecer vetchemu starikovi upletl pomlazku (slovensky – korbac). Vratili jsme se kolem pate (obchody maji tou dobou na 2 hodiny otevreno) a muzske pohlavi bez rozdilu veku hralo na Karakoram highway kriket. Starik byl obdrzenym darem nadsen a ihned ho vystavil za recepcni pult mezi ostatne trofeje. Nicmene pri hrazeni uctu nam trosku spadla celist i kdyz jsme to cekali. Nezbyvalo dost hotovosti na spatecni cestu, ale to nas od jejiho zapoceti nasledujiciho rana nemohlo odradit. System stejny jako v Karimabadu. Batohy dat k silnici a jit snidat... a cekat nes zatroubi projizdejici minibus.

V 11 hodin dopoledne zapocal dlouhy 19 hodinovy presun nejdrive do Gilgitu, a po vysvetleni nasi situace (financni) bez problemu s listkem "na duveru" zpet do Rawalpindi na dabelskou Pirwadai. Zpatecni cesta po uz dobre zname Karakoram Highway byla zpestrena konkurencnim autobusem prevazejici na strese neboztika v bedynce zbite z par prken. Podle vlajky do niz byla bedynka zabalena soudime, ze slo o vojaka padleho za vlast. Cela situace na prvni pohled celkem nevesela, se zvratila v komickou scenku ve chvili, kdy bus dorazil na vojensky checkpoint. Nas bus mu v patach. Zrejme velitel checkpointu nebyl spokojen s prevozem ostatku naridil neboztika sundat ze strechy a prevazet uvnitr. A tak se doslova armada vojaku snazila nacpat rakev uzkymi dvermi do autobusu. Prvni co mne napadlo byl serial A JE TO a my oblibenci Pat a Mat. Tamni ozbrojene slozky je imitovaly s bravurou a "eleganci". V noci nas pak vyrusil ridic, ktery zrejme nebyl (na rozdil od nas) zvykli na poulicni kuchyni a ktery zvracel z okenka. Chvili jsme si pohravali s myslenkou, ze kdyz ridic cislo 2 zvraci, bude zrejme ridit nekteri z cestujicich. Nikoliv. Temer celou 17 hodinovou cestu odridil bez mrknuti oka (sledovali jsme ve zpetnem zrcatku) ridic cislo 1. Casne rano po prijezdu na Pirwadai, jsme dle dohody uhradili cestovne, posnidali caj a prejeli poslednich 5 km z Pindi do Islamabadu.

Nas znamy hotel na Sitara Marketu byl plne obsazen a recepcni nebyl schopen udat, zda se po checkout-u (12.00 hod) nejaky uvolni. Zakotvili jsme ob budovu v Hotelu Dynasty. Jine jmeno, stejny komfort – nebo nekomfort? Temer cele pondeli jsme stravili lelkovanim a nicnedelanim, ktere jsme samy sobe omlouvali vysilenim :-) a cerpanim novych sil. Tak jsme si dali aspon vyprat v pradelne, odkud se nam nasledujici den vratilo pradlo vzorne vyzehlene a zatavene v igelitovych pytlicich. Kdyz jsme zaplatili a donesli si ho na pokoj, zjistili jsme, ze ho jaksi zapomneli ususit, a co hur popsali jednotlive kusy cernou nevypratelnou fixou. Jak pradelnik spravne predpokladal nemeli jsme cas a ani naladu na pripadnou reklamaci. Okruznou cestu taxikem jsme zacali tim ze chcem do banky. Tam nas taxikar dovezl, a prisla dalsi z rady lekcii. Banku jsme navstivili s ucelem zmenit pakistanske Rupie na USD, abychom v pripade potreby meli univerzalni menu. Jako nic v Pakistanu ani tato jednoducha transakce neni tak jednoducha jak se muze na prvni pohled zdat. Pakistanske banky totiz meni zasadne jen tvrdou menu na Rupie a nikoliv naopak. Na to jsou v Pakistanu etablovani tzv. Moneychangers. K taxikarove radosti situovani na druhe strane mesta v tzv. modre oblasti. Tam transakce probehla prikladne a bez poplatku. Smenarnika jsem vyrusil u obeda. Olizl si prsty a presunul se k okenku a odpocital zadanou sumu $ 200 coz se mu zdalo neuveritelne malo a nekolikrat me upozornil, zda-li skutecne nechci vic (mesicni plat pracovnika vyzkumniho ustavu je $ 150 – zdroj: inzerce mistnich periodik) . Nasledne jsme zopakovali proceduru s ambasadou a vstupem do diplomaticke enklavy a tim samym taxikem, ktery ihned navrhl, ze na nas jednu hodinu pocka vyrazili spet na Pirwadai. Listky jsme koupili okamzite, ovsem bus ne a ne odjet (odjezdy a prijezdy soukromych spolecnosti nejsou pevne stanoveny). Nakonec jsme se dockali ovsem s tim, ze po ujeti asi 10 km nas doslova sloucili s jinym autobusem, tj. vsichni od nas presedli do jineho aby zbytecne nejeli dva poloplne. Sice jinou spolecnosti (horsi) ale hlavne, ze se jelo. Po 600 km s jednou prestavkou u motorestu Heaven nas bus v jednu rano vyklopil v 5 mil. Lahore na spore osvetlene ulici. O nejakem nadrazi, jsme si mohli nechat zdat:-) Po tentokrate tvrdem smlouvani s riksisty spestrene nasim nekolikerym teatralnim odchodem do temna velkomesta, jsme se domluvili na Rs. 150 za odvoz do vytipovaneho hotelu. Neveda, ze negramotny riksista neumi cist mapu, jsme mu ukazali, kam presne chceme, coz odkyval. A jelo se. A jelo se celou dalsi hodinu, nez jsme zastavili u nejakeho nonstopace, kde vyslo najevo, ze riksista vubec nevi kam jede. Manager operaci spinaveho nonstopace to ale umel a za neustaleho pocitani trzby cestu riksistovi vysvetlil. K hotelu jsme doskakali o pul treti rano. Riksista nam vratil nasich Rs. 150 s tim, ze to bylo daleko a chtel Rs. 300. Nase nevyvratitelne argumenty, ze jsme mu ukazali na mape kam chceme, udali hotel a ulici, vubec nebral v potaz. Handrkovani bylo nekonecne, az se do neho vlozil mlady kolemjdouci. Problem vyslechl, prelozil riksistovi nase stanovisko a dlouho s nim rozmlouval. Nakonec (vzhledem k pokrocile hodine) jsme pristoupili na kompromis Rs. 200. A zacali bouchat na dvere podniku. Ty se po 10 min. otevrely a byli jsme vpusteni s tim, at jdem spat, ze se vsechno vyridi rano.

Rustikalni hotylek mel bezesporu ducha a nabizel vse co si turista "batuzkar" muze prat. Nasi spolubydlici a znacne zcestovali lide. Napriklad nemecko-rakousky par cestujici na motocyklu KTM na cestu vyrazil predloni, ale dle jejich slov by chteli do letosnich vanoc dojet domu.



Den jsme venovali prohlidce mesta, ktere je skutecne pokladnici architektury. Za zminku stoji Shahi Qila, lahorska pevnost ze 17. stoleti a mesita Badshahi na jejiz nadvori se vejde az 100 001 vericich.


Tam nas odchytil hudebnik pracujici v Londyne, a ze nam ukaze svou kapelu. Jeho "kancelar" sidlici hned vedle prastareho hotelu, byla mistnost se vchodem z ulice a prave v ni skouseli partaci z kapely. My se tedy usadili na chodniku a za tonu hitu jako – Hotel California a Summer 69 vychutnali zapad slunce.



Cestou domu jsme se jeste zastavili v obchodnim centru Pace okusit neco z nakupni kultury smetanky. Znacky a obchody temer jak u nas, jen znacne levnejsi. Pozornost si zaslouzily predevsim obchody s DVD nosici. Prave ocenene oskarove filmy sou na prepalovanych plackach ke koupi za Kc 30. No nekupte to :-)

Prvni breznovy den pro nas znamenal novou destinaci – Indii. Z hotelu jsme se dvema meskymi autobusy a jednim minibusem dostali do 30 km vzdaleneho hranicniho mestecka Wagah, jedineho oficialniho hranicniho prechodu s Indii. Byly tri hodiny a prechod zavira ve styri. Zavreni brany a stazeni vlajek je ceremonie okresniho formatu, ale o te bude v "Indii" jeste rec. Najit postovni schranku a odeslat pohledy (za 5 min. 12) bylo dilem okamziku. Pak jeste rychly caj na care a zastavka u Mr. Latif-a v jeho knihkupectvi. Mr. Latif je figurka operujici na pakistansko-indicke care jiz mnoho desetileti. Jeho byznys spociva v tom, ze od cestovatelu kupuje jete knihy (a jine veci) a ty pak prodava dale. Za nasi navstevy byly k mani dva pruvodci prahou, cestujme polskem a rada obdobnych napinavych titulu. Juan zakoupil Alchymistu od Paola Coelha v anglictine za Rs. 100/ Kc 30 . Puvodne ho chtel vymenit za prasky na prokrveni mozku a vubec podporu jeho cinnosti, coz Mr. Latif odmitl s tim, ze do tohodle nedela.


Pakistansky celnici znuzeni nizkou frekvenci prechodu nam dali radne za usi. Komplet vse vybalit – dokonce lekarnicku... Podezrele se jim zdaly pouze rumbakoule a gumove stahovadlo - oboji si nechali predvest a vysvetlit :-) Odbaveni bez fronty po 45 min...