ee :O)
->
"...Čím více člověk studuje živý svět, tím více si uvědomuje, že sklon ke spojování a spolupráci je podstatná vlastnost živého organismu. Jak si povšiml Lewis Thomas: „Nejsme osamocené bytosti. Každý tvor je v určitém smyslu spojen s ostatními a závisí na nich."Rozsáhlejší struktury organismů společně s různými neživými částmi přírody, spojenými se zvířaty, rostlinami a mikroorganismy, vytvářejí ekosystémy. K tvorbě ekosystémů dochází prostřednictvím komplikované sítě vztahů, jež v nepřetržitých cyklech zahrnuje látkovou a energetickou výměnu. Podobně jako individuální organismy jsou i ekosystémy autoorganizované a samoregulované systémy, ve kterých se na jednotlivé skupiny organismů vztahují periodické fluktuace. Vzhledem k nelineární povaze drah a vzájemných propojení v rámci ekosystému se žádná vážná porucha neprojeví pouze jedním následkem, ale pravděpodobně se rozšíří celým systémem a může být dokonce zesílena vnitřními mechanismy zpětné vazby.
Ve vyváženém ekosystému je pro život zvířat a rostlin charakteristická kombinace vzájemného soupeřem a závislosti současně. Populace každého druhu může potenciálně růst podle exponenciální křivky, ovšem tato tendence je usměrňována různými kontrolními mechanismy a vlivy prostředí. Je-li systém narušen, dostaví se exponenciální „zbrklé uvažování". Některé rostliny se promění v „plevel", některá zvířata ve „škůdce" a další druhy budou vyhubeny. Rovnováha čili zdraví celého systému bude ohroženo. Explozivní růst tohoto druhu se neomezuje na ekosystémy, ale dochází k němu též v jednoduchých organismech. Rakovina a jiné nádory jsou dramatické příklady patologického růstu.
Podrobné studium ekosystémů během posledních desetiletí naprosto jasně ukázalo, že většinu vztahů mezi živými organismy tvoří vztahy založené na spolupráci, charakterizované koexistencí, vzájemnou závislostí a různou úrovní symbiózy. Soupeření vidíme i zde, dochází k němu však v rámci širšího kontextu spolupráce obvykle tak, aby se větší systém udržoval v rovnováze. Dokonce i vztah mezi dravcem a jeho kořistí, jenž v daném okamžiku znamená pro kořist smrt, je obecně pro oba druhy prospěšný. Tento pohled stojí v ostrém protikladu k názorům sociálních darwinistů, kteří viděli život výlučně v rámci soutěžení, boje a destrukce. Jejich pohled na přírodu pomohl vytvořit filosofii, která ospravedlňuje využívání přírody a katastrofální vliv našich technologií na životní prostředí. Ale takový pohled nemá žádné vědecké ospravedlnění, neboť nebere v úvahu integrační a kooperační principy, jež jsou podstatné aspekty organizace živých organismů na všech úrovních.
Jak zdůraznil Thomas, dokonce ani v případech, kdy jeden musí být vítěz a druhý poražený, nedochází nutně k boji. Pokud se například dva druhy korálů ocitnou na místě, kde je prostor pouze pro jednoho, ten menší se vždy sám rozpadne, a zařídí to jeho autonomní mechanismus: „Není vyhnán, vyřazen ze hry, zastřelen; on prostě zdvořile ustoupí.Přehnaná agrese, soutěživost a destruktivní chovám převažují pouze u lidského druhu a musí být pojednány na základě kulturních hodnot, ne pseudovědecky „vysvětleny" jako přirozený jev.
Mnoho aspektů vztahů mezi organismy a jejich prostředím můžeme popsat velice soudržným způsobem pomocí systémového pojetí stratifikovaného řádu, o kterém byla řeč již dříve.Sklon živých systémů vytvářet víceúrovňové struktury, jejichž úrovně se liší svojí komplexností, je v přírodě všudypřítomný, a musíme jej považovat za základní princip autoorganizace. Na každé úrovni komplexnosti se setkáváme s integrovanými, autoorganizovanými celky skládajícími se z menších částí, které se zároveň chovají jako části celků větších. Například lidský organismus obsahuje orgány složené z různých ústrojí jiných, kde každý orgán je tvořen tkáněmi a každá tkáň se skládá z buněk. Vztahy mezi těmito systémovými úrovněmi můžeme znázornit „systémovým stromem".
Jako u opravdového stromu zde existují vzájemná propojení a závislosti mezi všemi systémovými úrovněmi: všechny úrovně na sebe vzájemně působí a komunikují s celým svým okolím. Kmen systémového stromu naznačuje, že jednotlivý organismus je propojen s většími sociálními a ekologickými systémy, jež mají opět tutéž stromovou strukturu (str. 311).
Uvažovaný systém může na každé úrovni vytvářet individuální organismus. Buňka může být částí tkáně, ale může být též mikroorganismem, který je částí ekosystému, a velice často je zde nemožné určit jasnou dělicí čáru. Každý subsystém je relativně autonomní organismus, přičemž je též komponenta většího organismu. V terminologii Arťhura Koestlera je to „holon". Tento termín zachycuje jak nezávislé vlastnosti celku, tak vlastnosti závislých částí. Pronikání řádu do vesmíru tak dostává nový význam: řád na jedné systémové úrovni je důsledkem autoorganizace na úrovni vyšší.
Z evolučního hlediska je snadné porozumět, proč jsou stra-tifikované čili víceúrovňové systémy v přírodě tak rozšířené.Vyvíjejí se mnohem rychleji a mají mnohem lepší šance na přežití než systémy nestratifikované, protože v případech vážných komplikací se rozloží do několika svých podsystémů, aniž by podlehly naprosté zkáze. Nestratifikované, jednoduché systémy by se úplně rozpadly a musely by se svým vývojem začít opět od počátku. Protože živé systémy čelí během své dlouhé historie vývoje mnoha komplikacím, příroda upřednostnila ty, jež se vyznačují stratifikovaným řáděni; Ve skutečnosti nebylo zaznamenáno přežití žádných jiných.

(Systémový strom představuje v rámci individuálního živého organismu různé úrovně komplexnosti - viacúrovňová previazanosť, ako aj v organizme - tele tak isto aj v organizme - prírode! ;O)
Víceúrovňová struktura živých organismů je tak jako každá jiná biologická struktura viditelný projev procesů autoorganizace. Na každé úrovni existuje dynamická rovnováha mezi tendencemi k sebeprosazování a ke sjednocování. Všechny holony se chovají jako rozhraní a převodníky mezi těmito systémovými úrovněmi. Systémoví teoretici nazývají někdy tento model organizace hierarchickým, ovšem takové slovo může být pro stratifikovaný řád pozorovaný v přírodě spíše zavádějící."