Bylo před pátkem Středu podzimu. Chu-ti šel vybrat nejlepší místo medzi skalkami na jihozápadním okraji městečka, kde s v ten sváteční den mělo obětovat měsíci. Chu-ti dodržoval a pečlivě hlídal všechny tradiční svátky, hlavně ty, s nimiž bylo spojeno dobré jídlo a pití.
V to podzimní teplé odpoledne, když jsme se vydali najít správne místo pro noční oslavu, došli jsme až k staré čajovně. Stavba připomínala letohrádky v Letním paláci a byla obrostlá jsmínovými keři. Unitř bylo několik nízkych stolečků, připravených ke kchangu – nízke peci, kde se sedělo, odpočívalo i jedlo.
Majitel čajovny, sympatický člověk ve středních letech, začal ihned připravovat šálky z pěkného porcelánu. Jejich okraje třel horkou utěrkou a vlažné, vyleštené je postavil před nás.
Potom z krabice vyřezané z laku vzal vždy po dvou čajových listech, položil je do šálků a k nim přidal suchý jasmínový květ. Lístky zalil vařící vodou společně s námi pozoroval tichou proměnu, kdy lístky i květ zvolna ožívali. Jemná vůňe čaje lákala k napití, ale Chu-ti mi naznačil, že je nutné ješte čekat. Teprve po chvíli pokývl majitel čajovny hlavou a dal tím najevo, že obřad čekání skončil. Mohli jsme se napít.
Byl to nejlepší čaj a nikdy potom jsemu už podobný nepil. I Chu-ti výmluvnými slovy pochválil hladkost a jemnou chuť a začal se s majitelem čajovny bavit o připravovaném svátku. Ten vyslechl jeho představy a velmi laskavě nás vyzval k malé procházce. Chtěl nám ukázat nejen vhodné místo k nočnímu hodování, ale také svůj šuej-čchüan – pramen vody. Tomu, jak úsměvem dodal, vděčí prý stará čajovna za svojí dobrou pověst především.
Nerozuměl jsem, ale následoval jsem po chvíli Chu-tiho i majitele čajovny k blízke skalce. Náš hostitel – opravdu se jako hostitel choval – nesl s sebou dva porcelánové džbány se širokým hrdlem. Prošli jsem mezi balvany obrostlými mechem. Písek stezky, po které jsme šli, byl vlhký a zůstaly v něm otisky našich slépějí.
Došli jsem až do stínu skalního převisu, odkud vytékal tenký pramínek a dopadal v krůpějích na veliké temně zelené listy.
Právě pod okrajem jednoho z těchto velikých listu stál džbán se znakem štestí a nádoba byla již do poloviny naplněna vodou. Majitel čajovny postavil na stejné místo džbánky, které nesl a potichu prohlásil, že budou naplněny až na svátek Pouštení draků – to je počátkem října.
V ten den se v čajovně tradičně scházeli herci, kteří přicházeli na zimu do městečka. A toto první pohoštění bylo zadarmo. Druhou návštěvu čajovny opakovali herci po čtrnácti dnech, kdy si již vydělali peníze. To již tu také byla nová dostatečná zásoba po krůpějích zachycené vody. Majitel čajovny dodržoval tak po léta – stejně jako jeho otec i děd – tento zvláštní čajový kalendář.
Nedaleko odtud našli jsme opravdu pěkné místo, chráněné proti severnímu větru.
Když se mlha protáhla údolím a my pak seděli nad třetím šálkem čaje, který se zdál k předvečerním chladu ještě lepší než ten první, přinesl majitel čajovny starý záznam jednoho hosta ze začátku století. A Chu-ti z něho vyčetl, že v této čajovně se vždycky podával tento trpělivý čaj.